Expozice Lapidária Národního muzea na pražském výstavišti se nazývá "Památky kamenosochařství v Čechách od 11. do 19. století". Objekt byl postaven v roce 1891, pro Jubilejní výstavu, Antonínem Wiehlem a upravený v roce 1908, s plasticky zdobným průčelím, jako Pavilon hl. města Prahy. Lapidária v Evropě vznikala právě nejčastěji v průběhu 19. století. Tedy v době, kdy se započala rekonstrukce mnoha gotických katedrál a bylo nutné uchovat originální, nesmírně cenné, architektonické články a skulptury, které byly při těchto opravách nahrazovány kopiemi. Lapidárium Národního muzea v Praze má sice také fragmenty z pražské katedrály, ale to je jen malá část jeho sbírek, jejichž skladba je mnohem bohatší.V současnosti se sestává kolekce Lapidária Národního muzea asi ze dvou tisíc sbírkových předmětů, z nichž mohou návštěvníci shlédnout přes čtyři sta nejlepších kusů. Jedná se o doklady kamenického řemesla a sochařských prací v kameni z českých zemí, zejména však z Prahy, v časovém rozsahu 11. až 19. století, výjimečně i z počátku 20. století. Jsou to vesměs práce z materiálů užívaných v českých zemích nejčastěji: z opuky, různých pískovců a ze známého sliveneckého mramoru, výjimečně i ze žuly. Ve dvou největších sálech dokreslují atmosféru historických sbírek také gotické, renesanční a barokní trámové stropy pocházející ze zbořených pražských budov. Právě budovy zboořené během velké asanační vlny, která zasáhla Prahu na přelomu 19. a 20. století, se staly hlavním základem sbírky Lapidária Národního muzea.   Popis expozice Expozice Lapidária Národního muzea, nazvaná "Památky kamenosochařství v Čechách od 11. do 19. století", seznamuje návštěvníka v úvodních vitrínách se způsobem těžby, s užitím a zpracováním hornin využívaných pro kamenosochařské práce a s péčí o poškozené kamenné artefakty.V dalších sálech jsou prezentovány v chronologickém sledu od konce 11. do konce 19. století památky pocházející z rukou obyčejných i vynikajících kameníků a průměrných i nejlepších sochařů. Nalezneme tu architektonické články prosté i náročně zdobené, jako sloupky, okna, portály, svorníky, klenáky, chrliče, fiály, konzoly, baldachýny, dále ryté i reliéfní náhrobky, vodní nádrže a kašny i fontány, pamětní desky, reliéfy, zahradní vázy a sochy, sousoší a pomníky atd.K nejcennějším exponátům patří fragmenty z krypt Svatovítské a Svatojiřské baziliky na Pražském hradě, Braunovy a Brokofovy sochy z Karlova mostu, Bendlova jezdecká socha sv. Václava z Václavského nám. Pozoruhodné jsou i dva z nejstarších pražských bronzových pomníků, oslavujících císaře Františka I. a maršála Radeckého, práce bratrů Maxů.V roce 1997 bylo Lapidárium v mezinárodní soutěži zařazeno mezi 10 nejkrásnějších muzejních expozic v Evropě.   Na co se můžete těšit Expozice Památky kamenosochařství v Čechách od 11. do 19. století Památky na domy zničené v husitských bouřích Gotické sochy Parléřovy dílny a Mariánský sloup ze Staroměstského náměstí v Praze Originály sousoší z Karlova mostu – např. Matyáš Bernard Braun: Vidění sv. Luitgardy Lapidárium na pražském výstavišti je stálou expozicí Národního muzea.

Vodní dílo Hracholusky bylo vybudováno na řece Mži zhruba 6 km západním směrem od obce Město Touškov.Přehrada byla budována v letech 1959-1964 v poměrně úzkém, strmém a často skalnatém údolí. Hlavním účelem bylo akumulovat vodu pro průmyslové, energetické a zemědělské využití v západních Čechách. Dále pak k ochraně před povodněmi a k rekreačnímu užití. Stavbou přehrady bylo zatopeno několik vesnic. Hráz vodní nádrže je přímá, sypaná, zemní s šikmým jílohlinitým těsněním v návodní části hráze. Návodní líc je před účinky vody a vln chráněn šestibokými betonovými tvárnicemi. Délka v koruně je 270 m, šířka 5 m a maximální výška hráze nad terénem 27 m. Celková zatopená plocha činí 410,4 ha. Koryto pod hrází je v délce 100 m opevněno železobetonovými monolitickými deskami a kamennou dlažbou.Na levém břehu byla vybudována malá vodní elektrárna s vertikální Kaplanovou turbínou o výkonu 2,9 MW. Nad Plzní v Radčicích stojí na levém břehu úpravna vody, která dodává vyčištěnou užitkovou vodu pro podnik Škoda.

Nad Vršovickým náměstím stojí honosný dům čp. 67, jehož stavbu iniciovala a v letech 1911-12 realizovala Občanská záložna ve Vršovicích. Tato stavba je vynikající ukázkou pražské secese. Nová budova měla jedno podlaží podzemní a pět nadzemních, část podkroví a půdu ve dvou úrovních. Ústřední prostor tvořila velká dvorana situovaná do dvorní části pozemku a prostupující dvě podlaží. Zcela mimořádné pozornosti stavebníka se těšila výtvarná výzdoba interiérů a exteriéru budovy. Dekorativní figurální plastiky při štítu hlavního průčelí jsou dílem sochaře Ladislava Šalouna. Štít zakončuje znak města Vršovic. Před vstupem do budovy stojí dva vysoké sloupy se sochami sokolů. Čas znárodnění se nevyhnul ani občanské záložně. Po jejím zániku se stala majitelem budovy Česká spořitelna. Ta naštěstí zachovala nejen dispozici celého domu, ale i veškerá výtvarná díla a zařízení interiérů.

Bývalá kanonie augustiniánů kanovníků u kostela Povýšení sv. Kříže se nachází v historickém centru Prostějova. Kostel v současné době slouží jako děkanský. Roku 1391 povolal Petr z Kravař a na Plumlově do Prostějova augustiniány kanovníky. Řeholníci sídlili u kostelíka sv. Kříže v jehož blízkosti začali zanedlouho stavět konvent s kostelem Navštívení Panny Marie. Dosavadní svatyně se pak stala součástí nově vznikajícího areálu. Roku 1423 byl klášter s kostelem zničen husity. Řeholníci nalezli útočiště v Olomouci, odkud se do Prostějova již nikdy nevrátili. Fundátorská práva na zdejší konvent, která patřila strážnické větvi Kravařů do roku 1495, přešla po smrti Johanky z Kravař na Pernštejny. V průběhu 16. století začala obnova kostela, přičemž ze staré předhusitské stavby se nejlépe dochovaly části presbytáře, nově zaklenutého hvězdovou klenbou. Interiér lodi prošel barokní úpravou, která byla zapříčiněna požárem na konci 17. století. Z barokního období také pochází nové zasvěcení, a to Povýšení sv. Kříže. Zbytky bývalé klášterní budovy jsou dodnes zachovány v místech dnešní sakristie a kaple Nejsvětější Trojice, jejíž pětiboký závěr patřil někdejší kapitulní síni. A. Š.