Do dnešní oblasti Police nad Metují přišel na počátku 13. století rajhradský mnich Jurik, který zde postavil poustevnu. Po jeho smrti sem přišel břevnovský mnich Vitalis a s několika dalšími bratry vystavěl dřevěnou kapli Panny Marie. V roce 1213 si vyprosil břevnovský opat Kuno u krále Přemysla Otakara I. dárování polického újezdu. Snad již za jeho působení zde vzniklo probošství, doložené v roce 1260. V letech 1255-94 proběhla výstavba kamenného klášterního kostela Panny Marie jehož součástí je dodnes dochovaný raně gotický portál. Na konci 13. století započal opat Bavor z Nečtin s výstavbou dormitáře a refektáře, postaven byl i třetí díl ambitu s obytnými prostory pro probošta, dokončen byl také kostel. V roce 1300 bylo probošství přepadeno a proto byl areál v roce 1306 obehnán zdí. Po založení broumovského kláštera začíná význam tohoto polického upadat. Za husitských bouří bylo probošství vypáleno a pobořeno. Z kostela zůstaly jen boční zdi a presbyterium. Další škody utrpěl při bojích o český trůn v druhé polovině 15. století. Po smrti krále Jiřího z Poděbrad získal Polici jeho syn kníže Jindřich Münsterberský. V roce 1488 vykoupil celé území opat Pavel. Po celé 16. století ohrožovaly klášter požáry. Při stavovském povstání se dostal pod správu direktorů, ale po bitvě na Bílé hoře se vrátil zpět břevnovským benediktinům. V roce 1709 bylo započato s přestavbou kláštera za účasti Pavla Ignáce Bayera. Autory dalších úprav byly Kryštof Dientzenhofer a jeho syn Kilián Ignác. K dalším přestavbám dochází v letech 1753-1757 (konvent) a v letech 1767-1772 (průčelní křídlo prelatury). Za reforem Josefa II. byl v roce 1786 klášter zrušen a majetek přešel do Náboženského fondu. Již v roce 1809 bylo panství a klášterní budovy opět navráceny benediktinům v jejichž vlastnictví zůstaly až do roku 1948. Pak zde bylo muzeum Policka, městská knihovna nebo i pohřební služba. Část kláštera byla přeměněna na byty pro občany města. V roce 2006 byl polický klášter vrácen řádu benediktinů, ale využití budov zatím (2010) zůstalo stejné. Konventní budovy jsou jednopatrové a obíhají kolem dvou obdélných budov. Místnosti jsou většinou plochostropé, největší „Laudonův sál“ pojmenovaný podle generála Giedona Ernsta Laudona (jenž v roce 1758 v klášteře pobýval) je zaklenut valeně s lunetami. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je raně gotická trojlodní bazilika s pětiboce uzavřeným protáhlým presbyteriem. Stavěn byl v letech 1253-78 a dokončen v roce 1294. V letech 1894-95 byly provedeny novogotické úpravy týkající se zejména vnitřního zařízení a výmalby interiéru. Na jižní stěně presbyteria se dochovalo sedile s freskou Kristovy hlavy z doby kolem roku 1300. Na severní stěně pak hrotitý portál se zkoseným ostěním. Hlavní loď má barokně gotickou křížovou klenbu z roku 1716, boční lodi klenbu původní gotickou křížovou.

Byla už pokročilá druhá polovina 16. století, když se ženil český pán Vratislav z Pernštejna. Bral si urozenou Španělku Marii Maxmiliánu Manrique de Lara. Nevěsta si z domova přivezla do Čech voskovou sošku Jezulátka, jejíž věhlas se vlivem sv. Terezie rozšířil po celém Pyrenejské poloostrově. V roce 1587 Marie Maxmiliána vdávala dceru Polyxenu za Viléma z Rožmberka a Jezulátko jí k svatbě darovala. Když v roce 1628 Polyxena podruhé ovdověla dala Jezulátko pražským karmelitánům U panny MarieVítězné v dnešní Karmelitské ulici. Tradice vypráví, že jim ho odevzdávala se slovy: „Dávám vám to nejdražší, co mám. Mějte ho v uctivosti a dobře se vám povede.“ A měla pravdu. Karmelitánům se v té době moc nedařilo a Jezulátko jim přineslo požehnání.Na místě, kde dnes stojí kostel Panny Marie, se kdysi rozkládala zahrada, v níž patrně stála kaple mistra Jana z Husi. Někdy na počátku 17. století byla kaple zapůjčena německým luteránům, i když pro české utrakvisty byl nadále hlavním kostelem malostranský sv. Mikuláš. Když 9.7.1609 vydal Rudolf II. zákon náboženské svobody, rozhodla se německá luteránská obec vystavět nový kostel. Zakoupila další dva domy v Karmelitské ulici a nechala je zbourat. Zahrady na úpatí Petřína dostala darem. Základní kámen k novostavbě byl položen 20.7.1611 a stavba pokračovala tak rychle, že 21.7.1613 byl chrám otevřen. Původně byl luteránský chrám zasvěcen Svaté Trojici. Po bitvě na Bílé hoře byl kostel luteránům konfiskován a 7.9.1621 jej získali karmelitáni. Kostel však patřil k nejvýznamnějším luteránským stavbám a nadále tu nepřátelskou víru připomínal, proto musel být přestavěn. Novým modelem se stala římská svatyně Santa Maria della Scala. Kostel nově zasvěcený Panně Marii Vítězné, získal však nesprávnou křesťanskou orientaci. Hlavní průčelí, které se původně obracelo směrem k Petřínu, bylo vybudováno do ulice. Věřící se při mši tak nedívají k východu, ale k západu, a to je mezi pražskými kostely kuriozita. Brzy se stal kostel centrem kultu sošky Pražského Jezulátka. O voskové plastice se začalo tvrdit že činí zázraky. Dne 15.11.1631 vrthla saská vojska do Prahy a město obsadila. Karmelitáni z kláštera utekli a areál převzala znovu protestantská duchovní správa. Noví majitelé sošku Jezulátka sňali a hodili do starého harampádí. Po sedmi týdnech se vojenské štěstí obrátilo a císařští zase opanovali Prahu. Karmelitáni se vrátili, ale na sošku si nikdo nevzpoměl. Teprve po čase ji řeholník jménem Cyril objevil pohozenou za oltářem. Měla ulomené obě ruce; dal ji opravit, vrátil na oltář a od té doby prý Jezulátko zase dělalo zázraky. Počet zázraků rostl a vzrůstal i počet ctitelů a dárců vesměs šlechticů. Mělo vlastní oltář, panství v Solnici, šlechtický predikát, zlaté koruny, říšské jablko a miniaturní kopii tehdy nejvyššího evropského vyznamenání – řádu zlatého rouna. Za nejvzácnější se považují šatečky, které vlastnoručně šila a vyšívala Marie Terezie. Když řeholní Cyril Jezulátko našel pohozené, mělo modré šatky; dnes má modré, bílé, zelené, zlaté, růžové, stříbrné ... ostatně můžeme je vidět v malém klášterním muzeu. Valná většina šatiček, rochetek a košilek je velmi cenná. Jsou na nich šité perly, drahokamy, jsou protkávány zlatem a stříbrem. Šatník Jezulátka je neustále doplňován. V roce 1898 dostal pražský Ježíšek šatičky až z Číny a v 50. letech 20. století přivedla do rozpaků komunistické státníky delegace „bratrské“ Vietnamské lidové republiky, když přivezla Jezulátku roucho z Vietnamu. Ještě se zmíníme o vybavení chrámu. Hlavní oltář je vrcholně barokní. Otevřenou sloupovou stavbu, povrchově upravenou imitací mramoru a zlacením, navrhl Jan Ferdinand Schor a realizovali karmelitánští truhláři. Mramorový oltář Jezulátka je prací kameníka Františka Martina Lauermanna a řezbáře Prachnera. A bez zajímavosti není ani „věčné světlo“. Čtyří malé a jedna velká lampa na společném rámu se řetězy s páskovým dekorem a akantem jsou kvalitní pasířskou prací vrcholného baroka, jakou jen tak někde nenajdeme. Pod kostelem byla v roce 1666 vyhloubena krypta. V předním největším oddíle jsou hroby členů klášterního konventu, uspořádané tak, že připomínají římské katakomby. V další části navazuje na střední chodbu 15 kójí, kde jsou rakve mnoha civilních osob, převážně příznivců kláštera a kostela. Mimo jiné jsou zde pohřbeni Marie Barbara Valdštejnová; Helena Ditrichštejnová; známý lékář Jan František Löw z Erlsfeldu. Katakomby byly ještě po druhé světové válce přístupné. Byly dobře větrány, a tak těla mnoha nebožtíků zůstala zachována v podobě přirozenou cestou zachovaných mumií. Posléze vnikla do krypty spodní voda a celý objekt musel být rehabilitován.

Trojský ostrov je posledním ostrovem na území Prahy. Leží mezi Bubenčí a Trojou a je dlouhý přes tři kilometry. Původně měl menší rozlohu. Rozšířen byl v letech 1899 – 1902 při stavbě trojského zdymadla. S trojským břehem je spojen lávkou pro pěší, s bubenečským mostem. Název Císařský byl používán proto, že ho české stavy věnovaly císaři Rudolfu II. Byl také nazýván Purkrabský. To proto, že byl spravován nejvyšším purkrabským. Název Trojský je používán od konce 19. století. V roce 1927 zde byl vybudován parkurový stadion. Vznikla zde také rozsáhlá zahrádkářská kolonie. V současnosti je využíván pro sportovní a rekreační účely. V severní části je umístěna čistička odpadních vod.

Pískovcová socha světce sv. Jana Křtitele na Maltézském náměstí je dílem sochaře Ferdinanda Maxmiliána Brokofa z roku 1715. Sv. Prokop, patron maltézského řádu, je zde zpodobněn s praporem v pravé ruce. U nohou má beránka. Na nižších soklech jsou postavy andělů s kartušemi na kterých je v českém, latinském a německém jazyce nápis: „Mezi syny ženskými nebyl nalezen větší nad Jana Křtitele“. V dolní části soklu jsou reliéfy Stětí sv. Jana Křtitele, Navštívení Panny Marie a Zjevení sv. Jana Křtitele. Reliéf na kartuši s českým nápisem je údajně portrétem Ferdinanda Maxmiliána Brokofa.