Rozhledna na vrchu Čeřovka (336 m) je nejstarší rozhlednou v Českém ráji. Nachází se na severním okraji města Jičín. Jmenuje se Milohlídka a byla postavena již roku 1843. Nechal ji vystavět krajský hejtman Hansgirg, který tak chtěl při její stavbě poskytnout práci nejchudším lidem bez práce. Vyrostla tak dvoupatrová kamenná pseudogotická věžička, která vypadá jako středověká hradní hláska. Po její dostavbě byl v blízkosti otevřen čedičový lom a na Milohlídku se trochu pozapomnělo. Její obliba vzrostla po roce 1885, kdy se vrchol Čeřovka proměnil v oddychový park s cestami, lavičkami a znovu objevenou rozhlednou. Dnes je rozhledna stojící na okraji lomu stále velmi oblíbeným cílem a jejím návštěvníkům pranic nevadí, že výhled omezují vzrostlé stromy a nabízí výhledy již jen jižním směrem, přes lom, na město Jičín. V letní sezóně je volně přístupná.

Kostel v historizujícím novobyzantském stylu byl postaven v letech 1844-48. Bazilika ortogonálního půdysu vznikl na místě kde stávala od roku 1820 zděná kaple Narození Panny Marie. Objekt má půdorys osmiúhelníku, v západní části nad předsíní se tyčí dvě hranolové vížky se zvonicemi. Do kostela vede 33 schodů, které připomínají dovršený věk Krista. Uvnitř kostela se nacházejí reliéfy Panny Marie mezi dvěma anděly, Klanění Tří králů a Madony mezi sv. Lukášem a králem Davidem. Mezi zařízením kostela vyniká hlavní oltřář Panny Marie, jehož oltářní obraz vytvořil baron Carl von Hampel z Vídně. Křtitelnici s plastikami čtyř evangelistů zhotovil Josef Max. Postranní oltáře jsou zasvěceny sv. Norbertu a sv. Janu Nepomuckému. Současné varhany mají na 2.800 píšťal.

Stálá expozice:Muzejní expozice zahrnují přírodu a přírodní památky této části chráněného území, její nynější stav i záměry jejího rozvoje; historický vývoj obce s kulturními i přírodními zajímavostmi až do současnosti. Největší prostor je pak věnován osobě a dílu autora Schwarzen berského plavebního kanálu; exponáty dokládající a dokreslující život J. Rosenauera jsou vhodně prokládány dokumenty, obrazy, fotografiemi, hmotnými exponáty a historickými předměty dávajícími ucelený obraz o vzniku, významu a současném stavu plavebního kanálu i jeho okolí. Vše je vhodně doplněno expozicí s tematikou lesnictví a dřevařství na Šumavě.

V písemných pramenech se Vokovice objevují až v roce 1370, kdy tehdy Okovice a zdejší dvůr náležel svatovítské kapitule. Název patrně označoval osadu, kde lidé zhotovovali okovy do studní. V polovině 15. století tu existoval další dvůr, který byl manstvím pražské arcibiskupství. Až do druhé poloviny 19. století nebyl vývoj Vokovic příliš rychlý, v této době má obec ještě jen 183 obyvatel. Ve druhé polovině 19. století se tento vývoj velmi zrychlil, zřejmě i v souvislosti s výstavbou blízké železnice. Původně byly Vokovice zemědělskou obcí, kde se v široké míře pěstovalo vinařství. Na přelomu 19. a 20. století už vstupují i s poměrně výrazným průmyslem. Byla to továrna na čokoládu Standar a šamotová továrna Dietz, která stávala v místech křižovatky Evropské a Vokovické. Vlečka továrny dokonce dlouhou dobu křižovala tramvajové koleje. Místní pojmenování Červený vrch je připomínkou někdejší přítomnosti rudy a její těžbu. V roce 1922 byly Vokovice připojeny k Velké Praze. V letech 1960-1972 vzniklo na Červeném vrchu sídliště pro téměř 10.000 obyvatel. V roce 1970 pak byla dokončena na Litovickém potoce stavba přehradní nádrže Džbán.