Ekotechnické museum je umístěno v památkově chráněném areálu staré čistírny odpadních vod, která patří mezi významné objekty naší průmyslové architektury. Součástí prohlídek jsou exkurse do podzemí provozní budovy čistírny, kde se návštěvníci seznámí s historií stokování a čištění odpadních vod. O patro výše, v parnístrojovně, jsou k vidění dodnes funkční čerpací soustrojí z roku 1903, která jsou při zvláštních příležitostech uváděna do chodu. Expozice historického hygienického mobiliáře. Dříve si lidé s nečistou vodou a se splašky moc hlavu nelámali. Bylo běžným zvykem vylévat splašky přímo na ulici. Změnu v chápání kanalizace přineslo až osvícené 18. století. Tehdy byl zaklenut bývalý příkop mezi Starým a Novým Městem v pozdější Ferdinandově, dnešní Národní třídě. Skutečným impulsem ke stavbě kanalizací se stal až dekret císaře Josefa II. o budování odvodňovacích stok z roku 1787. Na sklonku 18. století pak inženýři Oppelt a Luzt pořídili technický plán Prahy, který se stal podkladem pro budování první pražské soustavné kanalizace. Až do útlumu veřejných staveb za napoleonských válek bylo v Praze postaveno asi 19 km stok. Další vlna výstavby proběhla v letech 1818-20. Tehdy vzniklo 44 km stok zatím ještě bez čištění do Vltavy. V polovině 19. století byl systém již zchátralý a navíc bylo již potřeba čistit řeku,  neboť do roku 1914 byla Vltava zásobárnou pitné vody. Proběhlo několik soutěží, až přišel do Prahy stavitel moderních kanalizačních staveb v Evropě, Sir ing. William Heerlein Lindley a problém se pohnul kupředu. Budova staré čistírny včetně jejích podzemních prostor je postavena z 8.000.000 cihel tzv.“zvonivek“. To byly cihly, které byly dvakrát páleny. Každá byla samostatně zabalena do papíru. Když je zedník pokládal, na každou zaťukal kladívkem, pokud se mu ozval zvonivý zvuk, byla cihla v pořádku, v opačném případě byla kazová a nebyla použita. Tyto cihly se většinou vyráběly v nedalekých Zákolanech u Kralup nad Vltavou. Na jaře 1965 se při povodni naposledy rozběhly parní stroje staré čistírny a voda byla pod tlakem hnána zpět do Vltavy. Většina toho co se v čistírně děje se děje asi 10 m pod zemí. Zde je umístěna velká hala, kolem jejíchž stěn vede nad kalnou vodou betonový balkonek. Pouze 3 dělníci se starali o to, co sem Praha poslala. Proud kanálu je sveden do první jímky, kde mu v cestě stojí mříž, na níž se zachytí větší odpadky. Dva velké hřebeny ji každou minutu pročísnou a vynesou na hladinu všechno, co se tu nachytalo. Shodí to do koryta, tam to jeden z mužů zběžně prohlédne a zatlačí shrabkou na běžící pás který vynese haraburdí do vagonku na minivláček. Zatímco se na mříži zachytí pevné lehčí odpadky, drobné věci proplouvají pod můstkem do další 8 m hlouboké nádrže, která má uprostřed jímku. Násosné potrubí vysává písek, kaménky a někdy třeba i minci, snubní prstýnek či jiné drobné věci. Kal s pískem se žene do dvou podélných nádrží nahoře v kůlně. Písek se ukládá hned na kraji, mastné bahno (tzv. pračka), kousek dál. Písek se vyvážel na cesty, pračka se dříve prodávala zahradníkům a zemědělcům jako kvalitní humus a hnojivo. Nahrubo pročištěný kal teče z lapačů písku do podzemních usazovacích nádrží – 10-ti obrovských komor asi tak 70 nebo 80 m dlouhých a 4 metry hlubokých. Na jejich začátku voda ještě podrážděně víří, ale dál se uklidňuje, na dně se usazuje všechen kal a na druhém konci vytéká už poměrně čistá vltavská voda. V letním období se bahno čerpá potrubím pod tlakem 8 atmosfér na břeh řeky, kde je čeká jedna ze dvou tankových lodí čistící stanice, odváží je po proudu na kalové pole pod Prahou, odkud si vysušené bahno odvážejí zemědělci (tuna bahna stála v 50. letech před spuštěním nové čistírny 6,42 Kčs). V zimě se bahno přečerpávalo do kalojemů na Císařském ostrově. Vypuštěná komora se pak čistě vymývala, nejen tak halabala ale i kartáčem. Musela se lesknout čistotou než se znovu napustila, to proto aby pořádně fungovala a aby se na stěnách nedržela případná nákaza. Reportáž z 50. let by mohla pokračovat mezititulkem „Bakterie to vyřídí“, protože nadešel čas nové technologie. Na Císařském ostrově postavili novou čistírnu. Nabrali jsme vodu ze stoky do láhve a dobře zazátkovali. Na dně se začala tvořit šedivá sliznatá sedlina. Když jsme zátku vytáhli, omráčil nás odporný zápach hniloby. Raději jsme ji opět zavřeli, ale za několik dní jako by nastal zázrak. Voda v láhvi byla čistá, na dně zůstaly jen černé vločky. Po celou dobu experimentu zátka pěvně vězela v hrdle. Nikdo do láhve nic nepřidal, a přece se voda sama vyčistila. Odborně se tomu „zázraku“ říká kvašení bez přístupu kyslíku. To je základ nové technologie, kterou člověk odkoukal od přírody a zavedl do nové čistírny v Bubenči.

Bývalá biskupská mincovna jako jediná dochovaná na Moravě se nachází v ulici Na Sladovnách. Založena byla v roce 1665 biskupem Karlem II z Lichtenštejna. O rok později se zde začaly již razit mince. V roce 1669 byla vyražena první zlatá medaile o váze 100 dukátů. Činnost mincovny byla ukončena koncem 18. století z příkazu Marie Terezie. Jednopatrová renesanční stavba s manýristickou fasádou kryje sedlová střecha. V polovině 90. let 20. století byla budova rekonstruována. V současné době se zde nachází expozice věnovaná výrobě mincí.

Muzeum Mladoboleslavska sídlí na Mladoboleslavském hradě.V počátcích Mladoboleslavských muzejních aktivit, které mají více než stoletou tradici, stál Krajský muzejní spolek, založený roku 1885. První sbírky našly útočiště v domě na Valech, kde ovšem značně trpěly nedostatkem místa a špatným zabezpečením. Rok po vzniku muzea proto městská rada přidělila muzeu objekt pozdně gotického paláce Templu, kde byla v roce 1887 pro veřejnost zpřístupněna první expozice. Páteř prvních sbírek muzea tvořily především zápůjčky členů muzejního spolku a jeho majetných příznivců. Roku 1906 získalo muzeum pro své stále se rozšiřující sbírky budovu bývalého bratrského sboru, kde byla o čtyři roky později otevřena nová expozice. Pevné zázemí s depozitáři i výstavními prostorami se podařilo získat teprve v roce 1972, kdy muzeum dostalo do užívání objekt mladoboleslavského hradu, ve kterém sídlí dodnes. Součástí muzea je muzejní herna "Muzeion" s interaktivními prvky a počítačovými programy. Stálé expozice Paměť města - první část expozice muzea je věnovaná dějinám Mladé Boleslavi v období od 18. až do počátku 20. století. Venkov v proměnách času - navazující část expozice je věnována dějinám regionu. K vidění je venkovská správa, společenský život a slavnosti, lidové kroje, venkovský interiér, průmysl a doprava, zemědělská výroba a různé drobné maloměstské a venkovské živnosti. Muzeum Mladoboleslavska má dvě pobočky: Muzeum Benátky nad Jizerou Muzeum v Bělé pod Bezdězem      

Podřipské muzeum v Roudnici nad Labem datuje svůj vznik do roku 1900. Charakteristickým znakem jeho rané existence bylo umístění v několika expozicích v rámci města a také roudnického zámku. Právě tato skutečnost, tedy nestálé místo umístění expozic a tím i obtížnější zpřístupnění sbírek, vedlo k zániku muzea na přelomu 50. a 60. let 20. století.    Obnovy se dočkalo Podřipské muzeum až roku 1999. Obnova proběhla nejdříve ve třech, později ve dvou místnostech na Městském úřadě v Roudnici nad Labem. Prostory muzea však neumožňovaly rozsáhlejší a komplexnější muzejní aktivitu. Své vlastní budovy se dočkalo Podřipské muzeum až roku 2003. Tedy po více než stoleté historii. Původní sbírky však byly převedeny na okolní muzejní instituce, takže prvním úkolem bylo znovuvybudování sbírkového fondu. Fond byl tak postupně získáván zpět, většinou formou dlouhodobých půjček.Dne 15. listopadu 2004 byla slavnostně otevřena první část stálé expozice, zaměřená zejména na historický vývoj Roudnice a okolí. Kromě stálé expozice, provozovalo muzeum od roku 2003 do roku 2005 jako svoji oddělenou expozici, středověkou věž, zvanou městská Hláska. V únoru 2006 byly zpřístupněny výstavní prostory pro stálé i dočasné expozice v druhém patře muzea. Stálá expozice Pravěk Podřipska Středověk Podřipska Lobkowiczové na Roudnici Roudnický deskový betlém. Velké pohyblivé diorama "Mechanický Říp" na motivy kolážových pohlednic Říp budoucnosti.