Jeden z posledních dochovaných nejen českých, ale i středoevropských empírových řetězových mostů, byl postaven v roce 1847 firmou Vojtěcha Lanny přes Vltavu v Podolsku, kde sloužil 113 let na důležité obchodní cestě z Bavorska do Haliče. Nahradil tehdy původní starý přívoz. Most v Podolsku stál až do roku 1960, kdy byl před napuštěním Orlické přehrady rozebrán. V Čechách bylo navrženo na 13 lokalit vhodných pro znovu postavení mostu. Dokonce byla nabídka o odkoupení ze zahraničí, to bylo naštěstí odmítnuto. Nakonec byla vybrána lokalita u Markova mlýna nedaleko Stádlce. I když byly při rozebrání všechny části pečlivě očíslovány, bylo po desetiletém uskladnění jeho znovu sestavení velmi obtížné. Znovu sestavený most začal sloužit v roce 1974. Základní nosnou konstrukci tvoří do dvou dvojic uspořádané čtyři řetězy. Každá ze dvojic řetězů má svislou rozteč 430 mm. Řetězy jsou uloženy na dvou kamenných pylonech, které mají tvar bran o rozměrech 4 x 9 x 10 m. Most je dlouhý 157 m a skládá se z 2.000 kvádrů a 1.100 ocelových částí o hmotnosti 102 tun. Rozpětí mostu mezi branami je 91 m, výška pylonů 10,25 m, průjezdní profil bran je 3,8 m. Mostovka v šířce 6,4 m, tvořená z dřevěných mostin, se nachází ve výšce 5 m nad hladinou. Přejíždějící vozidla nesmějí mít větší hmotnost než 1 tunu a šířku 2 m. Krátce po svém sestavení na novém místě se zde natáčel film Dým bramborové natě a na chvíli se objevil i ve filmu Jízda.

Městské muzeum v Čelákovicích, založené v roce 1903, je jedním z nejstarších muzeí Středočeského kraje. Jeho zpočátku skromné sbírky tvoří dnes mnoha set tisícový sbírkový fond, který se z podstatné části nachází v areálu čelákovické tvrze. V tomto bývalém středověkém šlechtickém sídle, vybudovaném kolem roku 1300 na vyvýšeném levém labském břehu v sousedství románského kostela, a to v místech starší raně středověké stavby, je muzeum umístěno od roku 1949. V 15. a 16. století prošla tvrz stavebními úpravami, byla rozšířena a opevněna vlastní hradební zdí s branami na východní a západní straně. V letech 1972 až 1982 proběhla náročná rekonstrukce, kdy po odstranění novověkých stavebních úprav objekt získal opět goticko-renesanční podobu a v roce 1983 v něm byly zpřístupněny nové muzejní expozice. Stálá expozice v tvrzi se dělí na přírodovědnou, archeologickou a historickou část. Ve vstupní přízemní místnosti s pokladnou v jižním traktu se během roku vystřídá kolem pěti výstav, které vychází převážně z vlastních sbírek muzea. Navazující archeologická část stálé expozice dokumentuje nepřetržité osídlení regionu od pravěku. Průchodem do druhého podlaží sousedního severního traktu vstoupí návštěvník do expozice věnované středověkému a novověkému vývoji Čelákovicka. Síň Jana Zacha, umístěná taktéž ve druhém podlaží severního křídla, s plasticky v kameni provedenými znaky držitelů tvrze umístěnými na východní stěně a na západní stěně se znakem města a s reliéfem barokního hudebního skladatele Jana Zacha, slouží ke kulturním a k reprezentativním účelům. Venkovním vchodem se vstupuje do suterénních prostor situovaných pod jižním křídlem, které jsou zasvěceny stavebnímu vývoji čelákovické tvrze. V samostatné nádvorní budově tvrze, která má půdorys písmene „L“, se nachází výstavní síň, kde se vystřídá zhruba devět výstav ročně. Expozice věnovaná čelákovickému košíkářství, kdysi kvetoucí živnosti, se nachází mimo objekt tvrze ve vzdálenosti asi tři sta metrů jižním směrem – v rodném domku čelákovického malíře Čeňka Jandy. Mezi nejzajímavější vystavené exponáty se vztahem k místnímu regionu patří dvě středověké lodi - monoxyly (z řeckého mono – jeden, xylo – dřevo, loď dlabaná z jednoho kusu kmene), kopie vzácné zlaté záušnice z pozdní doby kamenné z Hradišťka v Toušeni (originál uložen ve sbírkách muzea), poklad stříbrných brakteátů (jednostranných mincí) ze 13. století nalezený v Nehvízdkách, soubor středověkých kachlů, okované dveře ze staré čelákovické radnice datované do 16. století, středověké kostěné brusle z Horoušan, pravěké bronzové šperky, zuby nosorožce srstnatého, roh zubra, dolní čelist, kel a stolička mamuta, mnoho dermoplastů (např. sysla obecného, králíka divokého a vydry říční, kteří se dnes na Čelákovicku již nevyskytují). Pozornost upoutá i panel věnovaný nálezu raně středověkého pohřebiště s projevy vampyrismu (tzv. „čelákovičtí upíři“).   Stálá expozice Pravěk, středověk, 17.-19. století Příroda živá a neživá středního Polabí Historie a výzkum tvrze (objektu muzea)

Kapucínský klášter v Kapucínské ulici je nejstarším klášterem v Čechách. Byl zbudovaný v letech 1600-1602 na zahradě Markéty z Lobkovic. Má tři dvory a velký refektář, zdobený obrazy členů kapucínského řádu. Mezi nimi je i portrét prvního generálního komisaře řádu v Čechách, Vavřince z Brindis. Krytá visutá chodba spojuje klášter s Loretou. O Vánocích lákají četné návštěvníky jesličky s postavami v životní velikosti. Ve zdi kapucínského kláštera jsou švédské koule. Švédové odtáhli z Prahy v roce 1648, týden po vestfálském míru.

Základní kámen k prvnímu tolerančnímu kostelíku v Čechách byl položen 18.5.1785. V říjnu téhož roku byla stavba dokončena. Toleranční kostelíky nesměly mít tehdy ráz kostela, takže stavba postrádala například typickou věž a okna byla čtyřhranná. Při opravě koncem 40. let 19. století došlo k zaklenutí oken, kolem nichž byly udělány šambrány a proražen nový vchod v průčelní zdi. Po vzniku sboru Církve československé v Humpolci mu byl toleranční kostelík propůjčen. Tento stav trval až do roku 1961 kdy si sbor zakoupil objekt bývalé synagogy. Následně až do roku 1975 sloužil jen pro pohřební shromáždění a pak zůstal nevyužit. Kostelík postupně začal chátrat, až v poslední době se započalo s rozsáhlou rekonstrukcí (5/2009-ještě probíhala). Vnitřek barokního kostela byl velmi prostý, původní oltář byl roku 1814 nahrazen oltářem s postranními brankami, který se dochoval dodnes. Varhany umístěné na kruchtě byly pořízeny v roce 1810 od třešťského varhanáře Pohana.