Podolský přístav slouží jako kotviště sportovních lodí. Od Vltavy je oddělen 300 m dlouhou hrází. Rozloha přístavu je cca 2,6 ha.

V obci Tupadly na Mělnicku se nachází pozoruhodná stavba, jež byla stavěna před více než 150 lety s velikášským záměrem. Majitel zdejšího, libochovického panství, byl Antonín Veith (1793 – 1853). Osvícený člověk, donátor škol, zakladatel knihoven a milovník věd a umění.  Jeho snem bylo vybudování velkolepého Slavína se sochami těch nejvýznamnějších osobností české historie. Tento zámeček či chrám měl být postaven v orientálním slohu s maurskými prvky. S výstavbou bylo započato roku 1840 podle plánů mnichovského mistra Ludwiga von Schwanthalera. Postupně měl vzniknout objekt se čtyřmi věžičkami a 24 sochami. Finanční potíže i skon Veitha způsobily, že projekt dokončen nebyl.  Věž byla dokončena jediná a osm již zhotovených soch (mj. Libuše, Přemysl Otakar II., Svatý Václav, Jiří z Poděbrad) bylo na základě poslední vůle darováno Národnímu muzeu, kde jsou dodnes. Po stavebních úpravách začala v roce 1873 osmiboká hranolová věž sloužit jako turistická rozhledna. V 80. letech 19. století Veithův syn Antonín panství prodal a během dalších desetiletí změnil objekt několikrát majitele. Rozhledna byla pro svůj nevšední výhled z výšky 30 metrů hojně navštěvována až do 2. světové války. Po ní připadla Výzkumnému ústavu půdy, který turistické návštěvy zakázal. Z tohoto hlediska nenastala změna ani po roce 1989, kdy byl objekt zprivatizován. Výjimkou byly Dny evropského dědictví, během nichž byl areál Slavína ve dnech 18. – 19. září 2004 zpřístupněn.  V současnosti souží objekt jako meditační centrum Samadhi a snad je v plánu jeho rekonstrukce a zpřístupnění.

Málokterá z novodobých staveb v Praze vzbudila tolik emocí a rozporuplných reakcí jako rohová budova Jiráskova náměstí, metaforicky nazývaná Tančící dům. V místech, kde v letech 1992 - 1996 vyrostla budova Tančícího domu, stával dům, který byl zničen při mylném americkém leteckém náletu na Prahu 14. února 1945. O 50 let později byl položen základní kámen ke stavbě, která dostala jedno z oceněních v kategorii designu v anketě amerického časopisu Time a v českém časopisu Architekt se dostala mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. Tančící dům navrhl Vlado Milunić spolu s Frankem O. Gehrym, kterého k projektu přizval investor, nizozemská pojišťovna Nationale Niederlanden (dnes ING). V jádru administrativní budova má sedm nadzemních podlaží a dvě podlaží podzemní. V budově jsou kanceláře, luxusní kavárna a restaurace. Své pojmenování získala díky svým věžím, které připomínají postavy tanečníků Ginger Rogersové a Freda Astaira. Tanečníka představuje věž kamenná a jeho partnerku věž skleněná. Na nároží Rašínova nábřeží a Jiráskova nám. byla od roku 1945 proluka. Dům, který tu stál zničily bomby amerických letadel při stejném náletu jako na Emauzy. Po definitivním odklizení trosek v roce 1960 se po celých třicet let za bývalého režimu dohadovalo co zde bude. Byla vydávána souhlasná i nesouhlasná stanoviska, vše ale jen na papíře. Jen tak namátkou co zde mělo být: budova Ústřední správy nákupu zemědělských výrobků Praha, budova Svazu českých novinářů, objekt České obchodní komory, obchodní zastupitelství Maďarské lidové republiky, Rakouské kulturní, společenské a reprezentační centrum. Za všechny ty roky by popsané papíry všech zúčastněných stran v této záležitosti zaplnily menší nákladní auto. Tanec okolo zástavby proluky byl jakousi předzvěstí příštích událostí i názvu objektu který tu dnes stojí. V roce 1989 se začal zástavbou na nároží zabývat Chorvat Vlado Milunič, který bydlel v sousedním domě bratrů Havlových a pro Ivana a Václava Havlovy upravoval už v roce 1986 patro. V roce 1992 pozemek koupila ninozemská pojiš´tovna Nationale Niederlanden. Od samého počátku měl nový dům své odpůrce i zastánce. Odpůrců bylo víc. Stavba příliš dráždila svým netradičním pojetím. Dům nazývaný Pražany Tančící získal své jméno díky svým věžím. Ty byly pojmenovány Ginger a Fred po legendárním tanečním páru. Tanečníka představuje věž kamenná či spíše betonová, ladně prohnutou tanečnici, věž skleněná. S trochou nadsázky se dá říci, že návštěvník budovy může při vstupu tanečnici Ginger nahlídnout pod sukni. Na vrcholu věže symbolizujícího tenečníka je kupole s konstrukcí z kovových trubek potažená nerez síťovinou s oky o rozměrech 10 x 10 mm, zahalená do pomyslných vlasů. Představuje hlavu medúzy. Konstrukce byla dopravena na vrchol pomocí helikoptéry. Složitá akce byla komplikovaná, bohužel dnes z klasických důvodů. V nestřežené chvíli se podařilo dvěma neznámým mladíkům odcizit ze služebního vozu pracovníků MONTAIR mobilní telefon Eurotel, takže po určitou chvíli bylo spojení s pilotem přerušeno. Tančící dům se protančil ke svému otevření v roce 1996 a ještě téhož roku získal prestižní ocenění amerického časopisu Time v kategorii design roku.

Rozhledna Barborka se nachází v blízkosti obce Horní Raškovice. V blízkosti této obce se těžil kámen na výrobu mlýnských kamenů. V blízkosti jednoho takového lomu byla rozhledna postavena. Dřevěná věž je jen 13,8 m vysoká a vyhlídková plošina je ve výšce 10 m. Na tuto plošinu vede 47 schodů.Rozhledna je přístupná od dubna do října. V ostatních měsících po dohodě s OÚ Svinčany.