Akt ženy. Postava sedící a zahleděné ženy. Socha je zhotovena z bronzu a je umístěna na žulovém podstavci. Autor: B.Benda, 1960.

Pražská Loreta je jednak významná architektonická památka a zároveň proslulé barokní poutní místo. Lorety jsou vlastně katolická poutní místa, které byly zakládány po celé Evropě, u nás zejména v 17.století. Název Loreta vznikl podle italského poutního místa, kde se nachází Santa Casa – Svatá chýše. To byl původně domek, obývaný Pannou Marií v Nazaretu v Palestině, který se stal relikvií a podle legendy jej přenesli andělé ve 13.století do Itálie. Podle italského vzoru architekta Donata Bramanteho se stavěly Lorety v dalších katolických zemích. Loreta na Hradčanech se začala stavět v roce 1626 a k jejímu vysvěcení došlo 25.března 1631. Vzorem pro pražskou Loretu byla Svatá chýše v Mikulově, postavená kardinálem Diettrichsteinem, která se zalíbila hraběnce Kateřině Benigně z Lobkovic. Právě ona poskytla na stavbu pozemky, stala se její patronkou a z Vídně povolala italského architekta Giovanniho Orsiho. Pod patronátem Lobkoviců byla Loreta až do 20.století a uvnitř areálu je i jejich rodinná krypta. Jelikož se proslulost Lorety postupně zvyšovala a rostla její navštěvovanost bylo potřeba zvětšit liturgické prostory poutního místa. Postupně byly přistavěny kaple v rozích dvora, zvětšeny obě původní kaple a původně kaple Narození Páně byla přestavěna na kostel. Počátkem 18. století byla Svatá chýše obehnána barokním průčelím, pod dohledem architektů Kryštofa Dientzenhofera a Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Ve 20.století byla vybudována nová klenotnice přístupná veřejnosti. Dnešní areál Lorety tvoří tedy uzavřený komplex staveb kolem Svaté chýše, která stojí uprostřed arkádového nádvoří, jež je obklopeno šesti kaplemi, kostelem Narození Páně a věží s hodinami se světoznámou zvonkohrou. Zvonkohru vyrobil roku 1694 hodinář Petr Neumann a zvonky odlil amsterdamský zvonař Claudius Fremy. Mramorové schodiště vede do patra ambitu, kde jsou prostory nové klenotnice s překrásnou sbírkou liturgických předmětů, hlavně monstrancí, z nichž nejcennější je Diamantová monstrance, zvaná Pražské slunce. O Loretu i o poutníky od založení až do dnešních dnů pečují řeholníci Řádu menších bratří kapucínů, jejichž klášter s kostelem Panny Marie Andělské je v sousedství.Loreta na Hradčanech byla postavena jako mnoho jiných loret, podle známé Svaté chýše v italském Loretu. K pravzoru loretánských kaplí se pojí pověst, že to bylo opravdu stavení, v němž žila Svatá rodina a které roku 1291 přinesli andělé z Nazareta do Dalmácie, aby ho zachránili před Saracény. Poté se chýše objevila v Itálii, nedaleko Ancony, ve vavřínovém lese jisté paní Laurety. Po ní dostal dům jméno Lauretin z čehož vznikl název Loreto. V Praze na Hradčanech založila Loretu paní Benigna Kateřina, manželka Viléma Popela knížete z Lobkovic. Podnětem k tomuto činu byla v roce 1626 Svatá chýše olomouckého biskupa kardinála Ditrichštejna v Mikulově na Moravě. Po bitvě na Bílé hoře emigrovalo mnoho pražských protestantů do zahraničí. Jejich domy zůstaly opuštěny a katoličtí Habsburkové je zkonfiskovali. To se stalo i s celou ulicí na Hradčanech, kde dnes Loreta stojí. Paní Benigna Kateřina odkoupila opuštěné a polozbořené domy a jejich parcely určila pro stavbu hradčanské Svaté chýše. Třetího června roku 1626 se začalo se stavbou kaple, kterou svěřili italskému staviteli Giovannimu Battistovi Orsimu. Postavil ji přesně podle italského vzoru, jen výzdoba stěn je trochu odlišná. Všechno je v tom svatém domečku půvabné. Nejvíc figurální štuky a sochy na fasádě, zobrazující starozákonní proroky, pohanské věštkyně a scény ze života Panny Marie a Krista. Podélnou severní stěnu zdobí kromě soch dva výjevy: Narození Panny Marie a Zasnoubení Panny Marie. Na západní straně jsou reliéfy znázorňující Zvěstování a Navštívení Panny Marie a její příchod do Betléma. Na jižní straně je Narození Páně a Klanění Tří králů. Reliéfy na východní straně zobrazují Smrt Panny Marie a přenesení nazaretské chýše do Dalmácie. Když svatyně nemohla pojmout všechny věřící, kteří sem na poutích docházeli, dala zakladatelka zřídit kolem Svaté chýše krytý ochoz – ambit, aby ti co se do kaple nevejdou, byli chráněni před nepohodou. A právě v tom ambitu je kaple plná hrůzy. Podivná svatá je tu přibita na kříž jako Ježíš Kristus. Je to dívka a má plnovous. Pod bílým svatebním atlasem se rýsují křivky ženského těla, u nohou má nápis: „Svatá, Starosto, pros za nás!“. Kdo byla svatá Starosta? Legenda o ní vypráví, že to byla velmi krásná dívka, kterou chtěl její otec, král portugalský, provdat za sicilského panovníka. Ona však tajná křesťanka, slíbila věčné panenství Kristovi a prosila nebe o pomoc, aby svů slib mohla splnit. Prosba byla vyslyšena a přes noc narostl dívce hustý plnovous. Sicilský král svou svatební nabídku odvolal a rozhořčený krutý otec dal princeznu ukřižovat. Je patronkou všech, kteří k ní utíkají obtíženi starostmi. Když zakladatelka Lorety v roce 1653 zemřela byla pochována v kryptě pod Svatou chýší. Ta se stala později mauzoleem Lobkoviců. V roce 1721 začaly další stavební úpravy Lorety za účasti K.I.Dientzenhofera. Pod vedením tohoto význačného stavitele bylo prostranství před Loretou opatřeno balustrádou se soškami andělíčků. V té době byla i postavena věž s proslulými loretánskými zvonky. Zvonkovou hru dal zhotovit v roce 1694 malostranský pláteník Eberhard z Glauchova. Na 27 zvonků odlil Klaudius Fromm v Amsterdamu a ve spojení s hodinami sestavil pražský hodinář Petr Neumann. Je možné hru uvádět do pohybu mechanismem anebo hrát ve věži na zvonečky jako na klavír. Zvonkohra má rozsah dvou oktáv. Dříve hudbu loretánských zvonků měnili, dnes zní většinou jen jedna skladba: mariánská píseň Tisíckrát pozdravujeme Tebe.Návštěvníky nejvíc láká loretánská klenotnice a v ní například diamantová monstrance, kterou zhotovili v roce 1699 zlatníci Mathias Stegnar a Johan Khünichbauer. Má úctyhodnou váhu – 12 kg. Je ze silně pozlaceného stříbra. Její základna je pojata jako skalisko, na němž stojí Panna Maria. Nad Madonou se rozvětvují paprsky koruny.  

Poutní místo je založené na legendě o chudém řemeslníkovi, který žil v nedaleké vesnici Lužec se svou nemocnou ženou a dítětem. Často chodíval těmito místy a jednou se mu zdál sen, ve kterém hovořil s anděly. Ti mu radili aby na tomto místě pověsil obrázek Matky Boží, poté se mu žena i dítě uzdraví. Řemeslník za utržené peníze z prodej svého zboží koupil sošku Panny Marie, kterou pak vložil do dutiny lípy, pod kterou se mu sen zdál. A jak bylo předpovězeno, žena i dítě se mu uzdravily. Zpráva o tomto zázraku se roznesla po kraji a k sošce začali přicházet poutníci a nemocní. Lípa byla sice později pokácena, ale soška umístěna na její pařez a posléze byla nad ní zbudována dřevěná kaple, kterou v roce 1252 nahradila zděná. V 15. století stále narůstající počet poutníků nestačil a tak byl kostelík rozšířen. Vysvěcení nové stavby proběhlo roku 1498 míšeňským biskupem Janem ze Salhauzenu. Roku 1558 koupil zdejší panství Bedřich z Redernu. Redernové byli prostestanti a tak začali kostely na svém panství měnit na protestantské a zdejší poutní kostel zavřít. Poutníci se však nepřestávali chodit i když jen k zavřeným dvěřím kostela. Ty zůstaly uzavřeny i když sám císař Rudolf II. nařídil kostel otevřít. Roku 1609 odvezla Kateřina, manželka Melchiora z Redernu kostelní poklad se soškou na svůj zámek do Liberce. Ten v roce 1615 vyhořel, ale soška zůstala zachována a Kateřina z Redernu ji vrátila zpět. Po porážce stavovského povstání byl Redernům majetek zkonfiskován a roku 1622 ho koupil Albrecht z Valdštejna. Poutní kostel tak byl znovu otevřen. Po Valdštejnově smrti darovala jeho manželka Isabela kostelu polní oltář. V roce 1636 získal frýdlantské panství Jan Matyáš Gallas a za jeho vlastnictví byla tradice poutí nejen obnovena, ale i rostla a účastnilo se jich i několik tisíc lidí. Roku 1679 rozhodl František Gallas postavit kolem kostela ambit, podle projektu M.A.Canevalleho. Roku 1696 byl ještě doplněn o čtyři kaple. V roce 1691 sem povolal František Ferdinand Ignác Gallas řád františkánů a rok později byl položen základní kámen konventních budov kláštera. Roku 1696 byly budovy hotovy a o dva roky sem byl řád slavnostně uveden. V letech 1697-1698 se stavěla rodová hrobka, která má tři krypty (Gallasů, Clam-Gallasů, františkánů). Počet poutníků se stále zyvšoval a tak se v roce 1721 začal stavět nový chrám podle plánů T.Hafeneckera. Vysvěcen byl v roce 1725 a zcela dokončen až roku 1729. V roce 1761 postihl kostel požár. Během 19. století kostel chátral a s většími opravami se začalo až na počátku 20. století. Celá oprava tehdy stála hrabě Clam-Gallase 200.000 korun. Kostel Navštívení Panny Marie je dnes jednolodní stavba s bočními kaplemi, postavená na půdorysu latinského kříže. Průčelí vévodí dvě věže a v nice ve volutovém štítě je umístěna soška Panny Marie. Křížení transeptu s hlavní lodí je zaklenuto kupolí. V kostele se nacházejí nástropní fresky s mariánskou tématikou, které pocházejí, ale až z doby velké opravy na počátku 20. století. V kupoli je znázorněno Ukřižování Krista a Nenebevzetí Panny Marie. Hlavní oltář kostela pochází z roku 1787 od J.Kramolína a je na něm umístěna soška Hejnické madony z 80. let 14. století. Ke kostelu přiléhá čtykřídla patrová budova kláštera.

V Divišově, městečku v okrese Benešov, žila do 20.století významná židovská komunita. Nejstarší zmínky o zdejší komunitě jsou z roku 1685, nejvyššího počtu bylo dosaženo koncem 19.století. Tehdy žilo v Divišově 133 obyvatel židovského původu. Ti si jako svou modlitebnu vystavěli právě synagogu, která dodnes stojí ve Šternberské ulici. První zmínky jsou o ní z roku 1855. Byla vystavěna v nezvyklém, pozdně klasicistním a částečně empírovém slohu s apsidou. Měla tradiční dispozici. Z ulice se vstoupilo do předsíně a dále do hlavního sálu, ve kterém byly dvě řady lavic pro 5-6 osob a bohoslužby se tak mohlo účastnit až 120 mužů. Pro ženy bylo místo na galerii, na kterou vedlo ode dveří schodiště. Interiér osvětluje menší mosazný a velký železný klasicistní lustr a řada nástěnných světel. Pravidelné bohoslužby se zde konaly až do počátku 30. let 20. století. V posledním desetiletí před válkou se konaly již jen o významných židovských svátcích. V roce 1935 bylo veškeré kostelní zařízení předáno židovské obci do Benešova. Po deportaci Židů z Divišova, sloužila synagoga během 2. světové války jako skladiště železa. Po válce se dostala do majetku města, byla na čas opuštěna, aby roku 1957 proběhla její přestavba na kadeřnictví a byty, ale její vnější ráz zůstal zachován. V roce 1995 byla převedena do vlastnictví Židovské obce v Praze, proběhla její rekonstrukce a dnes je sídlem muzea mapující život židovského osídlení v regionu Divišovsko.