Hrad Cornštejn, respektive jeho zříceninu, můžeme navštívit při výletu na Vranovskou přehradu, v Podyjí, v kraji Jihomoravském. Místo pro stavbu hradu nemohlo být zvoleno lépe. Nepřístupný skalnatý ostroh, obtékaný ze tří stran řekou Dyjí, a pevné hradby poskytovaly jeho obráncům bezpečné útočiště. Historie hradu Cornštejn byl postaven jako královský hrad v první polovině 14. století. Měl společně se sousedními hrady Frejštejnem a Bítovem chránit jižní hranici s Rakouskem. Právě blízkost Bítova nasvědčuje tomu, že stavitelem hradu byl rod z Bítova – Lichtenburkové. Cornštejn postavil zřejmě Raimund z Lichtenburka se souhlasem krále Jana Lucemburského. První písemná zmínka je z roku 1343 a lenními vlastníky jsou právě Lichtenburkové. Ti původně malý hrad rozšiřují a vylepšují jeho opevnění. Nejvýznamnější rozšíření přišlo po husitských válkách. Byl postaven nový palác, rozšířeno opevnění a upraveno předhradí. Boj o moc mezi šlechtou a Jiřím z Poděbrad znamenal konec vlastnictví Lichtenburků nad Cornštejnem. Hynek z Lichtenburka, věren rodové tradici a podporován papežem Piem II., se v roce 1463 dostal do sporu s Jiřím z Poděbrad. Cornštejn po celý rok osvědčoval kvalitu svých hradeb, ale v roce 1465 byl dobyt. Hrad byl konfiskován Lichtenburkům a lénem udělen Jindřichovi Krajíři z Krajku. Jeho syn Wolfgang při opravách změnil jeho dispozici. Zbořil starou věž, k severnímu paláci přistavěl kapli a schodiště, pro pohodlí majitelů upravil a rozšířil jižní palác. Zdokonalování vojenské techniky, zejména zavedení děl, si vynutilo stavbu bašt, zejména na jižní, nejsnadněji přístupné straně. Cornštejn se tak stal mohutnou pevností a nakrátko se ještě vrátil do rukou Lichtenburků. To bylo roku 1526. V roce 1542 v souvislosti s tureckým nebezpečím bylo naposledy posíleno opevnění Cornštejna. Další změna vlastnických vztahů a sjednocování panství Cornštejnu neprospěly. Panstvo ho už nepotřebovalo, dalo přednost pohodlnějšímu bydlení a hrad rychle pustl. Podoba hradu Nynější podoba hradu je výsledkem jeho rozsáhlé rekonstrukce, provedené v 70. letech 20. století. Do dnešní doby se zachovala rozsáhlá zřícenina s několika branami, sklepními prostorami, baštou na jižní straně, s předsunutou věží, studnou a cisternou na dešťovou vodu. V letních měsících ožívá zřícenina mnoha kulturními akcemi. Objekt je ve správě Jihomoravského muzea ve Znojmě. Tipy na výlet Také nedaleký hrad Bítov žije velmi čilým kulturním životem. Vydat se můžete také na prohlídku Vranovského zámku, renesanční zámek Uherčice, vystoupit na rozhlednu Rumburak u Bítova nebo se projít po kanenném mostě u Vranova nad Dyjí. Ubytovat se můžete přímo v Bítově nebo ve Vranově nad Dyjí.

Kaple Božího hrobu na Petříně, mezi Petřínskou rozhlednou a Bludištěm, byla vybudována v roce 1732. Sloh kaple je barokní, je opatřena věžičkou a její vchod je orientován na sever. Kapli nechal postavit kněz Norbert Saazer. Cca na přelomu 18. a 19. století přestala sloužit svému účelu a obnovena byla až v roce 1845. Několik desítek metrů, u kostela sv. Vavřince se nachází stejnojmenná kaple postavená o pět let později, tedy v roce 1737.

V Nežárecké ulici se nachází jediná dochovaná brána městského opevnění (Nežárecká) a podle svého červeného zabarvení nazývaná také Červená. Její jádro pochází z druhé čtvrtiny 14. století a vnější část pak z druhé poloviny 15. století. Později bylo ještě dostavěno třetí renesanční patro. Čtyřhranná 4 podlažní věž (přízemí + tři patra) má vytesané drážky ve kterých se pohybovala spouštěcí kovová mříž. Bránu kryje vysoká valbová střecha. Brána je součástí muzejního areálu a je veřejnosti nepřístupná.

Území bylo chráněným přírodním výtvorem vyhlášeno v roce 1964. Má rozlohu 25,35 ha a rozkládá se na katastru Liboc. Divoká Šárka patří mezi nejkrásnější, nejznámější a také nejnavštěvovanější přírodní lokality v Praze. Masív je tvořen buližníkovými skálami s hlubokými údolími. Vyskytuje se zde řada vzácných živočišných a rostlinných druhů. Územím protéká Šárecký potok, který ústí do vodní nádrže Džbán. V počátcích českého státu zde bylo významné hradiště ovládající značné území.Tradiční cíl vycházek Pražanů, jedno z nejhezčích a nejromantičtějších míst na pražském území. Jméno tohoto skalnatého údolí, protékaného Šáreckým potokem, je spojeno s romantickými pověstmi o Šárce, která během dívčí války z příkazu své velitelky Vlasty vlákala do pasti zamilovaného Ctirada a vydala jej tak na smrt. Podle jiné pověsti prý vedl přes soutěsku Džbánu dřevěný most, po kterém každý večer jezdila za Přemyslem do Stadic kněžna Libuše. Eduard Štorch sem zase umístil část děje svých knížek pro děti Osada Havranů a Lovci Mamutů, zasazené do dávného pravěku. Především je však Divoká Šárka přírodní rezervací o rozloze 25,34 ha vyhlášenou v roce 1964. Na zdejších výslunných stráních se dochovala teplomilná vegetace skalních stepí. Roste tu například koniklec luční načernalý, kavyl Ivanův, tařice skalní. Území se rozděluje na dvě části a každé má svoje výstižné pojmenování. Pokud vstoupíme do Šárky směrem od západu, vejdeme nejdřív do části nazývané Divoká Šárka. Tato část má podobu úzké skalnaté rokle, sevřené strmými stěnami, vymodelovanými z buližníků. Pozoruhodné je již vstupní soutěska Džbán, kterou začal hloubit dnešní Šárecký potok již v době třetihor v měkkých horninách svrchní křídy. Když se pak dostal na úroveň níže položeného velmi tvrdého buližníkového podloží, nemohl už směr svého toku měnit a dále se do něj zařezával. Až vyhloubil dnešní kaňonovité údolí. Velmi malebná partie je Dívčí skok. Právě odtud prý skočila do hlubin výčitkami pronásledovaná Šárka. Dívčí skok je vynikajícím výhledovým místem, nikoliv ale jediným. Naproti tomu druhá východní část území se nazývá jako Tichá Šárka. Toto pojmenování je výstižné, od Jenerálky se údolí rozšiřuje, je prostornější a přehlednější, mnoho strání je povlovnějších a zalesněných. Dominantou už nejsou jen ojedinělé skalní útvary, ale vyvýšenina s kostelíkem sv. Matěje. V celém údolí se setkáme s řadou bývalých mlýnů a usedlostí. Ještě počátkem 20. století zde vedla jen úzká polní cesta.