Ekotechnické museum je umístěno v památkově chráněném areálu staré čistírny odpadních vod, která patří mezi významné objekty naší průmyslové architektury. Součástí prohlídek jsou exkurse do podzemí provozní budovy čistírny, kde se návštěvníci seznámí s historií stokování a čištění odpadních vod. O patro výše, v parnístrojovně, jsou k vidění dodnes funkční čerpací soustrojí z roku 1903, která jsou při zvláštních příležitostech uváděna do chodu. Expozice historického hygienického mobiliáře. Dříve si lidé s nečistou vodou a se splašky moc hlavu nelámali. Bylo běžným zvykem vylévat splašky přímo na ulici. Změnu v chápání kanalizace přineslo až osvícené 18. století. Tehdy byl zaklenut bývalý příkop mezi Starým a Novým Městem v pozdější Ferdinandově, dnešní Národní třídě. Skutečným impulsem ke stavbě kanalizací se stal až dekret císaře Josefa II. o budování odvodňovacích stok z roku 1787. Na sklonku 18. století pak inženýři Oppelt a Luzt pořídili technický plán Prahy, který se stal podkladem pro budování první pražské soustavné kanalizace. Až do útlumu veřejných staveb za napoleonských válek bylo v Praze postaveno asi 19 km stok. Další vlna výstavby proběhla v letech 1818-20. Tehdy vzniklo 44 km stok zatím ještě bez čištění do Vltavy. V polovině 19. století byl systém již zchátralý a navíc bylo již potřeba čistit řeku,  neboť do roku 1914 byla Vltava zásobárnou pitné vody. Proběhlo několik soutěží, až přišel do Prahy stavitel moderních kanalizačních staveb v Evropě, Sir ing. William Heerlein Lindley a problém se pohnul kupředu. Budova staré čistírny včetně jejích podzemních prostor je postavena z 8.000.000 cihel tzv.“zvonivek“. To byly cihly, které byly dvakrát páleny. Každá byla samostatně zabalena do papíru. Když je zedník pokládal, na každou zaťukal kladívkem, pokud se mu ozval zvonivý zvuk, byla cihla v pořádku, v opačném případě byla kazová a nebyla použita. Tyto cihly se většinou vyráběly v nedalekých Zákolanech u Kralup nad Vltavou. Na jaře 1965 se při povodni naposledy rozběhly parní stroje staré čistírny a voda byla pod tlakem hnána zpět do Vltavy. Většina toho co se v čistírně děje se děje asi 10 m pod zemí. Zde je umístěna velká hala, kolem jejíchž stěn vede nad kalnou vodou betonový balkonek. Pouze 3 dělníci se starali o to, co sem Praha poslala. Proud kanálu je sveden do první jímky, kde mu v cestě stojí mříž, na níž se zachytí větší odpadky. Dva velké hřebeny ji každou minutu pročísnou a vynesou na hladinu všechno, co se tu nachytalo. Shodí to do koryta, tam to jeden z mužů zběžně prohlédne a zatlačí shrabkou na běžící pás který vynese haraburdí do vagonku na minivláček. Zatímco se na mříži zachytí pevné lehčí odpadky, drobné věci proplouvají pod můstkem do další 8 m hlouboké nádrže, která má uprostřed jímku. Násosné potrubí vysává písek, kaménky a někdy třeba i minci, snubní prstýnek či jiné drobné věci. Kal s pískem se žene do dvou podélných nádrží nahoře v kůlně. Písek se ukládá hned na kraji, mastné bahno (tzv. pračka), kousek dál. Písek se vyvážel na cesty, pračka se dříve prodávala zahradníkům a zemědělcům jako kvalitní humus a hnojivo. Nahrubo pročištěný kal teče z lapačů písku do podzemních usazovacích nádrží – 10-ti obrovských komor asi tak 70 nebo 80 m dlouhých a 4 metry hlubokých. Na jejich začátku voda ještě podrážděně víří, ale dál se uklidňuje, na dně se usazuje všechen kal a na druhém konci vytéká už poměrně čistá vltavská voda. V letním období se bahno čerpá potrubím pod tlakem 8 atmosfér na břeh řeky, kde je čeká jedna ze dvou tankových lodí čistící stanice, odváží je po proudu na kalové pole pod Prahou, odkud si vysušené bahno odvážejí zemědělci (tuna bahna stála v 50. letech před spuštěním nové čistírny 6,42 Kčs). V zimě se bahno přečerpávalo do kalojemů na Císařském ostrově. Vypuštěná komora se pak čistě vymývala, nejen tak halabala ale i kartáčem. Musela se lesknout čistotou než se znovu napustila, to proto aby pořádně fungovala a aby se na stěnách nedržela případná nákaza. Reportáž z 50. let by mohla pokračovat mezititulkem „Bakterie to vyřídí“, protože nadešel čas nové technologie. Na Císařském ostrově postavili novou čistírnu. Nabrali jsme vodu ze stoky do láhve a dobře zazátkovali. Na dně se začala tvořit šedivá sliznatá sedlina. Když jsme zátku vytáhli, omráčil nás odporný zápach hniloby. Raději jsme ji opět zavřeli, ale za několik dní jako by nastal zázrak. Voda v láhvi byla čistá, na dně zůstaly jen černé vločky. Po celou dobu experimentu zátka pěvně vězela v hrdle. Nikdo do láhve nic nepřidal, a přece se voda sama vyčistila. Odborně se tomu „zázraku“ říká kvašení bez přístupu kyslíku. To je základ nové technologie, kterou člověk odkoukal od přírody a zavedl do nové čistírny v Bubenči.

Park je ohraničen ulicemi Černokostelecká, Révová, Na palouku a Na výsluní. Svažuje se k jihu. Najdeme zde dětské hřiště, několik plastik, pomník občanům Strašnic, kteří zahynuly při německé okupaci. Park je slunný, svažuje se od severu k jihu.

Stálá expozice Život Karla Hynka Máchy v Litoměřicích (expozice je umístěná v domě Na Vikárce ve světničce, kde K. H. Mácha bydlel a také 6. 11. 1836 zemřel; ukázky básníkovy tvorby) Máchova světnička je součástí Oblastního muzea v Litoměřicích. Prohlídka: Prohlídku Máchovy světničky je nutné si vyžádat u pokladny v hlavní budově litoměřického muzea.

Hrad Přimda je po Pražském hradu považován za druhou nejstarší stavbu kamenného hradu v Čechách. Výjimečná je i jeho poloha ve výšce 848 m.n.m. na stejnojmenném kopci. Leží v okrese Tachov, kousek od hranic s Německem. Právě jeho blízká poloha u exponované západní hranice a také zemské cesty do Horní Falce předurčila jeho strategický význam a bohatou historii. Bohatá historie hradu Nejstarší písemný doklad o existenci tohoto hradu se nachází v Kosmově kronice a je z něj patrné, že roku 1121 vystavěl neznámý falcký nebo francký šlechtic na vrcholu Přimdy románský hrad. V té době panoval v českém státě přemyslovský kníže Vladislav I., který postavení hradu chápal jako porušení svých svrchovaných práv. V čele své družiny tedy hrad dobyl a připojil k Českému království. Přimda se stala důležitým strážním hradem a také sloužila jako celnice na významné norimberské stezce. Vzhledem k tomu, že důležitost norimberské cesty ve 12. a 13. století rostla, byla Přimda přestavěna a zesílena během vlády Soběslava I. Přimda tak náležela mezi nejvýznamnější královské hrady přemyslovských Čech. Přimda se také využívala jako vězení, jehož pevnost okusili i někteří čeští panovníci. Mezi léty 1148-1150 a 1161-1173 tu byl vězněn Přemyslovec Soběslav II. V roce 1247 skončil ve zdejším vězení po nezdařeném pokusu o převrat i pozdější český král Přemysl Otakar II. Za vlády Lucemburků při finanční tísni došlo k prvním zástavám hradu. Za zástavních majitelů Boršů z Oseka se hrad stal útulkem loupežníků. V roce 1429 získávají zástavu hradu Švamberkové, kteří ji vlastní až do roku 1592. Za nich význam hradu pomalu upadá a pustne. Na konci 16. století je přimdské panství rozprodáno a hrad se mění ve zříceninu. Podoba hradu V dobách největší slávy zde stál dolní a horní hrad, které byly obklopeny hradbami, na jižní straně ještě zesíleny obrannou věží a příkopem. Z původní románské stavby se dodnes dochovala mohutná hranolová věž, tzv. donjon. V každém ze tří pater je po jedné místnosti. V jedné z nich jsou zbytky krbu. V přístavku u věže je dochován vzácný románský prevét, tedy středověký záchod. Jedná se o nejstarší dochovaný v českých zemích. Tipy na výlet Vydat se odsud můžete i na zříceninu kostela sv. Anny v zaniklé obci Pořejov. V Boru u Tachova najdete krásnou barokní loretu nebo pseudogotický zámek. Pokud se vydáte přímo do Tachova, najdete tu k vidění zámek, arciděkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie nebo Hausmannův mlýn. Zajímavá je i zřícenina kláštera Světce. Ubytovat se můžete v Tachově.