Lesní divadlo se nachází na jihozápadním úpatí pískovcového ostrohu jen 0,5 km jižně od Sloupu.S jeho výstavbou se započalo v roce 1920 a již v létě 1921 bylo slavnostně otevřeno. Vzniklo podle návrhu malíře Ringela. Divadlo využilo členitý pískovcový skalní masiv, severní strana jeviště byla ukončena 3,5 m vysokou válcovou věží, která byla spojena se skalním masivem pomocí kamenné zdi s gotickou branou. Kromě toho se zde nacházely ještě dřevěné stavby, vzájemně propojené průchody vytesanými ve skále. V příkopu pod jevištěm se nacházelo orchestřiště a na protějším svahu pak hlediště pro cca 1600 osob. Konaly se zde vystoupení nejen místních ochotnických a pěveckých spolků, ale i dalších amatérských a profesionálních souborů. Divadelní představení se zde udržela i po druhé světové válce a to až do roku 1960, kdy zájem o lesní divadlo upadl a to i přesto že bylo jen dva roky předtím rozsáhle upravováno. Zařízení postupně chátralo a v roce 2000 byla zbořena i kamenná věž s bránou. Naštěstí v roce 2004 došlo k obnovení divadla, skalní tunely byly vyčištěny a v roce 2005 postavena i kamenná zeď s bránou a věží. V sezoně je tak divadlo opět v provozu.

Založení kostela sv. Štěpána v Kouřimi se datuje do roku 1260 společně se vznikem města. Ve druhé polovině 14. století byl rozšířen a později pak upravován. Například v letech 1876-1877 s použitím pseudogotických prvků v duchu purismu a pak také v letech 1903-1910 architektem Kamilem Hilbertem. Kostel je trojlodní bazilika se dvěma mohutnými věžemi. Věže byly původně vyšší, dnes je kryjou barokní báně. Na stěnách kolem kostela se nachází 16 mramorových a pískovcových renesančních náhrobníků ze 16. a 17. století. Původně se nacházely v kostele, odkud byly odstraněny a dlouho upadly v zapomění, sem na dnešní místo byly osazeny kolem roku 1905 při poslední přestavbě kostela. V presbytáři můžeme vidět raně gotické sedile a gotický sanktuář. V severní lodi dvě dvoudílná bohatě profilovaná okna a raně gotický portál z doby založení kostela. Na jižní straně je portál pseudogotický. Většina gotického a renesančního vybavení byla zničena požáry, z barokního období se dochovaly jen lavice v hlavní lodi a dřevořezba ležícího Krista z 18. století. I fresky v kostele byly zničeny při druhé regotizaci. Pod východní částí presbytáře se nachází podzemní krypta sv. Kateřiny z doby založení kostela v letech 1260-1270. Jde o unikátní stavbu, která zřejmě nemá v celé Evropě obdoby. Krypta je osmiúhelníkového tvaru s kvádříkového lomového a rulového kamene. Kryje ji hvězdicová žebrová klenba sklenutá na střední pilíř. Při průzkumu byly odkryty fresky z doby okolo roku 1410, pod nimi pak ještě zřejmě fresky starší, ty se však již nepodařilo obnovit. Restaurování fresek trvalo 8 let, představují výjevy Ukřižování, Mučení a Stětí sv. Kateřiny. V 16 klenebních polích je pak tzv. andělský chór, komplex 24 postav andělů hrajících na dobové hudební nástroje. V blízkosti kostel stojí pozdně gotická zvonice z roku 1525, kolem roku 1570 renesančně přestavěna (z této doby pochází sgrafita) a pseudogoticky upravena architektem Josefem Mockerem. Zvony jsou zde zavěšeny obráceně.

Přibližně kilometr severně od centra Nepomuku, při silnici do obce Klášter můžeme vidět na levé straně most zvaný „Červený“.Jeho jméno je prý odvozeno od bitvy z roku 1450, které se někde v tomto prostoru udála. Setkalo se zde vojsko Jednoty Strakonické s Jednotou poděbradskou (příznivci Jiřího z Poděbrad). Bitva to byla prý tak ukrutná, že most v těchto místech se zbarvil do ruda. Je to ale jen legenda, tento současný most, tuto událost zažít nemohl, byl vystavěn v 70. letech 17. století. I tak ale svoji současnou barvou po rekonstrukci, dělá čest svému jménu.

Málokterá z novodobých staveb v Praze vzbudila tolik emocí a rozporuplných reakcí jako rohová budova Jiráskova náměstí, metaforicky nazývaná Tančící dům. V místech, kde v letech 1992 - 1996 vyrostla budova Tančícího domu, stával dům, který byl zničen při mylném americkém leteckém náletu na Prahu 14. února 1945. O 50 let později byl položen základní kámen ke stavbě, která dostala jedno z oceněních v kategorii designu v anketě amerického časopisu Time a v českém časopisu Architekt se dostala mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. Tančící dům navrhl Vlado Milunić spolu s Frankem O. Gehrym, kterého k projektu přizval investor, nizozemská pojišťovna Nationale Niederlanden (dnes ING). V jádru administrativní budova má sedm nadzemních podlaží a dvě podlaží podzemní. V budově jsou kanceláře, luxusní kavárna a restaurace. Své pojmenování získala díky svým věžím, které připomínají postavy tanečníků Ginger Rogersové a Freda Astaira. Tanečníka představuje věž kamenná a jeho partnerku věž skleněná. Na nároží Rašínova nábřeží a Jiráskova nám. byla od roku 1945 proluka. Dům, který tu stál zničily bomby amerických letadel při stejném náletu jako na Emauzy. Po definitivním odklizení trosek v roce 1960 se po celých třicet let za bývalého režimu dohadovalo co zde bude. Byla vydávána souhlasná i nesouhlasná stanoviska, vše ale jen na papíře. Jen tak namátkou co zde mělo být: budova Ústřední správy nákupu zemědělských výrobků Praha, budova Svazu českých novinářů, objekt České obchodní komory, obchodní zastupitelství Maďarské lidové republiky, Rakouské kulturní, společenské a reprezentační centrum. Za všechny ty roky by popsané papíry všech zúčastněných stran v této záležitosti zaplnily menší nákladní auto. Tanec okolo zástavby proluky byl jakousi předzvěstí příštích událostí i názvu objektu který tu dnes stojí. V roce 1989 se začal zástavbou na nároží zabývat Chorvat Vlado Milunič, který bydlel v sousedním domě bratrů Havlových a pro Ivana a Václava Havlovy upravoval už v roce 1986 patro. V roce 1992 pozemek koupila ninozemská pojiš´tovna Nationale Niederlanden. Od samého počátku měl nový dům své odpůrce i zastánce. Odpůrců bylo víc. Stavba příliš dráždila svým netradičním pojetím. Dům nazývaný Pražany Tančící získal své jméno díky svým věžím. Ty byly pojmenovány Ginger a Fred po legendárním tanečním páru. Tanečníka představuje věž kamenná či spíše betonová, ladně prohnutou tanečnici, věž skleněná. S trochou nadsázky se dá říci, že návštěvník budovy může při vstupu tanečnici Ginger nahlídnout pod sukni. Na vrcholu věže symbolizujícího tenečníka je kupole s konstrukcí z kovových trubek potažená nerez síťovinou s oky o rozměrech 10 x 10 mm, zahalená do pomyslných vlasů. Představuje hlavu medúzy. Konstrukce byla dopravena na vrchol pomocí helikoptéry. Složitá akce byla komplikovaná, bohužel dnes z klasických důvodů. V nestřežené chvíli se podařilo dvěma neznámým mladíkům odcizit ze služebního vozu pracovníků MONTAIR mobilní telefon Eurotel, takže po určitou chvíli bylo spojení s pilotem přerušeno. Tančící dům se protančil ke svému otevření v roce 1996 a ještě téhož roku získal prestižní ocenění amerického časopisu Time v kategorii design roku.