Ostravská Nová radnice je symbolem Ostravska. V tehdejší době byla nejrozhlejší radniční stavbou v Československu a s nejdelším rychovýtahem na vyhlídkovou věž (51 m). Strohá, ale monumentální dvoukřídlá budova s dominující konstruktivistickou věží byla vystavěna v letech 1925-1930. Autory tohoto projektu jsou arch. Vladimír Fischer a stavitelé Jana Rubý a František Kolář. Uvnitř budovy je bezmála 6 km chodeb. Jejich interiér je dle tehdejších trendů, reprezentativní prostory jako pracovna primátora, zasedací místnost a jiné jsou obloženy vzácným dřevem. Foyer je obložen travertinovými obklady, doplněn křišťálovými lustry a vitrážemi. V jižním křídle budovy slouží dodnes funkční páternoster z roku 1928. V průčelí budovy můžeme vidět čtyři alegorické sochy vysoké 3,2 m zpodobňující hlavní charakteristiku města: Hornictví, Obchod, Věda a Hutnictví. Dominantou radnice je věž prosklené ocelové konstrukce s měděným opláštěním. Její výška je 85,6 m, s vyhlídkovým ochozem ve výšce 73 m. Konstrukci vážící 155 tun vyrobily místní vítkovické železárny. Tato část přišla na 635.000 korun, celá stavba radnice přišla na 52 milionů. Z vyhlídkového ochozu je dobrý výhled na město, Beskydy, Jeseníky, Opavsko a také do blízkého Polska. Provozní doba vyhlídkové věže je celoroční. Přístup je již pomocí zmíněného rychlovýtahu. Jen dvakrát ročně se otevírá přístupové schodiště.

Ze židovských památek v Jiřicích se do dnešní doby dochoval jen tento malý židovský hřbitůvek na jihovýchodním okraji obce, ve směru na Troskotovice je potřeba odbočit vlevo, kde se v menším lesíku při bažantnici tento nenápadný hřbitůvek nachází.Barokní synagoga z roku 1837 byla zbořena v 50. letech 20. století a na jejím místě dnes stojí pošta. Stejně tak podlehl židovský hřbitov stojící blíže návsi. Většina z přibližně 70 náhrobků na dochovaném hřbitově je poškozena, z ohradní zdi zbyly jen základy. Od roku 1999 se postupně snaží o rekonstrukci hřbitova, který je volně přístupný skupina mladých lidí převážně z organizací Mládež pro interkulturní porozumění a Junge Aktion.

Původně zde stálo sousoší Ignáce z Loyoly z roku 1711, jehož autorem byl Ferdinand Maxmilián Brokof. To bylo ovšem zničeno během povodní v roce 1890, kdy spadlo do Vltavy. Jeho fragmenty vytažené z vody jsou dnes umístěny v Lapidáriu Národního muzea na pražském výstavišti. Autorem nynější sochy je profesor Karel Dvořák, který ji zhotovil v roce 1928 na objednávku ministerstva školství k 10. výročí vzniku republiky. Sousoší vyjadřuje misijní činnost věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, kteří dávají křest pohanským Slovanům. Oba věrozvěsti jsou prohlášeni za patrony Evropy, protože v 9.století spojili střední Evropu s křesťanstvím.

Vodní mlýn patří k největších zachovalým objektům svého druhu. V písemných pramenech z roku 1512 se objevuje mlynář slupského mlýna Jan. Stavebníkem mlýna byla patrně církevní vrchnost. V 17. století dochází k radikální přestavbě mlýna. Tehdy měl 9 moučných složení a jedno přenosné. Toto zařízení poháněla nejméně 4, snad 5 vodních kol. Ještě počátkem 20. století bylo mlecí zařízení poháněno 4 vodními koly a bylo postupně modernizováno bez stavebních úprav interiéru mlýnice. Vodní kola byla ve 20. letech nahrazena Kaplanovou turbinou, pro niž byl upraven splav a postaven přízemní objekt na levobřeží náhonu. Tím byl stavební vývoj mlýna ukončen. Roku 1957 byl jeho provoz definitivně ukončen a objekt byl využíván ke skladovacím účelům. V roce 1983 byl mlýn zpřístupněn veřejnosti. Mlýnská budova nese stopy složitého stavebního vývoje, jehož počátky je možno sledovat již od středověku. Dokladem je masivní zeď návodní stěny mlýna z nespárovaného lomového kamene, nestejná tloušťka obvodového zdiva obytné části a užití kamenných nárožních bloků. V období renesance došlo k zásadní přestavbě objektu v souvislosti se zvýšením produkce.Zmíněnému období patří řešení hlavního průčelí s arkádových schodištěm osazeným toskánskými sloupky, detaily střešních vikýřů, boční lichoběžníkové štíty a kamenná ostění půlkruhových okének pro hřídele vodních kol. Klasicistní období přineslo zhodnocení objektu, byla plackovými klenbami zaklenuta obytná část přízemí, přestavěno schodiště a rozděleny obytné místnosti patra. Půdorys budovy o rozměrech 47 x 12 m zabýrá ze dvou třetin mlýnice, zbytek tvoří obytná část. Původní strojní zařízení se až na výjimky nedochovalo. Po rozhodnutí využít objekt k expozici historie mlynářství  bylo nutno doplnit technologické zařízení. K tomu byly využity přenesené technologické celky z jiných mlýnů. Zařízení tak pochází ze Zábrdí u Prachatic, Drozdovic, Dalešic a dalším zařízení různých firem. Část složení je poháněno čtyřmi nově instalovanými vodními koly s dřevěnými převody. K pohonu válcového mlýna slouží elektromotor pohánějící transmisi.