Židovský hřbitov se nachází necelý kilometr severozápadně od obce, při turisticky značené cestě vedoucí z Neustupova na Větrov a dál do Votic. Hřbitov byl založen ve druhé polovině 17. století a pohřbívalo se zde až do doby krátce před druhou světovou válkou. V nedávné době (2002) byla opravena márnice. Na ploše přibližně 2431 m2 se nachází zhruba 120 náhrobků z doby od konce 17. století. Hřbitov zaplněný přibližně z poloviny je ohrazen cihlovou zdí a je volně přístupný.

V Nežárecké ulici se nachází jediná dochovaná brána městského opevnění (Nežárecká) a podle svého červeného zabarvení nazývaná také Červená. Její jádro pochází z druhé čtvrtiny 14. století a vnější část pak z druhé poloviny 15. století. Později bylo ještě dostavěno třetí renesanční patro. Čtyřhranná 4 podlažní věž (přízemí + tři patra) má vytesané drážky ve kterých se pohybovala spouštěcí kovová mříž. Bránu kryje vysoká valbová střecha. Brána je součástí muzejního areálu a je veřejnosti nepřístupná.

Ivanovický židovský hřbitov se nachází na východním okraji obce (Tyršova ul.) v těsné blízkosti benzinové pumpy. Hřbitov byl založen nejpozději v 17. století a za druhé světové války byl poškozen nacisty. Lepšího osudu se nedočkal ani po válce. Hřbitov o velikosti přibližně 3.766 m2 je dnes volně přístupný, ohrazen pouze z části pletivem a není o něj příliš pečováno. Na ploše, která je dodnes částečně terénně rozdělena bývalým mlýnským náhonem se nachází přibližně 50 náhrobků v různém stádiu zachovalosti. Nejstarší pochází z roku 1805.

Železniční stanice byla uvedena do provozu v roce 1863 jako jedna ze stanic bývalé Buštěhradské dráhy a současná nádražní budova byla postavena v letech 1871 – 1875. Před ní zde byla stanice koněspřežné dráhy Bruska – Lány. Její původní název byl Praha – Písecká brána, později byl změněn na Praha – Bruska.Trať, u které budova nádraží stojí, měla původně spojit Prahu s Plzní, do té doby měla především sloužit k dopravě dřeva z křivoklátských lesů. Dne 21.5.1830 byl zahájen provoz na úseku z Prahy do Kladna, 25.10. pak dál z Kladna do Lán. Nádraží tehdy koněspřežné dráhy bylo jižněji než je dnešní. Tvořily ho dvě skromné nádražní budovy, provozní a obytná, stáj pro koně, kovárna a dva vykládací jeřáby. Dobře myšlený projekt se ale nikdy neuskutečnil, dráha uvízla v údolí Klíčavy uprostřed křivoklátských lesů, a Praha získala spojení s Plzní zcela jiným směrem. Dne 24.8.1853 byla dráha prodána společnosti Buštěhradské železnice, aby o deset let později zanikla a byla přestavěna na dráhu s parním provozem. Tomuto provozu však nevyhovovala trať velkou částí náhlých zatáček a ostrých obklouků. Dosavadní trať tak byla při přestavbě opuštěna, a z drážního tělesa bývalé koněspřežné dráhy byla použita asi jen její polovina. V roce 1873 bylo rozšířeno dejvické nádraží. V této souvislosti byla vystavěna i nová provozní, přijímací a obytná budova, která slouží svému účelu dodnes. Sem na toto nádraží také v roce 1925 doputoval 112 tun těžký žulový kvádr, který dnes tvoří jednu z dominant III. nádvoří Pražského hradu. Vzhledem k zimním mrazům zde přečkal až do přelomu počátku května 1926 kdy potom byl transportován na hrad. Součástí hlavní budovy je prezidentský salonek se samostatným příjezdem a vstupem z ulice. Byl zřízen v roce 1937 a měl sloužit k uvítání význačných osobností při jejich příjezdu. Vybavení bylo jednoduché. U stropu lustr, dále stolek s jedním křeslem a další stolek, u kterého byly křesla dvě. Salonek byl obložen dubovým dřevem, zlacenými tapetami a nechyběl ani krb dekorovaný mramorem. Z uvedeného mobiliáře se dochovalo pouze těleso krbu. V současné době se zvažuje využití dráhy do Kladna a její přeměna na rychlodráhu. Dejvické nádraží si zatím uchovává svůj historický ráz, jen v polovině 90. let bylo rekonstruováno ke spokojenosti nejen zaměstnanců, ale především cestujících.