Území bylo chráněným přírodním výtvorem vyhlášeno v roce 1964. Má rozlohu 25,35 ha a rozkládá se na katastru Liboc. Divoká Šárka patří mezi nejkrásnější, nejznámější a také nejnavštěvovanější přírodní lokality v Praze. Masív je tvořen buližníkovými skálami s hlubokými údolími. Vyskytuje se zde řada vzácných živočišných a rostlinných druhů. Územím protéká Šárecký potok, který ústí do vodní nádrže Džbán. V počátcích českého státu zde bylo významné hradiště ovládající značné území.Tradiční cíl vycházek Pražanů, jedno z nejhezčích a nejromantičtějších míst na pražském území. Jméno tohoto skalnatého údolí, protékaného Šáreckým potokem, je spojeno s romantickými pověstmi o Šárce, která během dívčí války z příkazu své velitelky Vlasty vlákala do pasti zamilovaného Ctirada a vydala jej tak na smrt. Podle jiné pověsti prý vedl přes soutěsku Džbánu dřevěný most, po kterém každý večer jezdila za Přemyslem do Stadic kněžna Libuše. Eduard Štorch sem zase umístil část děje svých knížek pro děti Osada Havranů a Lovci Mamutů, zasazené do dávného pravěku. Především je však Divoká Šárka přírodní rezervací o rozloze 25,34 ha vyhlášenou v roce 1964. Na zdejších výslunných stráních se dochovala teplomilná vegetace skalních stepí. Roste tu například koniklec luční načernalý, kavyl Ivanův, tařice skalní. Území se rozděluje na dvě části a každé má svoje výstižné pojmenování. Pokud vstoupíme do Šárky směrem od západu, vejdeme nejdřív do části nazývané Divoká Šárka. Tato část má podobu úzké skalnaté rokle, sevřené strmými stěnami, vymodelovanými z buližníků. Pozoruhodné je již vstupní soutěska Džbán, kterou začal hloubit dnešní Šárecký potok již v době třetihor v měkkých horninách svrchní křídy. Když se pak dostal na úroveň níže položeného velmi tvrdého buližníkového podloží, nemohl už směr svého toku měnit a dále se do něj zařezával. Až vyhloubil dnešní kaňonovité údolí. Velmi malebná partie je Dívčí skok. Právě odtud prý skočila do hlubin výčitkami pronásledovaná Šárka. Dívčí skok je vynikajícím výhledovým místem, nikoliv ale jediným. Naproti tomu druhá východní část území se nazývá jako Tichá Šárka. Toto pojmenování je výstižné, od Jenerálky se údolí rozšiřuje, je prostornější a přehlednější, mnoho strání je povlovnějších a zalesněných. Dominantou už nejsou jen ojedinělé skalní útvary, ale vyvýšenina s kostelíkem sv. Matěje. V celém údolí se setkáme s řadou bývalých mlýnů a usedlostí. Ještě počátkem 20. století zde vedla jen úzká polní cesta.  

Nedaleko zámku při centru obce Blatná stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie. Dnešní gotický kostel byl vystavěn na místě původního románského kostelíka z konce 13. století. Dnešní stavba gotického kostela byla vysvěcena roku 1515 a v této podobě se víceméně dochovala dodnes bez výraznějších přestaveb. Dvoulodní kostel je osvětlen vysokými okny se bohatou kružbou. Z původního románského kostelíka se zachovala sakristie, které je také sklenuta křížovou klenbou. Presbytář má klenbu síťovou a loď sklípkovou klenbu hvězdového vzorce podepřenou třemi štíhlými sloupy. Vyzdoben byl 13 barokními oltáři, z toho hlavní oltář s obrazem Nanebevzetí Panny Marie pochází z roku 1744. Významné náhrobní kameny byly přesunuty z podlahy do zdí. V areálu kostela stojí kaple sv. Michaela (dnes Boží hrob) z roku 1515 a ambity se šesti arkádami vystavěné roku 1764. V popředí při kostele stojí ještě barokní zvonice vystavěná v roce 1723, pseudogoticky upravená roku 1835.

Původně špitální kostel sv. Kateřiny stojí při mostě přes řeku Sázavu, jen kousek jižně od centra města. Byl založen ve 13. století. V letech 1639-1642 znovu vystavěn.

Kromě dnešního názvu se dříve obec nazývala Lyzolay, Lischolay či Lissolage. Název vznikl patrně jako pojmenování pro místo, kde láli lisové, tj. kde štěkaly lišky. Obec se poprvé písemně připomíná k roku 1227. Na přelomu 14. a 15. století tu stály jen zhruba 4 chalupy a tři dvory. Vysazování vinic Karlem IV. do těchto končin nezasáhlo a tak vinařství do obce přichází poměrně pozdě až v 16. století. I tak se zdejší vinice netěšily dobré pověsti, s oblibou se v nich skrývali pašeráci a pytláci. Po bělohorské bitvě tu tábořila část vítězného vojska, v roce 1631 saská armáda a v následujích letech pak střídavě císařská armáda a Švédové. Po třicetileté válce obec téměř neexistovala. Písemnost z roku 1654 uvádí 6 pustých hospodářství a téměř všechny vinice byly zničeny. Ze všech těchto pohrom se na konec osada vzpamatovala a i když dlouho zůstávala malou vesnicí, přesto se pomalu rozrůstala. Po druhé světové válce začala nesmělá výstavba rodinných domků. Část Lysolají byla připojena k Praze již v roce 1960, celé pak k 1.1.1968. Dnes je MČ Praha – Lysolaje součástí správního obvodu Praha 6