Zříceninu hradu Kožlí najdeme na strmém zalesněném ostrohu nad soutokem Tisemského a Janovického potoka, západně od Konopiště na Benešovsku. Pohnutá historie hradu Kožlí bylo stejně jako mnoho dalších posázavských hradů poprvé zmíněno roku 1318 v predikátu. Jako první majitel se uvádí Ctibor z Kožlí. V majetku rodu svých zakladatelů zůstal až do počátku 15. století a mnohdy jeho majitelé podnikali z Kožlí loupeživé výpravy a okrádali zejména kupce na okolních cestách. Počátkem 15. stol. patřil hrad Petrovi z Pětichvost, který za bojů panské jednoty s králem Václavem IV. zachoval věrnost králi. V roce 1414 se pak majitelem stal Beneš Libún z Dubé. Z rukou jeho syna se za nejasných událostí dostal do držení bohatého Zdeňka Konopišťského ze Šternberka.  Psal se rok 1461. Kožlí se tak stalo součástí Konopiště a společně s ním i členem koalice proti Jiřímu z Poděbrad. Vojska krále roku 1468 obléhala a dobyla Konopiště a spolu s ním i Kožlí. Hrad se připomíná ještě r. 1495, r. 1500 byl již pustý a v průběhu 16. stol. se jeho zkáza dovršila. Hrad nebo už zámek? Hrad byl vystavěn na strmé ostrožně. Proto předhradí neleželo před hradem ale za ním. Informace o vzhledu hradu jsou kusé a nepříliš podrobné. Jádro hradu mělo pravidelný, obdélný obrys na obou koncích zajištěný mohutnými příkopy. Po celém obvodu obíhal parkán, který se nejlépe dochoval na JV straně. Do jádra hradu se vstupovalo čtverhrannou branou. Obdélníkové nádvoří bylo na delších stranách chráněno vysokými hradebními zdmi, na kratších stranách uzavřeno dvěma paláci. Naprostá většina vnitřní zástavby jádra je dnes patrna ve formě výrazných reliéfních reliktů. Hrad Kožlí je tak typickým příkladem hradu dvoupalácové dispozice. Neměl hlavní věž, protože byl vystavěn v klidné době lucemburské. Dvoupalácové hrady se tak staly jakýmsi přechodníkem mezi hradem a zámkem. Ubytovat se můžete například v nedalekém Benešově, kde za návštěvu stojí například Muzeum Podblanicka nebo Muzeum umění a designu.

Novorománský kostel sv. Petra a Pavla se nachází na vyvýšeném místě na obcí a je tak již zdaleka viditelný. Kostel nás upoutá zejména svým nepříliš typickým vzhledem. Původně zde zhruba od roku 1230 stála rotunda s lucernou a apsidou. Ta je dnes presbytářem současného kostela vystavěného v letech 1852-1853, podle plánů ing. Wetzla. Dnešní presbytář, původně samostatná rotunda je sklenutý kupolí, loď kostela je plochostropá. Vnitřní zařízení je převážně barokní.

Park je ohraničen ulicemi Černokostelecká, Révová, Na palouku a Na výsluní. Svažuje se k jihu. Najdeme zde dětské hřiště, několik plastik, pomník občanům Strašnic, kteří zahynuly při německé okupaci. Park je slunný, svažuje se od severu k jihu.

I Františkovy Lázně mají, podobně jako další západočeské lázně, své rozhledny. Stojí zde dvě a díky tomu, že město nemá žádnou výraznější vyvýšeninu, byly postaveny v rovině. Z toho plyne, že spíše než daleký výhled, plní funkci estetickou. V případě rozhledny Salingburg to platí dvojnásob. Byla totiž vystavěna mimo jiné proto, že Františkovy Lázně neměly žádnou historickou památku. Radní proto rozhodli, že bude vybudována v jednom z parků umělá romantická zřícenina, jejíž věž měla zároveň sloužit jako rozhledna. Vznikla tak v roce 1906 pseudogotická napodobenina středověkého hradu s cimbuřím a s deset metrů vysokou věží, na jejíž vyhlídkový ochoz vede 52 schodů. Její stavba byla spojena se vzpomínkovou akcí na památku první zmínky o léčivých minerálních pramenech v okolí roku 1406. Na základě toho získala zřícenina i své jméno. Minerální vodě se říkalo "Saling" a duch, který se v hrádku podle pověsti usídlil, se jmenoval "Salinger" - odtud tedy pochází německé pojmenování rozhledny, - "Salingburg". Rozhledna a blízká restaurace slouží dodnes a je častým cílem lázeňských hostů. Na věž je volný přístup, ale okolní stromy brání bohužel v lepším výhledu.