Kotulova dřevěnka je jednou z mnoha expozic Muzea Těšínska se sídlem v Českém Těšíně. Tento objekt byl po náročných adaptačních pracích zpřístupněn veřejnosti poprvé v roce 1979 jako expozice lidové bytové kultury na přelomu 19. a 20. století. Kotulova chalupa na dnešní Hálkově ulici v Havířově, byla spolu s areálem přilehlé zahrady při moderní zástavbě města záměrně zachována jako ukázka původní vesnické zástavby. Takovéto a podobné stavby, byly pro Těšínsko typické v období od konce 18. až do konce 19. století. Budova prezentuje bytový standart středně zámožného chalupníka, přičemž poslední generace majitelů se věnovaly zemědělství již jen částečně a hlavní zdroj výdělku nalézali v okolních průmyslových podnicích nebo dolech. Uváděné datum výstavby této chalupy rok 1781, je nutno brát s určitou rezervou. Prvním majitelem a snad také stavitelem budovy byl jistý Folwarczny, jehož jméno najdeme vyryté v trámu u dveří. Koupí se dům stal majetkem rodiny Kotulů, jejichž potomci zde bydleli až do roku 1975. Říká se jí Kotulova dřevěnka, a to podle rodu, který chaloupku vlastnil nejdéle. Dnes funguje jako muzejní expozice a my se podíváme na to, jakže to byli naši předkové důvtipní a důmyslní, jaký komfort si dokázali vymyslet a vyrobit dvě stě let před námi.Tato chalupa obdélně čtvercového půdorysu stojí na omítnuté podezdívce z lomeného kamene a cihel. Některé části vnitřních stěn, komín a pec jsou zděné a omítnuté, ostatní části jsou roubené ze středně silných jen málo opracovaných kmenů. Spáry jsou těsněné suchým mechem. Sedlová střecha je pokrytá slaměnými došky. Plochy štítů jsou hladké bez ozdob. Podle půdorysní dispozice se jedná o trojdílný, komorový dům. To znamená, že střední chodba, ve které najdeme pec na pečení chleba a schodiště na půdu, rozděluje budovu na dvě části, z nichž každá má jednu větší a jednu menší místnost.Vybavení jizby bylo jednoduché. V jizbě se vařilo, spalo a pracovalo, sloužila jako skladovací prostor pro různé pracovní nářadí. Pec stávala zpravidla po levé straně dveří ze síně. V protějším rohu byl umístěn stůl a rohové lavice na spaní s posuvnými opěradly. V rohu nad stolem visely svaté obrázky z pouti, rodinné fotografie apod. Někdy zde také visela rohová malovaná skříňka, kde se ukládaly rodinné cennosti (dokumenty, kupní smlouvy, peníze, kancionály). Všichni obyvatelé mimo svobodných spávali v jizbě. Dospělí a děti na lavicích u pece nebo přímo na peci, hospodář a hospodyně na posteli v komoře. Mládež spávala v létě na seníku nebo na půdě. Pracovní nářadí, drobné předměty k běžnému dennímu použití se uskladňovaly na půdě nebo v komoře a síni. V komoře také stávala malovaná truhla, skříň na šaty a později další postel. Jednotlivé místnosti ztratily v průběhu let svoji původní funkci a upravovaly se podle místních podmínek. Pro svou osobní spotřebu se pěstovaly v zahrádce zelenina, luštěniny a ovoce. Bylo to především zelí, fazole, hrách, boby, česnek, cibule, okurky, mrkev a petržel. Z ovocných druhů převládaly jablka, hrušky a švestky. Téměř v každé usedlosti chovali krávu nebo kozu a ovce. Koně vlastnili pouze na větších statcích a chovali je pro zápřah. Z drobného domácího zvířectva se chovaly slepice, husy, prasata, od konce 19. století i králíci. Na poli se pěstovaly brambory, žito, pšenice a oves. Tradiční formy zemědělství se udržely i přes bouřlivý průmyslový rozvoje regionu až do počátku 20. století. V zahradním areálu je funkční větrný mlýnek „viatrak“, který sloužil především ke šrotování obilí. Ve zděné stodole s chlévem jsou vystavena různá zemědělská nářadí. Obnovena je také tradiční zeleninová zahrádka s plodinami, které se na Těšínsku pěstovaly. Muzeum v areálu pořádá pro veřejnost různé akce např.: setkání se starými řemesly (ukázka výroby dřevěné plastiky, paličkování, výroba košíků, zdobení medového pečiva, výroba sýrů apod.)

Další z mnoha rozhleden Jizerských hor stojí na Černé studnici (865 m), která se tyčí nad Jabloncem nad Nisou. Na jejím vrcholu je skála, která vždy lákala k výhledům do kraje. Proto zde již roku 1885 postavil Liberecký horský spolek zábradlí a plošinu, a ty pak sloužily jako vyhlídka. Ovšem rivalita mezi městy Jablonec a Liberec se přenesla i na rozhledny. Když spolek věnoval veškerou pozornost výstavbě rozhledny na Ještědu, rozhodli se jablonečtí založit spolek vlastní, který by kamennou rozhlednu postavil. Vznikl tak Horský spolek pro Jablonec, který vybral návrh architekta Robert Hemmricha a v roce 1905 bylá nová rozhledna i s turistickou chatou slavnostně otevřena. Stavba je to reprezentativní, postavená ze žulových kvádrů, které vážily tři tuny. Věž se tyčí do výše 26 metrů, masivní stěny jsou u paty široké 1,5 metru a na čtyři vyhlídkové ochozy vede 91 schodů. Ty nabízí nádherný výhled zahrnující obě rivalská města, Jablonec a Liberec, ale také Krkonoše a Český ráj. Rozhledna se velmi rychle stala oblíbeným místem turistů pro jejichž potřeby byla v roce 1930 rozšířena chata až na 600 míst. Dnes je ovšem již několik let uzavřená a výhledu chtivý turisté musí vzít za vděk malým kioskem. Samotná rozhledna je přístupná denně po celou sezónu.

Na okraji obce Rudice stojí moderní kaple sv. Barbory nebo také sv. Antonína. Obec Rudice neměla po celou dobu svoji existence svůj svatostánek. Určité snahy byly sice v průběhu 70. let 20. století, ale tehdejší doba takovým věcem nepřála. Až po revoluci se věci pohnuly tím správným směrem. I tak ale ještě trvalo dalších 12 let než bylo dílo dokončeno. Moderní kaple byla vysvěcena 21.9.2002. Stavba je čtvercového půdorysu s otevřeným krovem v interiéru a na jedné straně přistavěnou zkosenou menší věží fungující jako zvonice. Střecha je tvořena křížením dvou sedlových střech. Obvodové zdivo je dvouplášťové, vnitřní část tvoří cihelná zeď opláštěná kamenem, na stavbu bylo použito vápence z okolních zdrojů. Vnitřní prostor je ničím nerušený, takže skýtá mnoho možností využití při členění. Kaple sice patří římskokatolické církvi, ale mohou ji využívat i jiné církevní spolky, zároveň také slouží jako obřadní síň pro všechny občany.

Kobylisy, které jsou dnes rušnou pražskou čtvrtí spojenou s centrem metrem a o nichž jsou dochované záznamy již z roku 1297, byly v minulosti jakýmsi předměstím Libně. To proto, že zde byli povětšinou ubytování dělníci, kteří pracovali v Libeňských továrnách. Do roku 1420 byly Kobylisy církevním majetkem. V tomto roce přešly do vlastnictví Pražanů, kteří je rozprodali soukromníkům. V povědomí českého národa jsou Kobylisy spojeny především s obdobím německé okupace. Na zdejší střelnici byly popraveny stovky českých vlastenců. Mezi nimi například i spisovatel a člen KSČ Vladislav Vančura. Autor Rozmarného léta, Konce starých časů a řady dalších děl patřících mezi klasiku české literatury. K Praze byly Kobylisy připojeny v roce v roce 1922. Původní název Kobylis zněl Kobolisy.