Branický most přes Vltavu spojuje Malou Chuchli s Hodkovičkami. Byl postaven v letech 1952 – 1955 podle projektu J. Klimeše. Je železobetonový, má patnáct oblouků o rozpětí 53,5 m a je 19 m vysoký. Most je určen pro železniční dopravu a pro pěší. Pojmenování Branický most nese od roku 1969. Lidově byl nazýván jako Most inteligence. To proto, že se na jeho výstavbě v padesátých letech z donucení podíleli i příslušníci inteligence. Svému účelu, tj. železniční dopravě, sloužil v omezeném rozdsahu. Stejně tomu je i v současnosti.

Ústavní ulice 7/91 - vpravo vchodu z Ústavní ulice.

Bývalý benediktinský ženský klášter svatého Jiří s přilehlou bazilikou sv. Jiří je nejstarším českým klášterem a je situován ve východní části komplexu Pražského hradu při Katedrále sv. Víta. Byl založen r. 973 knížetem Boleslavem II. a jeho sestrou Mladou, která byla jeho první abatyší. Jeho založení má souvislost se založením pražského biskupství téhož roku.  V roce  1782 byl v rámci josefínských reforem zrušen a užíván částečně jako kněžský domov, v části objektu byla kasárna. V letech 1964 - 75 byl adaptován pro expozice Národní galerie. Ta zde v současnosti vystavuje stálou výstavu -  Expozice umění 19. století v Čechách. Popis expozice Přehlídka českého malířství, sochařství a užitého umění 19. století je koncipována jako názorná přehlídka všech důležitých výtvarných směrů a jejich představitelů. Snahou je prezentovat, že se české umění vyvíjelo a úspěšně vyrovnávalo se všemi hlavními dobovými myšlenkovými a slohovými proudy tak jako v jiných zemích Evropy. Expozice nabízí specifickou kulturní atmosféru Čech, a především Prahy 19. století. Návštěvníkům ji přibližuje skrz obrazy, plastiky, modely a skici k náhrobním plastikám a pomníkům, řadou malířských i sochařských podobizen předních osobností společenského a kulturního života minulého století, ale také ukázkami užitého umění. Expozice v klášteře sv. Jiří, na rozdíl od předcházející ve Veletržním paláci, na svém začátku potvrdí souvislost s českým uměním konce 18. století srovnáním děl N. Grunda s díly F. X. Procházky nebo Ch. Seckla s pracemi L. Kohla, ukončena bude už generací narozenou v rozmezí padesátých a šedesátých let, ukázkami raných prací autorů, např. G. Maxe, B. Knüpfera, E. K. Lišky, M. Pirnera nebo J. Schikanedera, zatímco jejich pozdní díla zase utvoří ve Veletržním paláci názornou předehru k nástupu generace 90. let (A. Slavíček, F. Kaván, J. Preisler, A. Hudeček). Tedy generace, která již řeší nové výtvarné principy a myšlenky a od svých učitelů se vědomě a programově odlišuje. Generace 90. let je pádným a v dějinách výtvarného umění uznávaným předělem mezi tradičním pojetím 19. století a moderních názorů uplatňujících se od 90. let 19. století a začátkem 20. století.

Brána stojící na konci Palackého ulice vznikla stejně jako brána Pražská současně se vznikem městského opevnění ve 14. století. Avšak na rozdíl od Pražské brány si neuchovala svůj původní vzhled. V polovině 18. století vyhořela a místo gotické střechy dostala novou barokní. Také je na rozdíl od své sestry více ozdobená. Na svém průčelí je ozdobena mytologickým výjevem s bohem Kronem a sudičkou předoucí niť života od malíře V. Preise z konce 19. století. Zhruba ze stejného období pochází i hodiny jež nahradily původní orloj z roku 1508. Nad průjezdním portálem je umístěna nejstarší dochovaná podoba městského znaku. Věž obýval hlásný a jinak byla obývána až do roku 1972. Dnes se zde nachází expozice věnovaná bráně a vůbec celé městské fortifikaci. Z horního ochozu je pak rozhled na historické centrum.