Propast Macocha je nejznámější propastí Moravského krasu a součástí jeskynního systému Punkevní jeskyně. Propast leží uvnitř národní přírodní rezervace Vývěry Punkvy v CHKO Moravský kras, 6 km směrem na východ od města Blansko. Samotná propast vznikla s největší pravděpodobností prolomením zesláblé klenby obrovského podzemního dómu, protékaného ponornou říčkou Punkvou. Rozloha propasti je zhruba 174 x 76 m, hloubka je 138,5 m k hladině Dolního jezírka. Pod hladinou Dolního jezírka se skrývají další podzemní prostory, prozatím prozkoumané do celkové hloubky propasti 187 m.. Mohutné rozměry propasti umožňují denní osvětlení celé prostory a proto se v krasové klasifikaci řadí k propastem typu "light hole". Ponorná říčka Punkva, která protéká dnem propasti, vzniká soutokem celé řady ponorných vodotečí, nejznámější jsou Sloupský potok a Bílá voda. Bohatá je historie výzkumů propasti. První písemná zmínka o sestupu člověka do Macochy pochází z roku 1723, kdy se do propasti nechal spustit mnich minoritského kláštera v Brně Lazarus Schoper. Po něm, až do konce 19.století, se uskutečnilo celkem asi 12 písemně dochovaných sestupů, jejichž charakter postupem doby nabýval podobu odborných expedic. Jejich vyvrcholením byl objev a zpřístupnění suché části Punkevních jeskyň (1909-1914) a následně Macošských vodních dómů (1920-1933). Do propasti je možné nahlédnout ze dvou můstků - horního od hotelu Macocha a od dolního. K propasti je možný přístup kabinovou lanovkou od vchodu Punkevních jeskyní nebo po silnici od Ostrova u Macochy.

Ekotechnické museum je umístěno v památkově chráněném areálu staré čistírny odpadních vod, která patří mezi významné objekty naší průmyslové architektury. Součástí prohlídek jsou exkurse do podzemí provozní budovy čistírny, kde se návštěvníci seznámí s historií stokování a čištění odpadních vod. O patro výše, v parnístrojovně, jsou k vidění dodnes funkční čerpací soustrojí z roku 1903, která jsou při zvláštních příležitostech uváděna do chodu. Expozice historického hygienického mobiliáře. Dříve si lidé s nečistou vodou a se splašky moc hlavu nelámali. Bylo běžným zvykem vylévat splašky přímo na ulici. Změnu v chápání kanalizace přineslo až osvícené 18. století. Tehdy byl zaklenut bývalý příkop mezi Starým a Novým Městem v pozdější Ferdinandově, dnešní Národní třídě. Skutečným impulsem ke stavbě kanalizací se stal až dekret císaře Josefa II. o budování odvodňovacích stok z roku 1787. Na sklonku 18. století pak inženýři Oppelt a Luzt pořídili technický plán Prahy, který se stal podkladem pro budování první pražské soustavné kanalizace. Až do útlumu veřejných staveb za napoleonských válek bylo v Praze postaveno asi 19 km stok. Další vlna výstavby proběhla v letech 1818-20. Tehdy vzniklo 44 km stok zatím ještě bez čištění do Vltavy. V polovině 19. století byl systém již zchátralý a navíc bylo již potřeba čistit řeku,  neboť do roku 1914 byla Vltava zásobárnou pitné vody. Proběhlo několik soutěží, až přišel do Prahy stavitel moderních kanalizačních staveb v Evropě, Sir ing. William Heerlein Lindley a problém se pohnul kupředu. Budova staré čistírny včetně jejích podzemních prostor je postavena z 8.000.000 cihel tzv.“zvonivek“. To byly cihly, které byly dvakrát páleny. Každá byla samostatně zabalena do papíru. Když je zedník pokládal, na každou zaťukal kladívkem, pokud se mu ozval zvonivý zvuk, byla cihla v pořádku, v opačném případě byla kazová a nebyla použita. Tyto cihly se většinou vyráběly v nedalekých Zákolanech u Kralup nad Vltavou. Na jaře 1965 se při povodni naposledy rozběhly parní stroje staré čistírny a voda byla pod tlakem hnána zpět do Vltavy. Většina toho co se v čistírně děje se děje asi 10 m pod zemí. Zde je umístěna velká hala, kolem jejíchž stěn vede nad kalnou vodou betonový balkonek. Pouze 3 dělníci se starali o to, co sem Praha poslala. Proud kanálu je sveden do první jímky, kde mu v cestě stojí mříž, na níž se zachytí větší odpadky. Dva velké hřebeny ji každou minutu pročísnou a vynesou na hladinu všechno, co se tu nachytalo. Shodí to do koryta, tam to jeden z mužů zběžně prohlédne a zatlačí shrabkou na běžící pás který vynese haraburdí do vagonku na minivláček. Zatímco se na mříži zachytí pevné lehčí odpadky, drobné věci proplouvají pod můstkem do další 8 m hlouboké nádrže, která má uprostřed jímku. Násosné potrubí vysává písek, kaménky a někdy třeba i minci, snubní prstýnek či jiné drobné věci. Kal s pískem se žene do dvou podélných nádrží nahoře v kůlně. Písek se ukládá hned na kraji, mastné bahno (tzv. pračka), kousek dál. Písek se vyvážel na cesty, pračka se dříve prodávala zahradníkům a zemědělcům jako kvalitní humus a hnojivo. Nahrubo pročištěný kal teče z lapačů písku do podzemních usazovacích nádrží – 10-ti obrovských komor asi tak 70 nebo 80 m dlouhých a 4 metry hlubokých. Na jejich začátku voda ještě podrážděně víří, ale dál se uklidňuje, na dně se usazuje všechen kal a na druhém konci vytéká už poměrně čistá vltavská voda. V letním období se bahno čerpá potrubím pod tlakem 8 atmosfér na břeh řeky, kde je čeká jedna ze dvou tankových lodí čistící stanice, odváží je po proudu na kalové pole pod Prahou, odkud si vysušené bahno odvážejí zemědělci (tuna bahna stála v 50. letech před spuštěním nové čistírny 6,42 Kčs). V zimě se bahno přečerpávalo do kalojemů na Císařském ostrově. Vypuštěná komora se pak čistě vymývala, nejen tak halabala ale i kartáčem. Musela se lesknout čistotou než se znovu napustila, to proto aby pořádně fungovala a aby se na stěnách nedržela případná nákaza. Reportáž z 50. let by mohla pokračovat mezititulkem „Bakterie to vyřídí“, protože nadešel čas nové technologie. Na Císařském ostrově postavili novou čistírnu. Nabrali jsme vodu ze stoky do láhve a dobře zazátkovali. Na dně se začala tvořit šedivá sliznatá sedlina. Když jsme zátku vytáhli, omráčil nás odporný zápach hniloby. Raději jsme ji opět zavřeli, ale za několik dní jako by nastal zázrak. Voda v láhvi byla čistá, na dně zůstaly jen černé vločky. Po celou dobu experimentu zátka pěvně vězela v hrdle. Nikdo do láhve nic nepřidal, a přece se voda sama vyčistila. Odborně se tomu „zázraku“ říká kvašení bez přístupu kyslíku. To je základ nové technologie, kterou člověk odkoukal od přírody a zavedl do nové čistírny v Bubenči.

Historie hradu Hrad Ronov byl založen počátkem 14. století pány z Lichtemburka. V písemných pramenech se poprvé připomíná roku 1329 jako majetek Smila z Ronova. V roce 1424 byl hrad dobyt a těžce poškozen husity. V roce 1444 ho koupil Hynek Ptáček z Pirkenštejna. Roku 1538 se hrad připomíná již jako pustý. Dnešní podoba hradu Arál hradní zříceniny se nachází v oboře, která je však přístupná. Do dnešní doby se z hradu zachovalo jen torzo paláce a zbytky obvodových hradeb. Tipy na výlet Po kraji se můžete rozhlédnout z rozhledny Rosička u Sázavy. Prohlédnout si můžete také skalní útvar Rozštípená skála, vodní nádrž Pilská nebo vodní nádrž Strž. Ve Žďáru nad Sázavou najdete komplex zámku a kláštera. Ubytovat se můžete v Žďáru nad Sázavou.

Velkopřevorské náměstí leží mezi lávkou na ostrov Kampu, Hroznovou ulicí a Lázeňskou ulicí. Historie této lokality sahá až před vznik Malé Strany. Do doby, kdy se zde ležela osada nazývaná Trávník. Název náměstí je odvozen od názvu Velkopřevorského paláce(čp. 485/4), sídla hlavy maltézského řádu v Čechách, vybudovaného v letech 1726 – 1731 z podnětu velkopřevora Gudunkera z Ditrichštejna. Vybudoval ho Bartolomeo Scotti. Velkopřevorské náměstí je dnes tichým zákoutím Prahy. Krom paláců a Velkopřevorského mlýna je jeho atrakcí i zeď Johna Lenníma, která přitahuje nejen jeho příznivce a zamilované, ale i řadu turistů.