V Divišově, městečku v okrese Benešov, žila do 20.století významná židovská komunita. Nejstarší zmínky o zdejší komunitě jsou z roku 1685, nejvyššího počtu bylo dosaženo koncem 19.století. Tehdy žilo v Divišově 133 obyvatel židovského původu. Ti si jako svou modlitebnu vystavěli právě synagogu, která dodnes stojí ve Šternberské ulici. První zmínky jsou o ní z roku 1855. Byla vystavěna v nezvyklém, pozdně klasicistním a částečně empírovém slohu s apsidou. Měla tradiční dispozici. Z ulice se vstoupilo do předsíně a dále do hlavního sálu, ve kterém byly dvě řady lavic pro 5-6 osob a bohoslužby se tak mohlo účastnit až 120 mužů. Pro ženy bylo místo na galerii, na kterou vedlo ode dveří schodiště. Interiér osvětluje menší mosazný a velký železný klasicistní lustr a řada nástěnných světel. Pravidelné bohoslužby se zde konaly až do počátku 30. let 20. století. V posledním desetiletí před válkou se konaly již jen o významných židovských svátcích. V roce 1935 bylo veškeré kostelní zařízení předáno židovské obci do Benešova. Po deportaci Židů z Divišova, sloužila synagoga během 2. světové války jako skladiště železa. Po válce se dostala do majetku města, byla na čas opuštěna, aby roku 1957 proběhla její přestavba na kadeřnictví a byty, ale její vnější ráz zůstal zachován. V roce 1995 byla převedena do vlastnictví Židovské obce v Praze, proběhla její rekonstrukce a dnes je sídlem muzea mapující život židovského osídlení v regionu Divišovsko.

Málokterá z novodobých staveb v Praze vzbudila tolik emocí a rozporuplných reakcí jako rohová budova Jiráskova náměstí, metaforicky nazývaná Tančící dům. V místech, kde v letech 1992 - 1996 vyrostla budova Tančícího domu, stával dům, který byl zničen při mylném americkém leteckém náletu na Prahu 14. února 1945. O 50 let později byl položen základní kámen ke stavbě, která dostala jedno z oceněních v kategorii designu v anketě amerického časopisu Time a v českém časopisu Architekt se dostala mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. Tančící dům navrhl Vlado Milunić spolu s Frankem O. Gehrym, kterého k projektu přizval investor, nizozemská pojišťovna Nationale Niederlanden (dnes ING). V jádru administrativní budova má sedm nadzemních podlaží a dvě podlaží podzemní. V budově jsou kanceláře, luxusní kavárna a restaurace. Své pojmenování získala díky svým věžím, které připomínají postavy tanečníků Ginger Rogersové a Freda Astaira. Tanečníka představuje věž kamenná a jeho partnerku věž skleněná. Na nároží Rašínova nábřeží a Jiráskova nám. byla od roku 1945 proluka. Dům, který tu stál zničily bomby amerických letadel při stejném náletu jako na Emauzy. Po definitivním odklizení trosek v roce 1960 se po celých třicet let za bývalého režimu dohadovalo co zde bude. Byla vydávána souhlasná i nesouhlasná stanoviska, vše ale jen na papíře. Jen tak namátkou co zde mělo být: budova Ústřední správy nákupu zemědělských výrobků Praha, budova Svazu českých novinářů, objekt České obchodní komory, obchodní zastupitelství Maďarské lidové republiky, Rakouské kulturní, společenské a reprezentační centrum. Za všechny ty roky by popsané papíry všech zúčastněných stran v této záležitosti zaplnily menší nákladní auto. Tanec okolo zástavby proluky byl jakousi předzvěstí příštích událostí i názvu objektu který tu dnes stojí. V roce 1989 se začal zástavbou na nároží zabývat Chorvat Vlado Milunič, který bydlel v sousedním domě bratrů Havlových a pro Ivana a Václava Havlovy upravoval už v roce 1986 patro. V roce 1992 pozemek koupila ninozemská pojiš´tovna Nationale Niederlanden. Od samého počátku měl nový dům své odpůrce i zastánce. Odpůrců bylo víc. Stavba příliš dráždila svým netradičním pojetím. Dům nazývaný Pražany Tančící získal své jméno díky svým věžím. Ty byly pojmenovány Ginger a Fred po legendárním tanečním páru. Tanečníka představuje věž kamenná či spíše betonová, ladně prohnutou tanečnici, věž skleněná. S trochou nadsázky se dá říci, že návštěvník budovy může při vstupu tanečnici Ginger nahlídnout pod sukni. Na vrcholu věže symbolizujícího tenečníka je kupole s konstrukcí z kovových trubek potažená nerez síťovinou s oky o rozměrech 10 x 10 mm, zahalená do pomyslných vlasů. Představuje hlavu medúzy. Konstrukce byla dopravena na vrchol pomocí helikoptéry. Složitá akce byla komplikovaná, bohužel dnes z klasických důvodů. V nestřežené chvíli se podařilo dvěma neznámým mladíkům odcizit ze služebního vozu pracovníků MONTAIR mobilní telefon Eurotel, takže po určitou chvíli bylo spojení s pilotem přerušeno. Tančící dům se protančil ke svému otevření v roce 1996 a ještě téhož roku získal prestižní ocenění amerického časopisu Time v kategorii design roku.

Jizerské hory jsou nejsevernější české pohoří, které leží mezi Lužickými horami a Krkonošemi, v Libereckém kraji. Jeho podstatná část se nachází v Polsku, kde také leží nejvyšší vrchol celých Jizerských hor, kterým je Wysoka Kopa. Pohoří bylo nazváno podle řeky Jizery, která pramení na svazích Smrku 1124 m. n.), což je nejvyšší hora české části hor. Řada dalších vrcholů přesahuje 800 m.n.m. (Jizera, Smědava, Bukovec, Špičák). Pohoří bylo kdysi proslulé bohatstvím smrkových i bukových lesů, mohutných žulových skal a zejména rašelinišť. Příroda Jizerských hor uchvacuje návštěvníky svým drsným severským rázem a množstvím překrásných míst s ojedinělými přírodními výtvory. Charakteristickým rysem jsou náhorní plošiny. Chloubou kraje je soustava kamenných a železných rozhleden s fantastickými výhledy do okolí. (Královka, Slovanka, Bramberk, Černá studnice, Petřín a také rozhledna na Smrku). Díky své poloze mají Jizerské hory velmi hustou síť vodních toků. Po hřebenech pohoří probíhá rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Na východě je páteří řeka Jizera, na západě pohoří odvádí vodu Nisa. Je zde taky velké množství umělých vodních ploch – přehrad, které jsou převážně sypané. K největším patří Josefův Důl, Souš a Bedřichovská přehrada. Turisty je velmi vyhledávaná tzv. protržená přehrada ležící na říčce Bílá Desná, jejíž protržení v roce 1916 bylo velkou tragédií. Jizerské hory jsou dnes vyhledávány zejména milovníky aktivně strávené dovolené. Jsou ideální místo pro letní turistiku - a to jak pěší tak i cyklistickou - a zejména pro zimní sporty. Jizerské hory jsou doslova rájem pro běžecké lyžování. Desítky upravených tras, pro než se vžil název Jizerská magistrála jsou každoročně vyhledávány tisíci vyznavačů tohoto sportu. Velmi tradiční a populární je závod na běžkách – Jizerská padesátka. Řada míst, např. Tanvaldský Špičák, nabízí možnosti i vrcholového sjezdového lyžování. Současné hraniční přechody pro pěší přímo v horách umožňují rozšířit letní i zimní návštěvy hor i na polskou stranu. O turisty je při jejich putování po horách výborně postaráno. Občerstvit se mohou v rozličných hospůdkách, mezi nejvyhledávanější patří Smědava, Jizerka, Nová louka, Bedřichov, Královka a Hřebínek. Kolem hor se nacházejí města Liberec, Frýdlant, Nové Město pod Smrkem, Hejnice, Desná, Tanvald a Jablonec nad Nisou. Jizerské hory jsou od r. 1967 chráněnou krajinnou oblastí.

Kostel sv. Vojtěcha ve Vojtěšské ulici je poprvé zmíněn roku 1363. Zřejmě postaven ještě dříve v místech bývalé staré osady Zásada. V letech 1703-1708 prošel barokní přestavbou podle plánů Octavia Broggia. Jednolodní kostel má odsazený pravoúhle ukončený presbytář. Uvnitř je sklenut valenými klenbami s lunetami. Při kostele stojí zvonice z roku 1774, která nahradila starší dřevěnou. Dále zde můžeme najít renesanční a empirové náhrobky.