Komorní hůrka patří k nejmladším sopkám Českého masivu. Vznikla na rozhraní třetihor a čtvrtohor ve třetí a konečné vulkanické fázi svrchního pleistocenu před 115.000 – 15.000 lety. Sopka vznikla na dně vysychajícho slaného jezera. Navršená sopka vznikla jedním výbuchem se strombolskou aktivitou, při níž je v krátkých i delších intervalech z kráteru vymršťována žhavá láva a vypálené horniny z podloží. Vznik sopky podnítila erupce plynů, která navršila mnohametrové vrstvy strusky zejména východním směrem od jícnu sopky a dnešního vrcholu. Na závěr sopečné činnosti vyplnila sopečná čedičová hornina sopouch a kráter a překryla také část struskovitého materiálu na jihozápadní straně kopce. Je jednou z nejprobádanějších sopek, známou v celém vědeckém světě. O její slávu se zasloužily desítky vědců, které jí věnují pozornost již více jak 200 let. V letech 1834-37 podnikl hrabě Kašpar Štenberg nákladné průzkumné práce. Systémem asi 300 m dlouhých důlních chodeb se podařilo nalézt přívodní sopečný jícen vyplněný čedičem a zjistit omezení čedičového tělesa. Tím byl podán nezvratný důkaz o sopečném původu Komorní Hůrky.

Expozice Hornického skanzenu v Příbrami na Březových Horách, umístěné v originálních provozních a správních objektech, přibližují návštěvníkům ve třech prohlídkových areálech bohatou montánní minulost spjatou s těžbou ve stříbrorudním revíru, uranovém ložisku a podbrdské železářské oblasti. Zpřístupněna je historická Ševčinská šachta, zaražená roku 1813 na místě středověkého dolu ze 16. století, dále původní báňské budovy dolu Vojtěch, založeného roku 1779, a dolu Anna, který vznikl v roce 1789. Ševčinský důl kromě historických montánních expozic nabízí atraktivní jízdu hornickým vláčkem po povrchu, na dole Anna je možné vstoupit do podzemí a projet zdejším důlním vláčkem Prokopskou štolou k nejhlubší šachtě březohorského revíru (1600 m). Důl Anna spojuje s dolem Vojtěch jednak 330 m dlouhá přístupná vodní štola z konce 18. století a dále třičtvrtě kilometru dlouhé důlní dílo zvané Wasserlauf ze 16. století. K nejvzácnějším exponátům muzea se řadí státem chráněné technické památky - parní těžní stroj dolu Vojtěch z roku 1889, parní těžní stroj dolu Anna z roku 1914 a vodní kolo v podzemí dolu Drkolnov z 19. století, monument mezinárodního významu a jediný dochovaný na území ČR. Atrakcí zvláště pro nejmenší návštěvníky je též jízda po skluzavce dlouhé 51 m podzemní štolou ústící právě u tohoto vodního kola. Muzeum dále prezentuje havířský folklor v původní hornické chalupě pocházející ze 17. století a hodnotné mineralogicko-geologické sbírky.

Ekotechnické museum je umístěno v památkově chráněném areálu staré čistírny odpadních vod, která patří mezi významné objekty naší průmyslové architektury. Součástí prohlídek jsou exkurse do podzemí provozní budovy čistírny, kde se návštěvníci seznámí s historií stokování a čištění odpadních vod. O patro výše, v parnístrojovně, jsou k vidění dodnes funkční čerpací soustrojí z roku 1903, která jsou při zvláštních příležitostech uváděna do chodu. Expozice historického hygienického mobiliáře. Dříve si lidé s nečistou vodou a se splašky moc hlavu nelámali. Bylo běžným zvykem vylévat splašky přímo na ulici. Změnu v chápání kanalizace přineslo až osvícené 18. století. Tehdy byl zaklenut bývalý příkop mezi Starým a Novým Městem v pozdější Ferdinandově, dnešní Národní třídě. Skutečným impulsem ke stavbě kanalizací se stal až dekret císaře Josefa II. o budování odvodňovacích stok z roku 1787. Na sklonku 18. století pak inženýři Oppelt a Luzt pořídili technický plán Prahy, který se stal podkladem pro budování první pražské soustavné kanalizace. Až do útlumu veřejných staveb za napoleonských válek bylo v Praze postaveno asi 19 km stok. Další vlna výstavby proběhla v letech 1818-20. Tehdy vzniklo 44 km stok zatím ještě bez čištění do Vltavy. V polovině 19. století byl systém již zchátralý a navíc bylo již potřeba čistit řeku,  neboť do roku 1914 byla Vltava zásobárnou pitné vody. Proběhlo několik soutěží, až přišel do Prahy stavitel moderních kanalizačních staveb v Evropě, Sir ing. William Heerlein Lindley a problém se pohnul kupředu. Budova staré čistírny včetně jejích podzemních prostor je postavena z 8.000.000 cihel tzv.“zvonivek“. To byly cihly, které byly dvakrát páleny. Každá byla samostatně zabalena do papíru. Když je zedník pokládal, na každou zaťukal kladívkem, pokud se mu ozval zvonivý zvuk, byla cihla v pořádku, v opačném případě byla kazová a nebyla použita. Tyto cihly se většinou vyráběly v nedalekých Zákolanech u Kralup nad Vltavou. Na jaře 1965 se při povodni naposledy rozběhly parní stroje staré čistírny a voda byla pod tlakem hnána zpět do Vltavy. Většina toho co se v čistírně děje se děje asi 10 m pod zemí. Zde je umístěna velká hala, kolem jejíchž stěn vede nad kalnou vodou betonový balkonek. Pouze 3 dělníci se starali o to, co sem Praha poslala. Proud kanálu je sveden do první jímky, kde mu v cestě stojí mříž, na níž se zachytí větší odpadky. Dva velké hřebeny ji každou minutu pročísnou a vynesou na hladinu všechno, co se tu nachytalo. Shodí to do koryta, tam to jeden z mužů zběžně prohlédne a zatlačí shrabkou na běžící pás který vynese haraburdí do vagonku na minivláček. Zatímco se na mříži zachytí pevné lehčí odpadky, drobné věci proplouvají pod můstkem do další 8 m hlouboké nádrže, která má uprostřed jímku. Násosné potrubí vysává písek, kaménky a někdy třeba i minci, snubní prstýnek či jiné drobné věci. Kal s pískem se žene do dvou podélných nádrží nahoře v kůlně. Písek se ukládá hned na kraji, mastné bahno (tzv. pračka), kousek dál. Písek se vyvážel na cesty, pračka se dříve prodávala zahradníkům a zemědělcům jako kvalitní humus a hnojivo. Nahrubo pročištěný kal teče z lapačů písku do podzemních usazovacích nádrží – 10-ti obrovských komor asi tak 70 nebo 80 m dlouhých a 4 metry hlubokých. Na jejich začátku voda ještě podrážděně víří, ale dál se uklidňuje, na dně se usazuje všechen kal a na druhém konci vytéká už poměrně čistá vltavská voda. V letním období se bahno čerpá potrubím pod tlakem 8 atmosfér na břeh řeky, kde je čeká jedna ze dvou tankových lodí čistící stanice, odváží je po proudu na kalové pole pod Prahou, odkud si vysušené bahno odvážejí zemědělci (tuna bahna stála v 50. letech před spuštěním nové čistírny 6,42 Kčs). V zimě se bahno přečerpávalo do kalojemů na Císařském ostrově. Vypuštěná komora se pak čistě vymývala, nejen tak halabala ale i kartáčem. Musela se lesknout čistotou než se znovu napustila, to proto aby pořádně fungovala a aby se na stěnách nedržela případná nákaza. Reportáž z 50. let by mohla pokračovat mezititulkem „Bakterie to vyřídí“, protože nadešel čas nové technologie. Na Císařském ostrově postavili novou čistírnu. Nabrali jsme vodu ze stoky do láhve a dobře zazátkovali. Na dně se začala tvořit šedivá sliznatá sedlina. Když jsme zátku vytáhli, omráčil nás odporný zápach hniloby. Raději jsme ji opět zavřeli, ale za několik dní jako by nastal zázrak. Voda v láhvi byla čistá, na dně zůstaly jen černé vločky. Po celou dobu experimentu zátka pěvně vězela v hrdle. Nikdo do láhve nic nepřidal, a přece se voda sama vyčistila. Odborně se tomu „zázraku“ říká kvašení bez přístupu kyslíku. To je základ nové technologie, kterou člověk odkoukal od přírody a zavedl do nové čistírny v Bubenči.

Křemenný val až 15 m vysoký, který se rozpadal na menší křemencové skály vysoké 3 až 15 metrů. Dnešní přírodní památka Goethova skalka ochraňuje žílu šedého a bílého křemene. Blízký vrch, který také nese básníkovo jméno byl jeho oblíbeným výletním místem.