Pražská brána stojící na jižním okraji historického centra je jediným dochovaným objektem původní městské fortifikace. Dnešní stavba byla dokončena v roce 1580 na místě dřívější gotické brány, ze které byly patrně použity základy a část zdiva. V roce 1700 dostala brána novou střechu, při vichřici v listopadu 1731 přišla však o svoji báň. Dnešní čtyřpodlažní stavba má valeně klenutý průjezd a tři patra. Po straně se nachází schodišťový přístavek polygonálního tvaru. První a druhé patro bylo původně obytné, ve třetím se dodnes nachází hodinový stroj. Brána je přístupná po dohodě s pracovníky městského muzea, měla by zde být instalována expozice o historii městského opevnění.

Na břehu řeky Labe, na okraji stejnojmenného města, stojí renesanční zámek Brandýs nad Labem. Historie zámku Na počátku 14. století nechal Jan z Michalovic postavit tvrz na levém břehu Labe u Staré Boleslavi. Tu marně dobýval i Jan Lucemburský roku 1317. V majetku Michaloviců zůstalo panství až do začátku husitství, kdy o něj načas jako tvrdí katolíci přišli. Panství však znovu získali po roce 1437. Po vymření posledního mužského člena rodu přešlo sídlo na Jana Tovačovského z Cimburka. V 15. století za Tovačovských byla tvrz rozšířena o nový palác a přestavěna na menší gotický hrad. Dodnes se dochovalo velké trojdílné okno s aliančním cimbursko-krajířským a krajířsko-šelmberským znakem v prvním patře nejstarší části objektu. Za údajný odboj zkonfiskoval císař Ferdinand I. Krajířům celé panství. Po roce 1547 se Brandýs stal panstvím České komory a důležitým článkem v řetězu královských statků v Polabí. Habsburkové postupně při dalších přestavbách přeměnili pozdně gotický hrad v reprezentační renesanční zámek s oborou a parkem, v němž byly umístěny různé stavby. Fasády zámku byly vyzdobeny bohatými sgrafity. Přestavby byly dokončeny koncem 16. století. Za Rudolfa II. vznikly pod dohledem Hektora de Vaccani letohrádek a míčovna a tzv. dlouhá pavlač, umožňující přímý přístup do zahrad přes původní příkop v místech starého vstupu do areálu hradu, kde je dodnes také dochována pozdně gotická kulisová brána. Za třicetileté války Brandýs značně utrpěl a byla zničena většina zahradních i hospodářských staveb. V 1. polovině 18. století bylo upraveno předhradí, poté Františkem M. Kaňkou i jádro. Zámek tehdy sloužil jako lovecké sídlo a druhé patro bylo přestavěno na důstojnické byty. Za majetku velkovévodů toskánských v 19. století došlo k částečné regotizaci objektu. Za napoleonských válek roku 1813 se zde sešel císař František s carem Alexandrem I., pruským králem Vilémem III. a vrchním velitelem koaličních armád knížetem Karlem Schwarzenberkem. V roce 1873 byla v romantizujícím slohu přestavěna věž a brána zámku. Po roce 1910 se majitelem Brandýsa stává stát. Od roku 1921 na zámku sídlila Správa státních lesů. Dnes je zámek v rukou města Brandýse nad Labem – Stará Boleslavi a jeho část slouží muzejním účelům. Renesanční zámek Renesanční Brandýský zámek je čtyřkřídlá budova s hranolovou věží a s arkádami v západním křídle nádvoří. Na všech stěnách jsou zlomky několika vrstev figurálních a ornamentálních sgrafit. Expozice zámku dnes představuje výstavu výtvarného umění ze sbírek Okresního muzea Praha-východ. Díky tomu jsou přístupné některé interiéry (zámecká kaple, rytířský sál, vojenské sály, lovecká chodba). V obnovených renesančních sálech jsou pořádány krátkodobé výstavy. Interiér Brandýského zámku dokladuje i období pobytů císaře Karla Habsburského. Za vidění v blízkosti zámku stojí i mnohé městské památky souměstí Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, jako například židovský hřbitov a synagoga, Kaple blahoslaveného Podivena, radnice ve Staré Boleslavi a mnohé další.

Vchynicko-tetovský kanál měl za úkol dopravit těžené dřevo v této oblasti Šumavy do řeky Otavy. Tento kanál vyprojektoval stejně jako Schwarzenberský plavební kanál ing. Josef Rosenauer. S výstavbou bylo započato v polovině roku 1799. Kanál obcházel nesplavné koryto Vydry. Na jaře roku 1800 na stavbě pracovalo 203 tesařů, 108 zedníků a okolo 1000 nádeníků což mělo za následek dostatek pracovních příležitostí pro tento kraj. Na výstavbu kanálu následovaly i další práce aby byla zajištěna plavební cesta do Prahy. Znamenalo to proražení kamenných prahů v korytě řeky Křemelné, odstranění kamenů v Otavě a úpravě koryta Vltavy. Oficiální povolení k plavbě bylo uděleno 3.9.1801.Vlastní kanál dlouhý 17,8 km se sestával ze tří částí spojených kamennými skluzy a závěrečného skluzu do Křemelné. Začíná u hradlového mostu před obcí Modrava a končí trubním skluzem nedaleko obce Srní. Kanál překonává na celou svoji délku výškový rozdíl 243 m, spád má ale někde okolo 2-3 promile což umožňovalo rychlost plavení 4 km/hod. To byla bezpečná rychlost nejen pro kanál, ale i pro plavené dřevo. Dostatek vody pro plávku zajišťoval systém 8 nádržek nazývané také „Švele“, které byly budovány na horních tocích potoků. I když dokázaly akumulovat celkem 90.000 m3 vody plavilo se jen v průměru 30 dní v roce většinou v měsících dubna a května. Dnes se již vodní nádrže nevyužívají. Dřevo které se v kanelé plavilo mělo délku cca 75-100 cm, takže šlo spíše jen o dřevo určené jako palivové. Kanál nebyl uzpůsoben pro plavení dlouhých kmenů. Ty byly nadále sváženy volskými potahy k řece Otavě. Plavební cesta i kanál sice pomohla k vyššímu zhodnocení dřeva, zaroveň znamenala další neřízenou těžbu a drancování lesa. Jeho výsledkem bylo rozsáhlé odlesnění panství, kterého se zděsil i sám kníže Schwarzenberg. Asi po 40 letech klesla poptávka po dříví, které více nahradilo uhlí z povrchových těžeb. Nového oživení plavby nastalo po noci 26.10.1870, kdy vichřice a následná kůrovcová kalamita zlikvidovala poslední zbytky pralesa na Šumavě. K plavení dřeva přestal kanál nadobro sloužit v roce 1958. Za celou dobu přepravil 4.000.000 m3 dřeva. Od roku 1942 je využíváno 9 km plavebního kanálu (od rechlí po Mosau) pro účely vodní elektrárny. Z lokality Mosau, z tzv. vtokového objektu je voda sváděna potrubím o délce 3.218 m do akumulační nádrže Sedlo. K překonání údolíček s výškovým rozdílem pouhých 10 m byly využity dvě shybky. Ze Sedla putuje voda do vyrovnávací komory tzv. vodního zámku a odtud padá tlakovým potrubím o délce 900 m s výškovým rozdílem 216 m do vodní elektrárny Vydra na Čeňkově pile. Na plavebním kanále se nachází celkem osm historických obloukových mostků, které také chrání tento kanál. Stavěly se z místního kamene, hlavně žuly. Nejdůležitějším kamenem těchto mostků je ten úplně prostřední tzv. vrcholový klenák, ten drží most pohromadě, bez něj by se zřítil.

Nepříliš výrazný vrch se nachází nedaleko obce Zbraslav, několik kilometrů severozápadně od Manětína.Částečně zalesněný vrchol poskytuje výhledy převážně východním směrem do oblasti toku Střely a jižním směrem například na Doubravický vrch. Vrchol je přístupný po turisticky značené cestě, která však byla v době návštěvy (červen 2012) docela zarostlá.