Rotunda sv. Kříže pochází z konce 11. století a patří tak mezi nejstarší dochované pražské stavby. Byla vybudována na tehdejší důležité obchodní cestě vedoucí z Vyšehradu k přechodům přes Vltavu. Na jejích zdech jsou dochované zbytky gotických maleb. V polovině 19. století měla být stavba pro svůj dezolátní stav odstraněna. Nestalo se tak díky spolku Umělecká beseda. Díky její iniciativě byla v letech 1853–1865 zrekonstruována. Interní výzdobu rotundy provedli P. Maixner, J. Popelka a S. Pinkas. Litinovou mříž okolo rotundy navrhl J. Mánes.Rotunda sv. Kříže se řadí k nejstarším pražským sakrálním stavbám. Tato rotunda byla postavena pravděpodobně po velké pražské povodni v roce 1118, snad jako panský kostel při nějakém dvorci. Na místě rotundy našli archeologové značné množství románských dlaždic vesměs ze třetí čtvrtiny 12. století. V šedesátých letech 19. století měla být zbořena, podařilo se ji ale zachránit a výrazně ji restauroval arch. Ignác Ulmann, který ji odstranil některé barokní doplňky. Rotunda má nízkou podkovitovou klenutou apsidu a vyšší kruhovitou klenutou válcovou loď. Při její stavbě bylo použito, stejně jako u jiných pražských staveb, opukových kvádříků. Na sklonku 20. století byly odhaleny a obnoveny fragmenty maleb ze 14. století na stěnách uvnitř, přemalované v 60. letech 19. století. Prostranství kolem rotundy chrání ozdobná litinová mříž z roku 1865, provedená ve furstenberských slévárnách podle návrhu malíře Josefa Mánesa. 

Rozhledna Dubice je vysílač mobilního operátora s přístupnou vyhlídkovou plošinou, nedaleko obce Radejčín nad nově stavěným tunelem dálnice D8. Stavba 30 metrů vysoké železné konstrukce vysílače byla dokončena v roce 2009. Vyhlídková plošina ve výšce 18 metrů je přístupná po točitém schodišti o 97 schodech. Zajímavé je také opláštění věže. Vyhlídková plošina poskytuje kruhový rozhled na celé České Středohoří a další místa.

Nevýrazné zříceniny hradu Engelsberk, jinak též zvaného Sehrad či Sehradice, lze najít na okraji Vizovických vrchů přibližně 1,5 km severozápadně od obce Horní Lhota. Na volně přístupný hrad vede z jmenované obce turistické značení. Historie hradu Falzum z poloviny 14. století, datované rokem 1261, uvádí jméno hradu poprvé. Předpokládá se, že toto falzum zachycuje reálný stav. Zakladatelem hradu byl zřejmě biskupský leník Helembert de Turri, jenž roku 1256 získal Slavičínsko a nedlouho poté jistě započal stavbu hradu. V letech 1297–1300 hrad vlastnil Siegfried. Z druhé poloviny 14. století známe další správce biskupské lenní provincie - Jana (1366), Pešíka z Warty (1368) a Jindřicha (1374). Od roku 1397 vlastnili hrad páni z Cimburka, kteří jej roku 1440 předali Petrovi Nebojsovi. Nedlouho poté se jej zmocnil Pankrác ze Svatého Mikuláše, jehož zbojnická činnost donutila moravské stavy roku 1449 k výkupu hradu a jeho předání Burianovi z Vlčnova. Od Burianova syna Jiřího hrad roku 1474 koupili páni z Landštejna, za nichž po připojení zboží k světlovskému panství zpustl. Poprvé byl jako pustý označen roku 1518. Podoba hradu Mírně stoupající hřeben k hradu byl v první polovině 15. století přehrazen šesti valy oddělené pěti příkopy, dodnes jasně zřetelnými. Za dalším do skály vysekaným příkopem se nacházelo předhradí, dnes již beze stop po zástavbě. Hradní jádro jsoucí v linii za předhradím bylo obdélného tvaru. V jeho čele stála v severozápadním rohu věž, pravděpodobně okrouhlá, chránící vstup do hradu. V chráněné východní části jádra se nacházel palác. Z hradního jádra se dochovaly nepatrné základy hradby a paláce a suťový kužel v sobě skrývá základy věže. Tipy na výlet Nedaleko odsud najdeme skromné zříceniny hradu Starý Světlov a Nový Světlov. Poutní místo Malenisko najdete u Provodova. Podívat se můžete také do Městského muzea Slavičín. V Luhačovicích najdete Muzeum Luhačovického Zálesí, Luhačovickou přehradu a lázně Luhačovice. Nezapomeňte na barokní zámek Vizovice a rozhlednu Doubrava u Vizovic. Ubytovat se můžete v Luhačovicích. M.K.

Hlávkův most přes Vltavu a ostrov Štvanici spojuje Holešovice s Karlínem. Je určen pro automobilovou a tramvajovou dopravu a pro pěší. Důvod stavby Hlávkova mostu Potřeba mostu vyšla z postavení Ústředních jatek v Holešovicích v letech 1890-1895, jeho stavba souvisela rovněž se současnými plány regulace toku řeky Vltavy v těchto místech, včetně rozhodnutí o postavení elektrárny na ostrově Štvanice. Pro složitost příprav a projednávání návrhů byl tak v roce 1900 postaven alespoň provizorní most dřevěný. Součástí tohoto provizoria byly i dva betonové obklouky, později odstraněné při stavbě mostu. Teprve v letech 1910-1912 bylo provizorium nahrazeno definitivním mostem. Na průběhu jeho projektování a budování se projevil spor koncepcí mostu se železnou konstrukcí a mostem betonovým. Starší část mostu mezi Štvanicí a Novým Městem je ještě železné obloukové konstrukce postavena v letech 1908-1910 a je zároveň posledním železným mostem v Praze. Druhá část mezi Štvanicí a Holešovicemi je již betonová postavená v letech 1910-1911 podle plánů ing. Františka Mencla a arch. Pavla Janáka. Byl první velkou betonovou stavbou. Kamenný obklad je použit pouze na spodních částech pilířů, ostatní části včetně výzdoby jsou z betonu či umělého kamene. Pro shrnutí. Původní most tedy byl postaven ve dvou etapách. V první, v letech 1908 – 1910, to byl železný most z Karlína na Štvanici. Ve druhé, v letech 1910 – 1912, to byl k tomuto mostu napojen betonový most z Holešovic na štvanici. Významná rekonstrukce Hlávkova mostu V letech 1958 – 1962 by most rekonstruován. Jižní, kovová část mostu, byla odstraněna a nahrazena mostem železobetonovým. Vozovka celého mostu byla rozšířena na 28 m. Plavby po Vltavě Hlávkův most je posledním mostem, ke kterému se v Praze dostanete na vyhlídkových plavbách lodí. Lodě se zde obrací a plují zpět do přístaviště k Čechovu mostu. Dále plují jen lodě Pražské paroplavební společnosti do zoo. Výzdoba Hlávkova mostu Most je vyzdoben reliéfy B.Kafky a L.Kofránka, medailony od J.Mařatky a O.Gutfreunda a na severním úpatí sochami Práce a Humanita od J.Štursy. Spojuje s oběma břehy také ostrov Štvanici. Název most nese po staviteli Josefu Hlávkovi.