Židovský hřbitov ve Vamberku se nachází u ulice Jánova na severním okraji města. Údajně byl hřbitov založen před rokem 1673, doložen je až roku 1688. Rozšiřován byl postupně v letech 1753, 1806 a 1820. Na ploše 3.557 m2, která je korytem malého potoka rozdělena na dvě části se nachází asi 500 náhrobků barokního a klasicistního typu, s hebrejskými, německými a českými nápisy z let 1700-1940. Hřbitov je bez obtíží přístupný.

Další z mnoha jizerskohorských rozhleden stojí na Prosečském hřebenu mezi Libercem a Jabloncem. Dějiny vyhlídkových staveb na Proseči jsou poměrně pestré, ovšem současná věž, je nejmladší rozhlednou Jizerských hor. Jako první zde od roku 1892 stávala jednoduchá trámová konstrukce. Šest metrů vysoká stavba byla vybudována z podnětu liberecké sekce Německého horského spolku. Měla ovšem jen jepičí život. Dva roky po svém vzniku byla stržena vichřicí. Její zkáze napomohla zřejmá sabotáž, kdosi totiž úmyslně poškodil a odstranil zajišťovací šrouby. Byla sice opravena, ale definitivní konec přinesl rok 1910, kdy byla zasažena bleskem. Liberecký spolek se ovšem neměl k výstavbě nové rozhledny, a tak se do jednání o stavbě rozhledny na Proseči vložil spolek jablonecký. Představitelé požádali významného stavitele jizerských rozhleden architekta Hemmricha o projekt levné vyhlídkové věže. Výsledkem byla 12 metrů vysoká dřevěná konstrukce ve tvaru kryté strážní věže. Její otevření proběhlo v květnu 1908. Její otevření byla velká sláva, která spolku přinesla pěkné peníze. Věž sloužila turistům až do 21. srpna roku 1921, kdy ji silný orkán porazil a úplně zdemoloval. Stavba nové vyhlídkové stavby na sebe nechala čekat až do roku 1932. Důvodem prodlevy byla skutečnost, že spolek vedl dlouho vnitřní spory o smyslu výstavby rozhledny s přilehlou chatou na prosečském hřebenu. Část členů se domnívala, že objekt na Černé studnici je dostatečný. Částečně vyřešil neshody soukromník Konrád Hübner, jenž roku 1928 postavil na Proseči chatu. Stavba rozhledny tak na sebe nenechala dlouho čekat. Autorem svého pátého a zároveň posledního projektu byl opět Robert Hemmrich. Stavba 24 m vysoké věže se 105 schody z masivních žulových kvádrů byla zahájena v květnu 1932 a dokončena za 4 měsíce, přesně 21. srpna 1932. Rozhledna sloužila turistům po celou dobu své existence. V 90. letech minulého století se chata dočkala celkové rekonstrukce, ale turisté se z ní dlouho neradovali. Dne 3. července 2003 byla úmyslně zapálena a z velké části vyhořela. Rozhledna byla uzavřena.

Hlavní nádraží je nejvýznamnějším pražským nádražím pro osobní vnitrostátní a mezinárodní dopravu. Svůj provoz zahájilo v roce 1871. První nádražní budova byla postavena v letech 1869 – 1871. Ta však záhy přestala rozvíjející se dopravě vyhovovat a proto byla v letech 1901 – 1909 postavena budova nová. Architektem stavby byl J.Fanta. Nechal se inspirovat pařížským Severním nádražím. Tato budova díky svému provedení a výzdobě patří mezi skvosty české architektury. V letech 1972 – 1977 byl areál, v souvislosti se stavbou metra „C“, rozšířen o odbavovací halu s rozsáhlým zázemím. Nádraží neslo v letech 1919 – 1940 pojmenování po císaři Františku Josefovi. V letech 1946 – 1948 bylo pojmenováno pro prezidentovi Wilsonovi. S jižní částí Prahy je nádraží propojeno tunelem pod Vinohrady.Předchůdcem dnešní podoby Hlavního nádraží byla nově postavená novorenesanční budova architektů Barvitiuse a Ullmanna na místě novoměstských hradeb. Při výkopových pracích se nacházelo velké množství zvířecích i lidských kostí, upomínka na dny kdy byly hradby obléhány cizím vojskem. Na místě hradeb před budovou byl pak vybudován park a kvalitní zemina pro výsadbu byla získávána z výkopů základů při stavbě Rudolfina. První vlak sem přijel z Vídně 14.12.1871 a přivezl 9 cestujících. Provoz nádraží rok od roku vzrůstal a tak brzo přestalo kapacitně vyhovovat. Proto bylo nádraží v letech 1901-09 komplexně přestavěno, včetně nové budovy. Vyrostl tu tak dnešní objekt v tehdy módním slohu, secesi, podle návrhu arch. Josefa Fanty. Středem celé stavby byla kupolovitá odjezdová dvorana opatřená vysokým tympanonem, vklíněná mezi dvě věže, po stranách pak dvě patrová boční křídla s provozními prostorami, zakončenými vyššími věžovitými budovami. Celková délka objektu byla 214 m, šířka 28 m. Železnou nýtovanou konstrukci dvorany nádraží tvořilo 21 dvojitých oblouků o rozpětí 33 m. Uvádí se že bylo spotřebováno 2.000 tun železa, 1.200.000 nýtů a 18.000 m2 zinkovaného plechu. Nástupiště u přijímací budovy a další dvě ostrovní nástupiště byla překlenuta impozantním loubím o délce 235 m, šířce 76 m a výšce 18 m. Stavba probíhala ze plného provozu. V letech 1972-77 byla Fantova historická budova doplněna moderní odbavovací halou, napojenou na stanici metra. Obestavěný prostor činí 155.000 m3 při zástavné ploše 28.000 m2. Při této výstavbě byla bohužel zničena velká část Vrchlického sadů, kde bývaly rybníčky, umělé romantické skalky. Stály tu dvě kavárny, v létě tady třikrát v týdnu hrávaly vojenské kapely, pod stromy byly lavičky z mramoru, kde mohli cestující trávit hezké chvíle při čekání na vlak. Ale tak už to bohužel bývá, něco za něco.

Na pravém břehu řeky Bečvy ve městě Hranice se rozprostírá renesanční zámek. Opravený zámek je dnes ukázkou památky, využité pro moderní účely. V prvním patře zámeckého objektu je umístěna galerie. Ostatní místnosti zámku slouží Městskému úřadu, ale ve dvoraně a severním křídle se konají výstavy a jiné kulturní akce.    Historie zámku          Město Hranice bylo založeno roku 1276 opatem Budišem z kláštera Hradisko u Olomouce. Roku 1398 se zde připomíná tvrz. V letech 1427 – 1470 náležely Hranice Tovačovským z Cimburka, kteří si v místě starobylé tvrze postavili městský hrad, poprvé zmiňován roku 1464. Roku 1475 koupil hranické panství Vilém z Pernštejna. Perštejnové se zasloužili o zásadní přestavbu hradu i opevnění města. Po roce 1547 Hranice prodali a majitelé se pak na zdejším panství rychle střídali. K novým úpravám sídla došlo za Jana Kropáče z Nevědomí (1554 – 1562), který hrad přestavěl renesančně. Další úpravy byly provedeny Janem ml. ze Žerotína, Janem Jetřichem z Kunovic a Zdeňkem Žampachem z Potštejna. Potštejni nechali po roce 1581 starý hrad zbourat a nahradili jej roku 1609 zámeckou novostavbou. O pár let později koupil panství Václav Mol z Pohořelic, který nechal nádherně vyzdobit zámecké interiéry. Po stavovském povstání roku 1622 mu byly Hranice zkonfiskovány a císař Ferdinand II. je daroval olomouckému biskupu kardinálu Františku Ditrichštejnovi. Roku 1643 vydrancovali Hranice Švédové. Po smrti Josefa z Ditrichštejna roku 1858 převzala sídlo rodu Gabriela z Ditrichštejna, manželka hraběte Hatzfelda–Weissweilera. Po její smrti roku 1909 zdědili Hranice Althanové, kterým panství náleželo až do roku 1945. Od té doby sloužil hranický zámek potřebám města.       Podoba zámku            Zámek v Hranicích je renesanční dvoupatrový objekt se středním dvorem a zbytky předzámčí u severního výjezdu ze středověkého městského jádra. Stojí na místě gotického hradu, který byl pro výstavbu zámku stržen. Tři dvoupatrová křídla s arkádovými ochozy uzavírají úzký dvůr. Přízemí a patro zámku má arkádu nesenou bosovanými pilíři, ve 2. patře jsou toskánské sloupky. Tipy na výlet V Hranicích najdete také synagogu, židovský hřbitov, výstavní síň Stará radnice a Městské muzeum a galerii. Podívat se můžete také po okolí, kde najdete zříceninu hradu Puchart, zříceninu hradu Svrčov, železniční viadukt Jezernice, zříceninu hradu Helfštýn, pozdně renesanční zvonici v Lipníku nad Bečvou, nebo kaple sv. Josefa a kostel sv. Jakuba Většího také v Lipníku nad Bečvou. Neměli byste minout ani Hranickou propast, která je nejhlubší ve střední Evropě. Ubytovat se můžete v Hranicích nebo v Lipníku nad Bečvou.