Původně středověká ves existujcící již ve 12. století. Nácházelo se zde panské sídlo, doložené spolu s kostelem ve 13. století. Podle pověsti zdejší tvrz vystavěla a využívala sv. Ludmila. Vzhledem k tomu že tato světice žila již v 9. a 10. století nemá tato pověst reálný základ. Kromě svatovítské kapituly vlastnily část Kopaniny i různí šlechtici, největšího významu dosáhli Chotkové, majitelé zdejšího dvora od roku 1408. Za hustiských válek se Kopaniny zmocnili Pražané. Po třicetileté válce se zdejších statků ujali jezuité a připojili je ke svým Tuchoměřicím. V roce 1974 se obec stala součástí Prahy a dnes je MČ Praha – Přední Kopanina součástí správního obvodu Praha 6.

Území bylo chráněným přírodním výtvorem vyhlášeno v roce 1982. Má rozlohu 8,45 ha a rozkládá se na území katastru Bohnice. Geologický podklad masívu tvoří starohorní břidlice se žilami vulkanických hornin. Na horních okrajích se vyskytují sprašové návěje. Vyskytuje se zde kakost nachový, kostřava přitvrdlá, tařice bílá, kavyl Ivanův a další.

Palác, jenž je typickou ukázkou tzv. české renesance má velmi bohatou a pestrou historii. Trojkřídlá stavba byla po velkém požáru na Hradě roku 1541 přestavěna podle předlohy Augustina Vlacha pro potřeby české šlechtické rodiny Lobkoviců v letech 1545–1567 jako jejich městská rezidence. Jako jedna z prvních staveb v Praze byla postavena ve stylu italské renesance. Zdi jsou zdobeny černými sgrafity severoitalského a benátského typu a půdorys paláce je ve tvaru písmene T. Na schodišťových štítech se nachází bohatá figurální výzdoba. Svým charakterem připomíná stavba spíš zámek než městský palác. Když majitel paláce Jiří z Lobkovic upadl u císaře Rudolfa II. v nepřízeň, byl mu veškerý majetek zkonfiskován a on sám byl uvězněn. Jeho majitelé se poté rychle střídali. Po Petru Vokovi z Rožmberka jej vlastnili Švamberkové, pak Eggenberkové. V roce 1719 přešel do majetku Schwarzenberků, jmenovitě Adama Františka knížete ze Schwarzenberka.  V letech 1723 - 24 opravoval a nově budoval obytné prostory pro schwarzenberskou rodinu Antonín Hafenecker podle projektu Antonia Erharda Martinelliho. Další osud paláce poznamenala skutečnost, že císařský dvůr sídlil ve Vídni a pražské paláce přestaly plnit funkci obytnou, protože jejich majitelé následovali dvůr. Na počátku 20. Století byly prostory paláce využity pro vojenskou konírnu a roku 1908 pronajali Schwarzenberkové palác Národnímu technickému muzeu. Za Druhé světové války byl palác částečně poničen a po jejím skončení sloužil jako expoziční prostory Vojenského historického muzea. Roku 2002 přešel palác do vlastnictví Národní galerie v Praze.

Schody Starodvorská. Praha 6, Lysolaje.