Židovský hřbitov v Heřmanově Městci je velmi starý. Tradice klade jeho založení dokonce do doby prvního židovského osídlení. Tedy ještě před rok 1430. Podle jiných interpretací se tak stalo až později v 15. století či dokonce ve století 16. Jisté je, že byl několikrát rozšiřován a první rozšíření je doložené v roce 1667. Po něm následovali určitě ještě čtyři další, poslední v roce 1838. Tehdy dosáhl hřbitov své dnešní velikosti, tedy téměř 4 000 m2.  Ne této ploše si můžeme prohlédnout v 21 nestejně dlouhých řadách 1077 náhrobních kamenů, z nichž nejstarší čitelný náhrobek je z roku 1647. Starší náhrobní kameny jsou však již zcela zvětralé a tudíž nečitelné. V mezerách jednotlivých řad se nacházely dnes již zničené náhrobky, jejichž počet lze odhadovat na několik set. Poslední pohřeb se zde konal v květnu 1940. Náhrobky jsou typickou ukázkou židovského pohřebiště. Ty starší jsou z pískovce, mladší z mramoru. Završení stél je špičaté, obloukové, různě zvlněné i asymetrické. Nápisy jsou hebrejské, německé, české a také kombinované. Jsou doplněny bohatou symbolikou. K vidění jsou tak například žehnající ruce, rostlinné ornamenty či symboly znázorňující jména zemřelých. Výjimečná je jistě ornamentálně zdobená tumba z roku 1844 a velká hrobka z poloviny 19. století. Na hřbitově jsou také dvě budovy. Domek správce hřbitova a márnice. postavena byla roku 1838 a je na nepamětní deska obětem nacismu. Židovský hřbitov v Heřmanově Městci je u nás jeden z větších a je také jedním z nejstarších a nejzachovalejších.

Zřícenina hradu Dražic se tyčí na skalnatém ostrohu na pravém břehu Jizery u Benátek nad Jizerou. Hrad a jeho historie Mezi starými českými rody má výjimečné postavení rod pánů z Dražic. Jeho členové nevynikali mečem a mocí síly, jak bylo v dobách středověku běžné, ale vzdělaností spojenou s kulturním i duchovním nadáním. Řada z nich našla své uplatnění ve vysokých církevních hodnostech. Nejvýznamnější postavení rodu byl Jan, mladší syn zakladatele dražického hradu, jenž zastával v letech 1301-1343 úřad pražského biskupa. Spolu se svým bratrem Řehníkem II. pokračovali na počátku 14. století ve stavbě rodového hradu a roku 1318 „byli se všemi hradbami, domy, střechami, zábradly a příkopy hotovi“. Téhož roku byl Jan IV. z Dražic předvolán k vyšetřování k papežskému dvoru do Avignonu, aby se obhájil z nařčení svých přátel, že ve své funkci nepostupuje dostatečně rázně proti kacířům. Ve Francii pobyl více jak devět let, než se dočkal zproštění obvinění. Za tu dobu tam poznal francouzskou kulturu. Nové vlivy se uplatnily i v úpravách dražického hradu, z něhož učinil biskup mimořádně výstavné a reprezentativní sídlo. Na přestavbě hradu se významně podílela stavební huť mistra Viléma, stavebníka z Provensálska.  Poslední mužský člen rodu pánů z Dražic, Jan, královský nejvyšší písař, se připomíná do roku 1385. Po Petru z Vartemberka, který vlastnil Dražice na přelomu 14. a 15. století, vyženil hrad s jeho dcerou kolem roku 1402 Aleš Skopek z Dubé. V následujících revolučních dobách jako by nebylo pro krásu a umění, ukrytých ve zdech dražického hradu, místa. V roce 1421 přestoupil Aleš Skopek z katolického tábora v podobojí a tři roky nato mu okolní katoličtí páni dobyli a zpustošili dražické panství. K obnově hradu došlo patrně za dalších majitelů, Dražických z Kunvaldu, jejichž rod vládl na Dražicích do roku 1510. Roku 1512 koupil hrad od Hynka Bořity z Martinic Bedřich z Donína, který v následujících letech vystavěl nový zámek v nedalekých Benátkách nad Jizerou. Klid staré zříceniny narušila výstavba silnice, jejíž část vede bývalým hradním příkopem. Podoba hradu O podobě jeho předhradí není nic známo. Jádro lichoběžného obrysu obíhá příkop, před nímž byl nasypán val. Za čelní hradbou se vypínal štíhlý okrouhlý bergrift, za nímž ležel složitější rozměrný dvoutraktový palác. Dvě místnosti v jeho přízemí byly zaklenuty čtyřmi poli křížových kleneb bez žeber na střední pilíř. Zřejmě již v této době byl palác vybaven záchodkovým přístavkem. Z další zástavby známe pouze zbytek stavby v severozápadním nároží. Francouzi, kteří hrad přestavovali pro Jana IV. z Dražic, měli tak celkovou půdorysnou osnovu dánu. Ze starého paláce použili pouze přízemí, nad nímž vznikla nová tři plochostropá patra. V sestavě jejich místností nalézáme i roubenou komoru. Některé místnosti byly vytápěny krby. Hlavní reprezentační prostory obsahovalo druhé patro. Rozsah paláce zvětšila přístavba čtverhranné věže, v níž se v této úrovni nacházela drobná kaple zaklenutá křížovou klenbou. Současně se stavbou paláce byly zvýšeny staré hradby a nelze vyloučit, že parkánová hradba obíhající palác vznikla až v této době. Do severovýchodního nároží byl vložen druhý, menší dvoutraktový palác, který nedosahoval výstavnosti a výbavy paláce velkého, a další stavba byla přiložena k čelní hradbě. Z výstavného hradu zbylo do dnešních časů torzo věže s kaplí ve druhém patře a části obvodových hradebních zdí a zdí paláců. V blízkém okolí stojí za vidění také zámek Benátky nad Jizerou, kde je umístěno i Muzeum Mladoboleslavska, Muzeum v Benátkách nad Jizerou a soukromé Muzeum hraček.

Humpolec je město v kraji Vysočina situované přibližně v polovině cesty po dálnici mezi Brnem a hlavním městem. Osada Humpolec, ležící na staré zemské stezce, je připomínána v historických pramenech ze 12. století. Osada patřila řádu Německých rytířů, želivskému klášteru, poté byli majitelé křížovníci s červenou hvězdou a řada šlechtických rodů. V průběhu 13. století nabyla oblast na významu těžbou stříbra a osada se rychle rozvíjela. Dalšími majiteli sídla se staly šlechtické rody, nejprve páni z Lipé a později z Dubé, z Leskovce, Trčkové z Lípy ( za jejich vlády došlo k rozvoji rybníkářství a pivovarnictví) a páni z Říčan. Za pánů z Dubé byla osada koncem 14. století povýšena na město. V době husitských válek se celá oblast Vysočiny stává podporovatelem husitských myšlenek, na nedalekém vrchu Melechov se odehrály první schůzky husitů i jejich první srážky s panskou mocí. Není divu, když právě v Humpolci se narodil Jan Želivský, vůdce husitské radikální pražské chudiny. Město a okolí poznamenala válečná tažení krále Zikmunda, což byl trest chudé a drsné Vysočině za její nadšení z husitského povstání. Po Bíle hoře se ve vlastnictví panství Humpolec střídaly různé cizí šlechtické rody. Po útlumu těžby stříbra byly koncem 15. století založeny počátky soukenické tradice města. Pánové z Leskovce zahájili stavbu hradu na vrchu tyčícím se nad městem a nazvali ho Orlík. Koncem 18. století byly zakládány první manufaktury a posílil se význam židovského osídlení. Soukenická výroba dosáhla takového rozmachu, že se v 19. století městu říkalo "Český Manchester". Na tradici pivovarnictví, založené v polovině 16. století, navazuje dnes rodinný pivovar Bernard. Město není po stránce památkové nikterak atraktivní. Dominantou města a současně i nejstarší stavební památkou je děkanský chrám sv. Mikuláše, založený želivskými premonstráty v roce 1233. Původně se jedná o gotickou trojlodní stavbu, která byla v letech 1722-29 barokně přestavěna. Dále jsou zde památky upomínající na židovskou tradici v Humpolci, tedy židovská čtvrť, hřbitov a synagoga. Ozdobou panoramatu města a součástí městského lesoparku jsou pozůstatky středověkého hradu Orlík, opuštěného ve třicátých letech 17. století. Zachovala se z něj hranolová věž, vstupní brána a zbytky obytných budov a hradeb. Nově postavena byla hradní chlebová pec a replika keramické pece z 15. století - pečení chleba a hrnčířské řemeslo si mohou návštěvníci v letních měsících vyzkoušet. Za zmínku a návštěvu ještě hřbitovní stojí kostel sv. Jana Nepomuckého.

Nejmodernějším muzejním objektem, patřícím pod Moravské zemské muzeum, je Pavilon Anthropos. V době nedávno minulé prošel rozsáhlou rekonstrukcí a dnes tak nabízí návštěvníkům kvalitnější zázemí a rozsáhlejší výstavní prostory. Pavilon,který můžeme navštívit v Pisáreckém parku, navazuje na práci prof. Karla Absolona z období I. republiky. Jemu se podařilo v rámci pavilonu na brněnském výstavišti „Člověk a jeho rod“ soustředit roku 1928 nebývalé množství nálezů z nejranějších období lidských dějin. Výstava nesla název Anthropos. Na tuto tradici bylo navázáno stavbou Pavilonu Anthropos, jež byla dokončena roku 1962. V současnosti zrekonstruovaný výstavní prostor nabízí expozice o nejstarších dějinách osídlení Moravy i celého evropského kontinentu. Expozice nenabízí pouze současné poznatky z výzkumů archeologie, antropologie, genetiky apod., ale přináší i interaktivní prezentace díky moderní audiovizuální technice a je obohacena řadou dioramat a rekonstrukcí prostředí i života paleolitických lovců a sběračů. Návštěvníci pochopitelně nepřijdou ani o oblíbenou rekonstrukci mamuta, který je nyní navíc obklopen přirozeným přírodním prostředím. Dále jsou zde dva sály určené pro dočasné výstavy, moderní přednáškový sál i kavárna. Stálá expozice Příběh lidského rodu Morava lovců a sběračů Nejstarší umění Evropy Genetika a vývoj člověka Primáti: naše rodina Technologie ve starší a střední době kamenné   Pavilon Anthropos patří pod Moravské zemské muzeum.