Staré skalní obydlí nacházející se v blízkosti obce Lhotka u Mělníka bylo vytesáno v pískovcích jako nouzové obydlí, patrně někdy na přelomu 17. a 18. století. Centrem obydlí je dolní místnost s pecí, ve které se muselo kvůli vlhku a chladu topit neustále. Pec, která je zde dnes není původní, je menší a stojí na trochu jiném místě, než její předchůdkyně. Poblíž vstupní chodby je klenutá prostora, která sloužila jako sklad potravin. Druhá menší místnost se nachází výše a je přístupná po vnějších krkolomných schůdcích, je nejsušší místností obydlí. Ve skále byl pak dále vytesán sklep a chlév. Posledním stálým obyvatelem byla paní Holubová, která zde žila až do počátku 80. let 20. století a dožila se 78 let i když zemřela v řepínském domově důchodců kam se byla nucena na zimu uchýlit. Jednou z rodin zde žíjících byla i rodina Benešů, kteří byli údajně spřízněni s prezidentem E. Benešem a jeho žena zde byla kdysi na návštěvě. V současné době funguje jako klubovna. Skalní obydlí je pod patronací Regionálního muzea Mělník.   Možnost návštěvy a vstupné v době od 1.5. - 30.9. 2009 každou sobotu a neděli, od 10 - 12 hod a od 13 - 17 hod. na požádání přímo na místě.   Vstupné základní 10,-Kč, snížené 5,-Kč.

Původ tohoto divadla je spojen se Světovou výstavu v Bruselu Expo 1958, kde režisér Alfréd Radok a scénograf Josef Svoboda uvedli představení s názvem Laterna magika. V polovině sedmdesátých let se Laterna magika stala součástí Národního divadla v Praze. Laterna magika patří mezi takzvané mezinárodně srozumitelné divadlo beze slov.

Přestože v Nové Cerekvi, v obci 8 km západně od Pelhřimova, nebylo příliš početné židovské osídlení,  byla zde vystavěna pozoruhodná synagoga, která se dochovala do dnešních dnů. Stojí v Rubešově ulici v severní části městečka a roku 1855 nahradila starší dřevěnou synagogu. Stavitel Štěpán Walser pro ní zvolil v středoevropském prostoru nezvyklý novorománský sloh s maurskými prvky na půdorysu obdélníka s pětibokou východní apsidou. Bohoslužby se v ní konaly do 30. let 20. století. Devastace synagogy nastala během 2. světové války, kdy německá armáda zlikvidovala vnitřní zařízení. Po odsunu Židů do koncentračních táborů v r. 1942 byl jejich majetek uložen v synagoze. Až do roku 1989 sloužila synagoga jako sklad surovin Spojených kartáčoven Pelhřimov. Do poloviny 90. let se zde vystřídalo několik majitelů. Když v roce 1998 byla prodána zpět Židovské obci v Praze, začala být postupně opravována. Mohutná jednolodní stavba se štítem a širokými rizalitovými věžicemi dominuje širokému okolí a slouží ke kulturním účelům.

Římskokatolický kostel sv. Bartoloměje se nachází v historickém centru města, na rohu Náměstí Republiky a Kostelní ulice. Arciděkanský kostel sv. Bartoloměje postavil Vilém z Pernštejna počátkem 16. stol. na místě původního kláštera cyriaků, založeného r. 1295 a zničeného za husitských válek r. 1421. Základy cyriackého kláštera i románského kostela byly nalezeny pod nynější stavbou. Ta je vystavěna v přechodném goticko-renesančním stylu. Ačkoli byl kostel v průběhu staletí několikrát opravován, základní dispozice zůstala nepozměněna, což řadí tuto stavbu k několika málo dochovaným dokladům o podobě chrámového prostoru 16. století. Asi nejvýraznější přestavbou prošel kostel až v roce 1912, kdy bylo prolomeno západní průčelí a kostel tak získal bohatě zdobenou přístavbu, kterou navrhl a realizoval architekt Bóža Dvořák.  Stavba měla původně sloužit jako mauzoleum české větve Pernštejnů, ale dnes na tuto skutečnost upomíná pouze mohutná pískovcová tumba opatřená mramorovým náhrobním kamenem s postavou Vojtěcha z Pernštejna v životní velikosti. V interiéru zaujme zejména hlavní oltář s cenným obrazem "Umučení sv. Bartoloměje" z roku 1692 od Michaela Willmana a malířská výzdoba z dílny Mikoláše Alše. Kostel je přístupný v době pravidelných bohoslužeb: Po, St a Pá 18:00; Ne 7:00, 9:00, 19:00.