Aktuální stav Historická budova Národního muzea 7. 7. 2011 uzavřela své brány. Národní muzeum čeká rekonstrukce.   Václavskému náměstí dominuje hlavní budova Národního muzea. Byla postavena v letech 1885-90 podle plánů arch. Josefa Schulze a je typickou ukázkou české novorenesance, inspirované vzory francouzského klasicismu. Motivy pro postavení budovy byly jasné.  Bylo nutné zajistit pro neustále se rozšiřující sbírky společnosti Musea království Českého nové expoziční prostory.  Stavba budovy bez vybavení přišla na 2.000.000 zlatých. Působí opravdu monumentálně a není ani divu vždyť délka v průčelí je 104 m, šířka budovy 74 m a výška od vodní hladiny fontány až po vrchol kopule je 69 m. V době dokončení bylo k dispozici 39 výstavních sálů a počet místností byl 235. Virtuální prohlídka hlavní budovy k nahlédnutí zde   Stavba a výzdoba Kromě své monumentálnosti je budova pozoruhodná také našimi i cizími přírodními kameny, které byly použity k její stavbě i k její výzdobě. V jejím plášti je z přírodního kamene především sokl, hlavní architektonické články a sochařská výzdoba. Sokl je z jemnozrnného křemenného hořického pískovce, z kterého jsou i hlavní architektonické články, římsy a 26 korintských sloupů, parapety, konzoly oken a některé další detaily. Z hořického pískovce je veškerá bohatá sochařská výzdoba a třístupňová půlkruhová fontána na rampě muzea. Uprostřed fontány sedí Čechie, po jejím boku jsou pololežící alegorie Labe a Vltavy a po stranách sedí sochy představující Moravu a Slezsko. Autorem soch je Antonín Wagner. Hlavní kamennou ozdobou vestibulu Národního muzea je 20 hladkých toskánských sloupů, vysoustruhovaných z tmavočervené švédské túly. Impozantní schodiště, vytvořené architektem Schluzem po vzoru velkých světových muzejních budov, nad arkádami zdobené 16 obrazy českých hradů od Julia Mařáka, je nejpozoruhodnějším mramorovým schodištěm v Praze. Kámen pro něj byl převážně dovezen z Carrary. Také balustráda okružní chodby je z mramoru. Samotná chodba je vydlážděna z drobných kostiček různě zbarvených mramorů a serpentinitů. Na severozápadní straně se vchází do panteonu, hlavní, slavnostní prostory muzea. Tam nás zaujme především mramorová dlažba o ploše 420 m2. Architekt pro tuto benátskou mozaiku vybral šest barevně odlišných mramorů: šedobílý carrarský, žlutý český, červenofialově žilkovaný francouzský z pohoří Jura, červený veronský, šedočerný bílé skvrnitý belgický a světle šedozelený z Pyrenejí. Hlavní prostor panteonu ohraničuje osm vysokých sloupů z královédvorského pískovce. Jejich dříky jsou potaženy mramorem umělým, patky jsou z mramoru carrarského. Před muzeem se ze zvlněné dlažby vynořuje bronzový kříž, připomínající protestní  sebevraždu Jana Palacha i jeho následovníka Jana Zajíce. Symbolizuje lidskou postavu jako pochodeň a zároveň naznačuje směr, kterým se Jan Palach při svém hrdinském činu rozběhl. Budova muzea došla k úhoně při okupaci v roce 1968. Tehdy sovětské tanky vystřílely do jeho fasády několik střel, prý protože bylo z muzea na ně stříleno. I přes velké restaurátorské práce jsou místa po střelách dodnes patrná. Další problém mělo muzeum při výstavbě trasy metra C a A. Jednomu z nárožních pilířů musela dokonce pomoct hydraulika. Samotnou a nepříliš veselou kapitolou je severojižní magistrála, která obklopila budovu a vytrhla ji tak z Václavského náměstí.   Budoucnost Národní muzeum má slavnou minulost a věřme v ještě slavnější budoucnost. Ta by měla být spojena s celkovou proměnou Václavského náměstí a celkovou rekonstrukcí hlavní budovy. Svedením severojižní magistrály do tunelu se propojí Václavské náměstí s muzeem a pěším bulvárem s Vinohradskou třídou. Budovu Národního muzea a někdejšího Federálního shromáždění pak propojí podzemní tunel, a vytvoří tak jeden návštěvnický a technologický celek. Nabídne tisíce metrů čtverečních moderních expozičních i výstavních prostor, řadu přednáškových a promítacích sálů, zázemí pro školy a práci s dětmi, muzejní obchody, restaurace a kavárny. V roce 2018 bude Národní muzeum slavit 200 let od založení. Snad již v novém hávu a v kulturnějším prostředí, které se jistě tato vážená instituce zaslouží.   Stálé expozice v Hlavní budově Pravěké dějiny Čech, Moravy a Slovenska - Originální archeologické nálezy a historické doklady Mineralogicko-petrologická expozice - Minerály, horniny, drahé kameny, meteority, tektity Sbírky Paleontologické - vývoj života na Zemi - zkamenělé rostliny a živočichové Sbírky Zoologické - Bezobratlí, nižší obratlovci, ptáci, savci. Antropologie - Lidské kosti vypovídají... Sbírky Osteologické – kostry savců  

Jandovo městské muzeum v Budyni nad Ohří přináší expozici na téma historie Budyně a hradu. Expozice je situována do prostor vodního hradu. Stálé expozice: Dějiny Budyňska od pravěku do roku 1848 (vývoj Budyně nad Ohří a vodního hradu – archeologické nálezy, dobové předměty, pozdně gotické a renesanční interiéry) Alchymie na hradu Budyně (autentická alchymistická dílna z 16. století)  

Městem neprotéká jen řeka Chrudimka, ale i vodní náhony napojené na řeku Chrudimku. Systém náhonů existoval zřejmě už v 15. století a napojeny na něj byly nejen mlýny, ale i stoupy, valchy, brusírny a vodárny. Od 15. století je doloženo 11 mlýnů, většina však zanikla ještě před druhou světovou válkou. Během 20. století byly některé části zavřeny do uzavřených profilů nebo zasypány (např. v úseku mezi ulicemi Koželužská-Čs. partyzánů a podél Lázeňské ulice). V letech 1997-2003 byla provedena rozsáhlá revitalizace jižní větve chrudimského náhonu, podél které vede naučná stezka se devíti zastaveními. Kromě náhonu místy i s původním charakterem zde můžeme nalézt ještě i několik staveb spojených s náhonem: Mlýn v Janderově (Šterbovský): existoval zřejmě již před husitskými válkami, první písemná zmínka je až z roku 1570. Za třicetileté války byl zničen takže nejpozději do roku 1633 musel být postaven znovu. V roce 1732 ho získal Antonín Ondřejn Jandera, po kterém má dodnes jméno. Svoji nynější podobu získal ve 20. letech 20. století. V roce 1934 byl jeho parní pohon změněn na elektrický. Mlýn Klobásov: se poprvé připomíná v roce 1446. Svoji funkci ztratil po požáru v roce 1928. Do války měl obytný charakter, pak zde byla krtáce výkrmna vepřů a následně sloužil jako zázemí pro blízký zimní stadion. Polívkův mlýn: byl přistavěn po husitských válkách k soukenické valše. V roce 1932 podlehla část objektu požáru, ale ještě v roce 1951 byl provozován Františkem Plecháčkem. Po zrušení mlýna zde existovalo okresní středisko přípravy zemědělských investic a posléze plemenářský podnik. V roce 2003 byl objekt přestavěn na komerční účely. V roce 2001 zde bylo nainstalováno vodní kolo jako připomínka, že objekt byl kdysi vodním mlýnem. Kromě mlýnů najdeme na trase i bývalou vodárnu (U Vodárny 111). Dnešní novogotická stavba nahradila v roce 1670 původní středověkou vodárnu stojící v ulici Soukenická. Nová vodárna vytlačovala vodu do vodárenské věže na Puši. Z ní pak byly zásobovány dvě kašny ve vnitřním městě a kapucínský klášter. Barokní objekt byl v roce 1852 přestavěn do dnešní novogotické podoby. Nachází se tu replika původního vodního kola na spodní vodu.

Na jižním okraji městského centra (ul. Pod hradbami) můžeme dodnes vidět zachovaný pás městského opevnění, který jádrem ze 13. století. a v průběhu času prošlo několika úpravami.