Historie hradu Pravděpodobnými zakladateli hradu byli páni z Dubé a jeho stavba na ostrohu při vtoku říčky Mnichovky do Sázavy časově spadá do první poloviny 14.století. Ondřej z Dubé, nejvyšší královský sudí, zemřel na Zlenicích roku 1412 bez dědiců. Po málo známém rodu vladyků z Konojed, který obýval Zlenice v dobách husitských válek, se roku 1444 o hrad přeli věřitelé Kuneš Rozkoš z Dubé a Zdeněk Kostka z Postupic. Kostkové nakonec dlouhý spor vyhráli, avšak dlouho se z tohoto vítězství netěšili. Hrad byl zničen v následných bojích krále Jiřího se zelenohorskou jednotou. Kostkové stojící věrně při králi, byli patrně na Zlenicích obleženi a dobyti Zdeňkem Konopišťským ze Šternberka. Kdy se tak stalo a za jakých okolností, však není známo. Roku 1465 se Zlenice uvádějí jako hrad zbořený. Podoba hradu Hrad se jako obvvykle skládal ze dvou částí. Před hlavním hradním jádrem se nacházelo předhradí s hospodářskou zástavbou, do kterého se vcházelo věžovitou bránou. Následoval most přes čelní příkop a vstup do prvního nádvoří hradního jádra zajišťovala subtilní věžovitá brána. Součástí ohrazení prvního nádvoří byla i okrouhlá nejspíše studniční věž. Do vnitřního hradu se pak vstupovalo další branou mezi obytnou věží a čelem palácového křídla. Palác zaujímal zřejmě tři strany vnitřního hradu. Jižní křídlo bylo zřejmě srostlé s obytnou věží. Věž patrně obsahovala i valeně zaklenutou místnost s hrotitým oknem (zřejmě kaple) a v předposledním podlaží i roubenou komoru. Jihovýchodní stranu jádra a patrně i předhradí obíhal ještě parkán. Dnes zde najdete Z původního hradu jsou dnes nejnápadnější trosky právě velké obytné věže, zvané Hláska. Nejvíce se dochovalo také z druhé vstupní subtilní brány. Dále pak je možné vidět zbytky hradeb, dvou bašt a základy palácových křídel. Areál hradní zříceniny Zlenice je volně přístupný. Ubytování naleznete v nedalekých Senohrabech nebo Čerčanech.

Infocetrum je jako příspěvková organizace Města Prachatice součástí Kulturních a informačních služeb, které následně provozují 2 galerie, divadlo, kulturní sál Národní dům a vyhlídkovou věž kostela sv.Jakuba v centru města. Infocentrum je zařazeno do oficiální certifikace infocenter CzechTourismu a je držitelem certifikace ATIC ČR. Infocentrum poskytuje informace také o celé Šumavě a jižních Čechách, dále i o příhraničí Bavorska. Otevírací doba:  říjen - květen PO - PÁ 8.00 - 17.00  červen - září PO - PÁ 8.00 - 17.00 a SO, NE 10.00 -12.00 a 13.00 - 16.00  

Vystupujeme na prostranství památníku. Míjíme široké mísy na podstavcích po obou stranách, ve kterých při slavnostních příležitostech hoří ohně. Před námi se tyčí mohutná bronzová jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova. Socha má oslavovat proslulé Žižkovo vítězství nad křižáky v roce 1420. Jak to ale tenkrát bylo. Začneme 1.3. roku 1420 kdy papež Martin V. vyhlásil proti kacířským Čechům, kteří se nechtěli vzdát myšlenek Jana Husa, křížovou výpravu. Do jejího čela se ochotně postavil Zikmund Lucemburský, legitimní ale Čechy odmítaný dědic trůnu. Cíl byl jasný, ovládnout Prahu. Té přispěchaly na pomoc husité z východních Čech, Žatce, Loun a Slaného. Během května a června vyrostlo u Prahy stanové město, v němž čekalo na rozhodující střetnutí 80.000 křižáků. Husité měli k dispozici 15.000 bojovníků, pro něž vybral Žižka místo tady na hoře Vítkov. V neděli 14.7.1420 kolem čtvrté odpoledne vše začalo. Křižáci se zvedli z ležení na levém břehu řeky. Jeden houfec za druhým se pustili přes brod aby zaútočili na Vítkov. Po jeho dobytí měl být zahájen útok z Vyšehradu na Nové Město a po Karlově mostě na Staré Město. K rozhodujícímu střetnutí došlo na Špitálském poli kde je dnes čtvrť Karlín. Odtud křižáci po nedlouhé bitvě doslova prchali. Na 16.000 mužů se chtělo spasit útěkem přes řeku a stovky jich přitom utonulo. Císař Zikmund se dal potom 28.7. na Pražském hradě korunovat, ale hned poté vzal nohy na ramena i on. Za jezdeckou budovou stojí monumentální budova Památníku národního osvobození, vybudovaná v letech 1927-32. Tvrdým oříškem stavby byla doprava materiálu, která se nakonec uskutečňovala po železnici a pro dopravu písku byla instalována lanovka z Husovy třídy. Pak také různorodost terénu a při kopání základů byla objevena síť podzemních chodeb a vyzděných sklepů, pozůstatek viničné minulosti Vítkova. Základním konstrukčním prvkem této neobvyklé stavby je pilířová betonová soustava obložená žulovými kvádry. Spodní část byla projektována jako pohřebiště, horní, slavnostní síň měla sloužit pietním aktům a státním pohřbům. Stěny interiéru byly obloženy mramorem, fasáda, venkovní schodiště a dlažba jsou ze žulových desek a kvádrů. Budova je 142 m dlouhá, téměř 28 m široká a dosahuje výšky 31,5 m. Jakmile byla hrubá stavba na sklonku roku 1933 dokončena, byla vypsána soutěž na její uměleckou výzdobu. Realizace byla nakonec svěřena sochaři Karlu Pokornému, jehož čtyři reliéfy symbolizují Útok, Obranu, Umírání a Oběť. Bronzové svícny a reliéfní výplně ve dveřích jsou dílem Jaroslava Horejce. Za okupace německým vojskem bylo sice povoleno že památník může svému účelu dál sloužit pod podmínkou že bude odstraněna výzdoba, která uráží němce. To byl pro naše lidi signál, aby se pokusili umělecká díla zachránit a díky statečnosti českých občanů se to podařilo. V listopadu 1942 obsadili památník okupanti. S příslovečnou pečlivostí začali sepisovat bronzový materiál, který měl být zabaven pro válečné účely, jako tisíce a tisíce zvonů z věží českých a moravských kostelů. Koncem války sem nacisti přemístili výstrojní sklady. Dne 14.7.1950 byl odhalen bronzový jezdecký pomník Jana Žižky a novináři zdůrazňovali, že jen samostatný palcát tohoto vůdce váží přes půl metráku. Toto monumentální dílo, výsledek 11 letého úsilí prof. Bohumila Kafky, je 9 metrů vysoké, kůň měří na délku necelých 10 metrů a socha sestavená z 39 bronzových dílů, svařovaných na místě váží 16,5 tuny. Z dalších částí můžeme vyjmenovat kompletní nohy jezdce 398 kg; ruka 195 kg; hlava 105 kg; meč 110 kg; palcát 52 kg; ocas koně 400 kg atd. Z údajů UNESCO vyplývá, že jde o největší bronzovou sochu na světě. Komunistický režim využil památník jako pohřebiště byzantského stylu pro zasloužilé straníky. Když 14.3.1953 Klement Gottwald zemřel vezli ho po Praze jako sněhurku v rakvi se skleněným víkem, potom ho balzamovali, a protože Sovětský svaz byl náš vzor, muselm být Gottwald jako Lenin uložen do mauzolea a jeho tělesné ostatky byly nesmírně nákladným způsobem léta udržovány ve stavu umožňujícím veřejnou prohlídku. Přesto se však tělo rozkládalo nadále a později musel být zpopelněn a byla tu uložena pouze urna. Po listopadu 1989 byla urna spolu s urnou jeho manželky Marty převzata pracovníky ÚV KSČM a odvezena. Památkou na roky komunistické totality zůstaly dvě bronzové plastiky venku za památníkem a drobná výzdoba. Dnes stále zatím čeká památník na svoje smysluplnější využití.

Délka toku: cca 33,5 km, z toho na území Prahy cca 21 km. Povodí: cca 134,85 km2. Průměrný průtok u ústí: 0,47 m3 za sekundu. Botič pramení mimo území Prahy, cca 1,5 km od Křížkovského Újezdce, v nadmořské výšce 478 m. Je významnou součástí Průhonického parku, v jehož blízkosti vtéká na území Prahy. Do Vltavy se vlévá pod Vyšehradem v nadmořské výšce 186 m. Botič protéká několika rybníky, hostivařskou nádrží a část jeho toku je chráněným územím. V minulosti dával pohon třem desítkám, dnes již neexistujících mlýnů. Cca osmnáctikilometrový úsek od Průhonic do Záběhlic je využíván vodáky. Pojmenování Botiče je zaznamenáno již ve 12. století. V 15. století se nazýval Cebron, v 18. století se nazýval Potanka. Vyskytly se i názvy Podanka nebo Zasav. Protéká katastry Újezd, Křeslice, Petroviče, Hostivař, Záběhlice, Michle, Vršovice, Nusle, Vyšehrad.