Opevnění z něhož se dochovaly do dnešní doby některé části pochází z počátku 16. století, po velkém požáru města. Opevnění tvořila vnitřní vyšší hradba, vnější nižší hradba a příkop. K tomu hradební pás doplňovalo na 11 bašt a vstup umožňovaly tři brány s fortnou. Pár úseků částečně dochovaného hradebního pásu můžeme najít při parkovišti u obchodního centra a pak na severním okraji městského centra, při ulici Komenského. Po přestavbě jsou zachovány i tři bašty, jedna mezi ulicemi Farní a Gorazdova, druhá v hradebním pásu za obchodním centrem při ulici Komenského a třetí na okraji parkoviště při již zmíněném obchodním centru. Z bran se nadochovala ani jedna.

Muzeum ve Skutči počalo svou historii na sklonku 19. století. Prvotní snaha směřovala k uchování zdejší historie, umění a památek. První kroky jsou spojeny s osobou historika B.V. Konečného. Jeho předčasná smrt znamenal odsunutí vzniku muzea až do roku 1910. Tehdy ho založil Václav Jetmar, ředitel skutečské měšťanské školy. Výstavní prostory našlo muzeum postupně v budově bývalé školy na náměstí, v místnostech domu bratří Zvěřinových, v domě čp. 364 v Rybičkově ulici –kde tvořil a zemřel hudební skladatel Vítězslav Novák a konečně roku 1956 byla muzeu předána budova bývalého špitálu. Po řadu let byla pateří skutečského muzea expozice dělnického hnutí, obuvnictví a kamenictví, později vlastivědná expozice. V době nedávno minulé byla vlastivědná expozice nahrazena expozicí obuvnictví. Dále byla zrekonstruovaná muzejní zahrada do podoby lomu a zpřístupněny sklepní prostory muzea, kde se rovněž nachází expozice kamenictví.  Příležitostně se v muzeu konají krátkodobé výstavy, koncerty, přednášky. Nová expozice přibližuje  tradiční řemesla Skutečska – kamenictví a obuvnictví. Obuvnictví – ukázka starých cechovních řádů, vývoj obuvnictví za éry první republiky, kdy byla Skuteč obuvnickou velmocí, i fenomén Botany. K vidění je pestrá skladba obuvi, ale i řada obuvnických strojů a zařízení. Unikátem je např. obří ručně šitá polobotka, která je zapsaná v České knize rekordů a kuriozit nebo kopírka na kopyta. Kamenictví – venkovní expozice těžby kamene a jeho zpracování. Na jednotlivých zastavení bude provedeni lomem v období od konce devatenáctého století do poloviny století dvacátého. Řada exponátů je funkční a schopna plnohodnotných ukázek práce. Vnitřní kamenická expozice podrobněji popisuje vývoj kamenoprůmyslu včetně prezentace geologických zajímavostí Skutečska.Obě expozice doplňují nejen fotografické prezentace a filmové záběry z oblasti kamenictví a obuvnictví, ale i zajímavé hry na dotykovém počítači. Těšit se můžete např. na pexeso či postřehové otázky na paměť. Pod městské muzeum Skuteč patří také dva památníky: Památník Vítězslava Nováka Památník V. J. Tomáška

Zvičina (660 m) je jedna z dominant Podkrkonoší a jedním z nejoblíbenějších výletních cílů, nacházející se kousek od Dvora Králové nad Labem. Jen málo míst u nás poskytuje tak optimální podmínky pro daleké výhledy. Může za to hlavně vhodná poloha hory, která okolí převyšuje o několik set výškových metrů a také skutečnost, že je opravdu na co koukat. Historii staveb na Zvičině bychom mohli nazvat „Bojem o rozhlednu“. Ano přesně to by nejlépe vystihlo národnostní půtky, které vrchol Zvičiny prožil. Ale začněme od začátku. Historie staveb na Zvičině počala roku 1706. Tehdy zde nechal tehdejší majitel panství hrabě Ferdinand Kotulinský postavit kamenný, raně barokní kostelík sv. Jana Nepomuckého. Po dvě století tvořil kostelík siluetu Zvičiny. Poklidný čas změnil rozvoj turistiky na konci 19. století. Na vrchol hory se pořádaly pravidelné Krkonošské poutě a tábory českého lidu. V roce 1891 zde nechal Machka Patzelt, majitel zdejšího hospodářství, postavit jednoduchou dřevěnou stavbu hostince. O Zvičinu se začali zajímat čeští turisté z KČT ze Dvora Králové a také němečtí z krkonošského spolku v Hostinném. Zpočátku měli na vrch Češi. Těm se podařilo roku 1898 prostřednictvím Národní jednoty severočeské zakoupit od soukromníka hostinec a pozemek na samém vrcholu, Němci odpověděli tím, že následujícího roku podali žádost o postavení rozhledny na Zvičině. Aby všem ukázali, že to myslí vážně tak 22. října 1899 položili základní kámen k Eckartově vyhlídce. Obdobně reagovali i Češi, kteří svou žádost podpořili pořádáním sbírek a vydáním pohlednice s nákresem rozhledny. Situace se dostala do neuvěřitelných sporů a hádek, a místodržitelství obě žádosti zamítlo. Uklidnění situace to ovšem nepřineslo. Spíše naopak. KČT v roce 1900 získal chatu na vrcholu do svého majetku a začal s jejím rozšiřováním. Německá reakce přišla vzápětí. Měla podobu mírnější (vysázení lesa na severním okraji zvičinského hřbetu, které mělo zabránit výhledu na „německé" Krkonoše) a podobou ostřejší (útok vandalů, kteří během velikonočních svátků roku 1909 zdemolovali vybavení chaty). Tohle všechno přineslo Zvičině publicitu a prohloubilo české vlastenectví. Vysněné rozhledny se čeští turisté dočkali, až v roce 1925. Tehdy byla nad střechou chaty zřízena věž s otáčivou prosklenou vyhlídkovou nástavbou. Pro ještě lepší požitek z výhledu byl instalován velký astronomický dalekohled se stonásobným zvětšením. Slavnostní otevření rozhledny se uskutečnilo 25. dubna 1926. 29. května 1927 byla na chatě odhalena pamětní deska K. V. Raisovi, rodáku z nedalekého Bělohradu, a od té doby nese chata jeho jméno. V roce 1992 se Raisova chata vrátila do majetku Klubu českých turistů. Prosklená věžička, vysoká 10 metrů, bohužel přístupná není. Návštěvníci se musí spokojit s výhledem z planiny kolem chaty. Výhled je přesto nádherný. Zahrnuje Kunětickou horu, Železné hory, Říp, Milešovku, Bezděz, Lužické a Jizerské hory a Krkonoše. Kromě chaty jsou také na Zvičině dva vysílače.

Přírodní památka Vrškámen se nachází zhruba kilometr od centra obce Petrovice na Sedlčansku. Dlouhodobou erozí zdejšího podloží, zvláště při tání ledovce, došlo ke zvětrávání a narušení horniny. Výsledkem těchto pochodů jsou mimo jiné velké žulové balvany, pevná jádra původně rozsáhlejších bloků. Stejně tak vznikl i tento kámen nacházející se kousek od obce Petrovice na Sedlčansku. Vyznačuje se rozměry 350 x 550 cm a výškou 320 cm. Je to zároveň největší viklan kraje. V tomto případě by ale bylo potřeba vyvinout značnou sílu, protože dosedá na podloží velikou plochou.