Byla už pokročilá druhá polovina 16. století, když se ženil český pán Vratislav z Pernštejna. Bral si urozenou Španělku Marii Maxmiliánu Manrique de Lara. Nevěsta si z domova přivezla do Čech voskovou sošku Jezulátka, jejíž věhlas se vlivem sv. Terezie rozšířil po celém Pyrenejské poloostrově. V roce 1587 Marie Maxmiliána vdávala dceru Polyxenu za Viléma z Rožmberka a Jezulátko jí k svatbě darovala. Když v roce 1628 Polyxena podruhé ovdověla dala Jezulátko pražským karmelitánům U panny MarieVítězné v dnešní Karmelitské ulici. Tradice vypráví, že jim ho odevzdávala se slovy: „Dávám vám to nejdražší, co mám. Mějte ho v uctivosti a dobře se vám povede.“ A měla pravdu. Karmelitánům se v té době moc nedařilo a Jezulátko jim přineslo požehnání.Na místě, kde dnes stojí kostel Panny Marie, se kdysi rozkládala zahrada, v níž patrně stála kaple mistra Jana z Husi. Někdy na počátku 17. století byla kaple zapůjčena německým luteránům, i když pro české utrakvisty byl nadále hlavním kostelem malostranský sv. Mikuláš. Když 9.7.1609 vydal Rudolf II. zákon náboženské svobody, rozhodla se německá luteránská obec vystavět nový kostel. Zakoupila další dva domy v Karmelitské ulici a nechala je zbourat. Zahrady na úpatí Petřína dostala darem. Základní kámen k novostavbě byl položen 20.7.1611 a stavba pokračovala tak rychle, že 21.7.1613 byl chrám otevřen. Původně byl luteránský chrám zasvěcen Svaté Trojici. Po bitvě na Bílé hoře byl kostel luteránům konfiskován a 7.9.1621 jej získali karmelitáni. Kostel však patřil k nejvýznamnějším luteránským stavbám a nadále tu nepřátelskou víru připomínal, proto musel být přestavěn. Novým modelem se stala římská svatyně Santa Maria della Scala. Kostel nově zasvěcený Panně Marii Vítězné, získal však nesprávnou křesťanskou orientaci. Hlavní průčelí, které se původně obracelo směrem k Petřínu, bylo vybudováno do ulice. Věřící se při mši tak nedívají k východu, ale k západu, a to je mezi pražskými kostely kuriozita. Brzy se stal kostel centrem kultu sošky Pražského Jezulátka. O voskové plastice se začalo tvrdit že činí zázraky. Dne 15.11.1631 vrthla saská vojska do Prahy a město obsadila. Karmelitáni z kláštera utekli a areál převzala znovu protestantská duchovní správa. Noví majitelé sošku Jezulátka sňali a hodili do starého harampádí. Po sedmi týdnech se vojenské štěstí obrátilo a císařští zase opanovali Prahu. Karmelitáni se vrátili, ale na sošku si nikdo nevzpoměl. Teprve po čase ji řeholník jménem Cyril objevil pohozenou za oltářem. Měla ulomené obě ruce; dal ji opravit, vrátil na oltář a od té doby prý Jezulátko zase dělalo zázraky. Počet zázraků rostl a vzrůstal i počet ctitelů a dárců vesměs šlechticů. Mělo vlastní oltář, panství v Solnici, šlechtický predikát, zlaté koruny, říšské jablko a miniaturní kopii tehdy nejvyššího evropského vyznamenání – řádu zlatého rouna. Za nejvzácnější se považují šatečky, které vlastnoručně šila a vyšívala Marie Terezie. Když řeholní Cyril Jezulátko našel pohozené, mělo modré šatky; dnes má modré, bílé, zelené, zlaté, růžové, stříbrné ... ostatně můžeme je vidět v malém klášterním muzeu. Valná většina šatiček, rochetek a košilek je velmi cenná. Jsou na nich šité perly, drahokamy, jsou protkávány zlatem a stříbrem. Šatník Jezulátka je neustále doplňován. V roce 1898 dostal pražský Ježíšek šatičky až z Číny a v 50. letech 20. století přivedla do rozpaků komunistické státníky delegace „bratrské“ Vietnamské lidové republiky, když přivezla Jezulátku roucho z Vietnamu. Ještě se zmíníme o vybavení chrámu. Hlavní oltář je vrcholně barokní. Otevřenou sloupovou stavbu, povrchově upravenou imitací mramoru a zlacením, navrhl Jan Ferdinand Schor a realizovali karmelitánští truhláři. Mramorový oltář Jezulátka je prací kameníka Františka Martina Lauermanna a řezbáře Prachnera. A bez zajímavosti není ani „věčné světlo“. Čtyří malé a jedna velká lampa na společném rámu se řetězy s páskovým dekorem a akantem jsou kvalitní pasířskou prací vrcholného baroka, jakou jen tak někde nenajdeme. Pod kostelem byla v roce 1666 vyhloubena krypta. V předním největším oddíle jsou hroby členů klášterního konventu, uspořádané tak, že připomínají římské katakomby. V další části navazuje na střední chodbu 15 kójí, kde jsou rakve mnoha civilních osob, převážně příznivců kláštera a kostela. Mimo jiné jsou zde pohřbeni Marie Barbara Valdštejnová; Helena Ditrichštejnová; známý lékář Jan František Löw z Erlsfeldu. Katakomby byly ještě po druhé světové válce přístupné. Byly dobře větrány, a tak těla mnoha nebožtíků zůstala zachována v podobě přirozenou cestou zachovaných mumií. Posléze vnikla do krypty spodní voda a celý objekt musel být rehabilitován.

Městské muzeum Velvary zpřístupnilo své sbírky ji roku 1932. Ve sbírkách si lze prohlédnout ukázky archeologických nálezů od starší doby kamenné po raný středověk, připomenout si vývoj města od 13. století až do konce 18. století, nechybí ukázky historického nábytku a odívání z 19. století a život města a jeho obyvatel od počátku 19. století až do roku 1938.Součástí expozice jsou soubory obrazů s náboženskou tématikou ze 17. a 18. století a také díla  významných českých autorů z 2. pol. 19. až počátku 20. století. Velvarskému muzeu je odkázal sběratel Oldřich Brtník. Muzeum pořádá v prostorách muzejní galerie výstavy výtvarníků, tradiční je již Velvarský výtvarný salón. Na požádání je možné s pracovníky muzea navštívit Galerii Jiřího Corvina  a Pražskou bránu. Pro objednané skupiny je možnost komentované vycházky po Velvarech. Stálá expozice Velvary v letech 1918- 1938 Ukázky řemesel a obchodů provozovaných ve Velvarech. Secesní sál nabízí ke shlédnutí výběr malířského díla Jiřího / Georga / Karse, jednoho z představitelů Pařížské školy a přítele M. Utrilla. Ve stejném sále se pořádají koncerty, přednášky a besedy.  

Stálá expozice:Pamětní síň Sigmunda Freuda - Historie města Příbora. Muzejní a výtvarné výstavy.

Certifikované turistické informační centrum pro mikroregion Třemšín.Otevírací doba po-pá 9-12, 13-17duben-říjen so,ne 9-12, 13-16 listopad-březen so 9-12