Terezín je malé pevnostní město nacházejí se v okresu Litoměřice. Město leží na řece Ohři nedaleko od soutoku s Labem poblíž Litoměřic v Ústeckém kraji. Město leží na obou stranách řeky, které je rozděluje na Malou a Velkou pevnost Terezín. Dějiny Terezína začínají na konci 18. století, kdy zde byla vybudována pevnost, pojmenovaná na počest císařovny Marie Terezie, jejímž úkolem bylo bránit Čechy před nepřátelskými armádami přicházejícími ze severu. Moderní svět poznal Terezín jako tragický symbol nacistické perzekuce. Památník Terezín je jedinečnou institucí svého druhu v České republice.Pevnost byla založena roku 1780 císařem Josefem II. Terezínská pevnost, pojmenovaná po Josefově matce, císařovně Marii Terezii, byla postavena zejména jako obrana proti pruské rozpínavosti. Právě tímto směrem vedlo militantní Prusko své vpády do českých zemích ve dvou předešlých vzájemných válečných střetech, ve válce o dědictví Bavorské a v Prusko-rakouské válce. Jedná se ve světovém měřítku o špičkový pevnostní systém, a to z toho důvodu, že byla vystavěna na samém konci éry bastionových opevnění. Obranný systém se skládá z Hlavní pevnosti na levém břehu a Malé pevnosti na pravém břehu. Hlavní pevnost má tvar osmiúhelníku, Malá pevnost měla tvar mírně se rozbíhajícího obdélníku. Zdi jednotlivých budov a hradby jsou velmi silné a mohutné.Paradoxem dějin je, že své obranné vojenské poslání však nikdy nesplnila. Důvodem byla v evropské mezinárodní politice. Pruská rozpínavost, proti které byl Terezín vybudován, byla koncem 18. století zatlačena do pozadí francouzskou revolucí a z nepřátel, tedy Rakouska a Pruska, se stali spojenci. Zlepšením zbraní a komunikačních sítí se pevnosti staly pouhými ostrůvky v záplavě pochodujících vojsk, čímž ztratily svůj strategický význam, a tak byl v roce 1888 zrušen pevnostní statut Terezína. Ne ovšem pevnost samotná, ta se své dějinné úlohy měla ještě dočkat. Sluší se dodat, bohužel. Ke své zrůdné historické roli byla pevnost předurčena již svými stavebními parametry. Kasematy, komůrky, chodby, neproniknutelné stěny. To vše ji odsoudilo k tomu, aby se již za Rakouska stala Malá pevnost jedním z nejtěžších žalářů pro politické vězně. Svou životní cestu zde například ukončili tři sarajevští atentátníci na následníka trůnu Ferdinanda d’Este, v čele s Gavrilem Principem. V době okupace Československa nacisty se z Malé pevnosti stala největší mučírna na území Protektorátu Čechy a Morava. Dne 10. června 1940 převzalo terezínskou Malou pevnost pražské Gestapo, aby v ní zřídilo věznici a koncentrační tábor.O rok později využili nacisté ke svým plánům i hlavní pevnost. 24. listopadu 1941 se zde začalo budovat židovského ghetto. Do poloviny roku 1942 se muselo původní obyvatelstvo vystěhovat. Celé město se tak stalo obrovským koncentračním táborem, který však byl pouze přestupní stanicí. Pro tyto účely nacisté zřídili zvláštní železniční vlečku, která vedla z blízkého městečka Bohušovice nad Ohří od jihu až za jižní hradby Velké pevnosti. Od roku 1943 pak nacisté přímo z ulic města odváželi zvláštními transportními vlaky zde soustředěné židovské obyvatelstvo z různých částí Evropy přímo do likvidačních táborů na území Polska. Následná bilance je těžko představitelná. Malou pevností prošlo v době nacistické okupace na 32 000 lidí, z nichž bylo umučeno asi 2 600 osob. Ghettem prošlo během pěti let na 160 000 lidí, z nichž téměř 35 000 zemřelo hladem, zimou, následkem epidemií, mučení, nebo bylo popraveno. Z těch, kteří byli deportováni do dalších koncentračních a vyhlazovacích táborů, se vrátila jen nepatrná část. Nyní je v prostorách Malé pevnosti zřízen Památník Terezín a objekt je nyní také Národní kulturní památkou.Pro návštěvníky je připravena řada stálých expozic a prohlédnout si je možné také všechny objekty. navštívit tak mohou Malou pevnost, Muzeum ghetta, krematorium na Židovském hřbitově, Židovský hřbitov a bývalá magdeburská kasárna.

Bubenské nábřeží navazuje na nábřeží Kpt. Jaroše a spojuje ho s ulicí Komunardů. Vyjma krátkého úseku, k ulici Argentinské, je lemováno areálem Holešovické tržnice, dříve Holešovických jatek. Nábřeží vzniklo při úpravách prostoru v souvislosti s výstavbou jatek. Mezi vozovkou a břehem Vltavy je chodníček pro pěší s vyhlídkami na Vltavu. Nábřeží bylo v roce 2005 rekonstruováno a dnes patří mezi velmi úhledná místa Prahy. Bubenské nábřeží také patří mezi rušná pražská nábřeží. Je to především díky tomu, že sem spousta lidí jezdí za relativně levnými nákupy do Holešovické tržnice. Také díky tomu, že je sem dobré spojení městskou hromadnou dopravou. Tramvají je to jen jedna stanice na metro, na stanici Vltavská. Konečně i díky tomu, že přilehlá Holešovická tržnice je dobře dostupná pro osobní automobily a že jsou zde velká parkoviště.Jak již bylo řečeno, Bubenské nábřeží po rekonstrukci zcela změnilo svou tvář. Stalo se nejen přestupním místem, ale i místem pro krásné procházky s vyhlídkami na mnoho zajímavých míst. Na Negrelliho viadukt, Vítkov se sochou Jana Žižky, Karlín, Štvanicí a mnohé další.

Chráněné území Radotínské údolí.

Cisterciácký klášter v Oseku slouží svému původnímu účelu dodnes. Najdeme ho v Ústeckém kraji na úpatí Krušných hor. Klášter v Oseku byl založen vlastně dvakrát. Jeho prvním zakladatelem byl roku 1191 velmož Milhošť. Ten pozval mnichy z bavorského kláštera Waldsassen a nabídl jim svůj statek Mašťov. Mnichům se ovšem nevedlo tak je roku 1198 vyhnal. Ujal se jich ovšem Slávek z rodu Hrabišiců a usadil je na svém panství v Oseku u kostela sv. Petra a Pavla. V dalších letech Slávkovi potomci, rod Rýzmburků Osek zcela přenechali mnišskému řádu a přestěhovali se na nově vybudovaný hrad Rýzmburk. Klášter po rozkvětu v první polovině 13.století utrpěl značné újmy v bojích o moc mez Přemyslem Otakarem II. a jeho otcem a i později byl poničen při působení Braniborů v Čechách. Důležité pro život kláštera byla skutečnost, že z něj Jan Lucemburský učinil klášter královský a až do husitských válek se cisterciákům dařilo. Horší časy přišly během husitských bouří, kdy byl klášter několikrát vypálen a mniši museli klášter na čas opustit. Do Oseka se sice nakrátko za vlády Jiřího z Poděbrad vrátili, ale ohromné dluhy vedly k jeho zrušení. Bratři se uchýlili do klášterů na Zbraslavi a Sedlci u Kutné Hory. Snahy o jeho obrodu brzdidla třicetiletá válka, ale roku  1650 bylo schváleno jeho obnovení. Opatem byl zvolen Laurentius Scipio (opatem 1650 – 1691), který opatství přivedl znovu do života. Klášter byl rozšířen a opraven. Za jeho následovníka se ve stavebních pracích pokračovalo a byla provedena přestavba klášterního kostela v barokním slohu, byla postavena nová prelatura, nemocnice a přestavěn kostel sv. Kateřiny. Stavbu vedl architekt O. Broggio a byla vyzdobena freskami V. Reinera a J. Steinfese. Také byl vybudován klášterní park a byla zřízena manufaktura na výrobu punčoch. Během reforem Josefa II. ušel klášter zrušení, ale stal se centrem vědy a umění. Byl zde založen přírodovědný kabinet, numizmatická sbírka, postavena astronomická hodinová observatoř a pěstovala se hudba. Po 2.světové válce byli bratři německé národnosti odsunuti a vzhledem k tomu, že cisterciáckých bratrů zbylo velmi málo, byl roku 1947 předána správa klášteru salesiánům. Po uchvácení moci komunisty čekal na osecký klášter pohnutý osud. Stal se z něj internační tábor pro mnichy. V dalších letech zde byl zřízen charitní domov pro řádové sestry. Po roce 1989 byl osecký klášter navrácen zpět cisterciákům. Dnes je klášter národní kulturní památka a je přístupný veřejnosti. Lze si prohlédnout čtyřkřídlou konventní budovu, která je jednou z nejstarších gotických prostorů v Čechách, křížovou chodbu, kapitulní síň, kde se nachází velmi cenný kamenný čtecí pult, dále rozsáhlé klášterní zahrady a klášterní kostel Panny Marie. Trojlodní baziliku.