Polabské muzeum v Poděbradech, datuje svůj vznik na konec 19.století, do doby příprav na velkou celonárodní Národopisnou výstavu českoslovanskou. Ta se konala roku 1895. Materiál sebraný v Poděbradech, se společně s dary ze soukromé sbírky lékárníka Jana Hellicha, stal základem sbírek poděbradského muzea. Právě Jan Hellich stál v čele muzejního spolku až do své smrti roku 1931. V roce 1906 byla pro potřeby muzea vyhrazena budova staré školy u kostela. Zde se muzeum nachází i v současnosti.Muzeum nabízí expozice pravěkých a středověkých dějin středního Polabí, místní přírody a historie poděbradského lázeňství.  Součástí je i chráněný středověký špitál zvaný Kunhuta. Stálá expozice Archeologie - nejstarší historie osidlování Polabí; Příroda Polabí - živočichové a rostliny typických polabských biotopů; Lázeňství - nová expozice vývoje lázeňství v Poděbradech; Středověk - období středověku na nymburském okrese. Polabské muzeum spravuje následující muzea Památník krále Jiřího z Poděbrad (Zámek Poděbrady) Polabské národopisné muzeum Přerov nad Labem (muzeum v přírodě - skanzen) Vlastivědné muzeum Nymburk Muzeum Bedřicha Hrozného Lysá nad Labem Galerie Melantrich Rožďalovice a Pamětní síně rodáků a přátel Rožďalovic v Rožďalovicích Městské muzeum Sadská

První dochovaná písemná zmínka o Holešovicích pochází z roku 1261. Z doby, kdy český král Přemysl Otakar II. pořádal na Letné oslavy u příležitosti své korunovace. K Praze byly připojeny 1.7.1884. Původní název Holýšovice je odvozen od významu slova holýš, označující člověka lysého nebo také přeneseně chudého. V roce 1823 zde byla vybudována kartounka, první továrna. Značný význam pro další rozvoj Holešovic mělo jejich dopravní propojení. V roce 1850 byl otevřen Negrelliho viadukt, který přivedl železnici od Karlína. Po té byla na místě dnešního Štefanikova mostu vybudována železná lávka, v letech 1892 – 1895 byl vybudován Holešovický přístav. Holešovice se postupně staly významnou průmyslovou a dopravní částí Prahy. Byla zde vagónka, strojírny, válcovna, mostárna, plynárna. V osmdesátých letech 19. století zde bylo v provozu více než třicet továren. Velice známá jsou Holešovická jatka, která dnes slouží jako tržiště a Holešovický pivovar. Ve 20. století se tady rozvíjel i elektrotechnický průmysl. Došlo rovněž k modernizaci dopravního systému. Po roce 1989 řada podniků zkrachovala nebo z jiných důvodů ukončila svou výrobu. Přesto se sem postupně vrací činorodý život v podobě mediálních společností a dalších firem. Dochází k rekonstrukci staré zástavby a vyrůstají zde i nová administrativní centra. Dominantou Holešovic, zejména při pohledu z mostu, býval vysoký tovární komín s velkou rybou nahoře. Říkalo se jí „nejuzenější uzenáč“. Tam, kde končil most, zářil na jedné budově nápis OSRAM a hned vedle, přes ulici, dodnes stojí průmyslová budova, která mívala ve štítě nápis „V.Kutina“. „Osramka“, později Tesla, vyráběla žárovky, sousední „rybí průmysl“ založil v roce 1896 syn hajného a polesného ze vsi Břehy u Přelouče Václav Kutina. Narodil se v roce 1872 a na konci 19. století začal s manželkou Marií v Karlíně v Pobřežní ulici udit sledě. A to byl počátek pozdější slavné pražské firmy „V.Kutina – rybí průmysl“ V roce 1925 si tady Kutina postavil novou fabriku, po jeho smrti pokračoval ve vedení firmy Kutina junior s maminkou. V únoru 1948 byla na Kutinův podnik uvalena národní správa a brzy na to byl znárodněn. Mnoho let poté se v něm pod názvem Rybena vyráběly rybí konzervy, uzenáče, zavináče a další rybí pochoutky. Vše na základě osvědčených receptur Václava a Marie Kutinových.

V jihočeském Milevsku, v okrese Písek, stojí nejstarší klášter jižních Čech, který své osudy spojil s premonstráty. Premonstrátský klášter v Milevsku, dnes velmi cennou románskou památku, založil v roce 1184 velmož Jiří z Milevska. Místo založení byla zvolena starší osada s kostelem sv. Jiljí. První řeholníci pocházeli z kláštera v Želivu a prvním opatem se stal Jarloch, v pozdější době známý kronikář a jeden z pokračovatelů Kosmy. V době příchodu prvních premonstrátů do Milevska nestál ovšem ještě klášter v takovém rozsahu, jak narostl během staletí. Budovy sloužící k prozatímnímu ubytování řeholníků byly patrně dřevěné. Do konce 12. století je postihl velký požár a musely být vystavěny znovu. Tentokráte již v kamenné románské podobě, která se z velké části dochovala dodnes. Ještě ve druhé polovině 13. století došlo k prvním stavebním úpravám v gotickém slohu. Klášter dostal částečně pevnostní charakter a díky latinské škole v jeho prostorách, se stal významným centrem kultury a vzdělanosti jižních Čech.Etapa rozkvětu ukončily husitské války. Klášter byl, stejně jako mnoho dalších, vypálen a vypleněn. Řeholníci odešli včas na bezpečnější místa a vzali s sebou knihovnu, archiv i klášterní poklad. Po utichnutí válek se začali postupně vracet, ale obnova kláštera byla pomalá, brzdila ji hlavně skutečnost, že majetek kláštera byl zastaven králem Zikmundem šlechtě. Hlavně Oldřichu z Rožmberka. Po něm získali klášterní panství Švamberkové a klášter spěje ke svému zániku. Definitivní konec přišel v roce 1562 kdy už panství drželi Hodějovští z Hodějova. Tehdy zemřel poslední opat Jan Braun. Klášterní život v milevském konventu utichl více než na sto let.Změnu přinesla třicetiletá válka. Panství bylo Hodějovským zkonfiskováno a opat strahovského klášter Kašpar z Questenberka si vymohl správu milevského opatství. Strahovští premonstráti se tak stávají správci milevského majetku. Tato skutečnost později blokovala snaha milevských řeholníků o obnovu samostatného opatství. Strahov nechtěl ztratit milevský majetek a dovolil roku 1684 sice klášterní obnovu, ale již jen jako převorství závislé na Strahově. V 17. a 18. století byl klášter barokně upravován. Novou podobu dostalo, děkanství, latinská škola, konvent i klášterní kostel. Byl změněno i jeho zasvěcení na Navštívení Panny Marie. Za reforem Josefa II. bylo milevské opatství zrušeno. Ovšem majetek kláštera zůstal ve strahovských rukou. Z kostela navštívení P. Marie se stal farní kostel, který byl roku 1805 přeměněn na děkanský. Další využití našly klášterní budovy za 1. světové války, kdy byly využity jako vojenský lazaret a roku 1950 je zabral velkostatek. Dalšími uživateli se stali městský archiv, okresní muzeum a roku 1989 byl klášter vrácen strahovským premonstrátům. Ti zde zřídili noviciát a Řeholní dům. Lze si prohlédnout historické prostory bývalé prelatury, kde jsou muzejní expozice, dále rajskou zahradu s fragmenty křížové chodby a park.

Židovský hřbitov se nachází ve svahu Zámeckého vrchu při stejnojmenné ulici. Židovský hřbitov v Kyšperku nad Ohří patří k jednomu z nejstarších v Čechách. Podle legendy zde byly pochovány některé oběti chebského pogromu z roku 1350. Nejstarší zachovalé náhrobky pocházejí z roku 1605. Roku 1814 byl hřbitov rozšířen. Dnes je na ploše 3.360 m2 dochováno asi 170 náhrobků pocházející z let 1729-1949. Dne 21.10.1938 byl hřbitov silně poškozen členy NSDAP. V roce 1949 zde byl pochován kynšperský rodák, akademický malíř Fritz Lederer, který byl zároveň posledním pochovaným na tomto hřbitově. Vnitřní plocha hřbitova je rozdělena pozůstatkem mohutného hradního valu na dvě části. Starší dolní obsahuje středověké a barokní stély. Nová část je řešena v příkrém svahu ojedinělým způsobem. Jednotlivé hroby jsou umístěny v kaskádách tvořených cihlovými vyzdívkami. Na jihovýchodní straně této části je možné nalézt skupinu dětských hrobů. Židovský sídelní okrsek se nacházel na jižním svahu a úpatí hradního vrchu, část domů byla v dnešní Dlouhé a v Bezručově ulici. Roku 1841 to bylo 20 domů, z toho jen 5 bylo zděných, ostatní dřevěné. V letech 1830-35 došlo ke konfliktu v náboženské obci, která se rozdělila na dva tábory. Vrcholem toho byl vznik i dvou synagog. Ortodoxní skupina židů konala bohoslužby ve staré synagoze, která byla dřevěná, postavená roku 1784. Stála mezi dnešními ulicemi Dlouhá a Pod Domovem. Její zánik přišel v noci z 20. na 21.10.1938, kdy ji zapálili příslušníci NSDAP, ráno pak poškodili židovský hřbitov.