V Divišově, městečku v okrese Benešov, žila do 20.století významná židovská komunita. Nejstarší zmínky o zdejší komunitě jsou z roku 1685, nejvyššího počtu bylo dosaženo koncem 19.století. Tehdy žilo v Divišově 133 obyvatel židovského původu. Ti si jako svou modlitebnu vystavěli právě synagogu, která dodnes stojí ve Šternberské ulici. První zmínky jsou o ní z roku 1855. Byla vystavěna v nezvyklém, pozdně klasicistním a částečně empírovém slohu s apsidou. Měla tradiční dispozici. Z ulice se vstoupilo do předsíně a dále do hlavního sálu, ve kterém byly dvě řady lavic pro 5-6 osob a bohoslužby se tak mohlo účastnit až 120 mužů. Pro ženy bylo místo na galerii, na kterou vedlo ode dveří schodiště. Interiér osvětluje menší mosazný a velký železný klasicistní lustr a řada nástěnných světel. Pravidelné bohoslužby se zde konaly až do počátku 30. let 20. století. V posledním desetiletí před válkou se konaly již jen o významných židovských svátcích. V roce 1935 bylo veškeré kostelní zařízení předáno židovské obci do Benešova. Po deportaci Židů z Divišova, sloužila synagoga během 2. světové války jako skladiště železa. Po válce se dostala do majetku města, byla na čas opuštěna, aby roku 1957 proběhla její přestavba na kadeřnictví a byty, ale její vnější ráz zůstal zachován. V roce 1995 byla převedena do vlastnictví Židovské obce v Praze, proběhla její rekonstrukce a dnes je sídlem muzea mapující život židovského osídlení v regionu Divišovsko.

Původně zde stálo sousoší Ignáce z Loyoly z roku 1711, jehož autorem byl Ferdinand Maxmilián Brokof. To bylo ovšem zničeno během povodní v roce 1890, kdy spadlo do Vltavy. Jeho fragmenty vytažené z vody jsou dnes umístěny v Lapidáriu Národního muzea na pražském výstavišti. Autorem nynější sochy je profesor Karel Dvořák, který ji zhotovil v roce 1928 na objednávku ministerstva školství k 10. výročí vzniku republiky. Sousoší vyjadřuje misijní činnost věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, kteří dávají křest pohanským Slovanům. Oba věrozvěsti jsou prohlášeni za patrony Evropy, protože v 9.století spojili střední Evropu s křesťanstvím.

Kostel byl postaven jako gotický v letech 1431-1451 johanity. V letech 1689-1704 po velkém požáru přestavěn barokně. Vež za dobu své existence změnila několikrát svoji podobu. Věžní báň s laternou v roce 1890 nahradila charakteristická špičatá věž. Dnes je opět zakončena bání. Od roku 1856 sloužil jako kostel reálné školy, v letech 1861-1945 jako gymnazijní kostel. Kostel je trojlodní a obsahuje pozoruhodné barokní vybavení. Boční oltář, kazatelna a hlavní oltář zdobený zlaceným boltcovým ornamentem. Dochovaly se také postranní oltáře a socha Trpitele ze 16. století. V kněžišti se nachází náhrobní kámen biskupa Bernarda Cembalského z doby okolo roku 1453.

Zřícenina kostela sv. Apoleny se nacházejí kousek od obce Málkov při silnici vedoucí z Přimdy do Nové Vsi, zhruba 4 km jižně od Přimdy. Kostel je pozůstatkem bývalé osady Apolena (Svatá Apolena), ze které bylo v roce 1945 její převážně německé obyvatelstvo vysídleno. Obec pak zanikla a do dnešní doby se z ní kromě tohoto kostela nedochovaly téměř žádné stopy. Raně barokní kostel byl postaven okolo roku 1670 na místě poutní kaple stojící poblíž léčivého pramene. Kostel byl ponechán svému osudu již na počátku 20. století tedy ještě dlouho před vysídlením obce a jeho stav tak nemá s tím nic společného. Již za druhé světové války byl v havarijním stavu. V současné době se zdá, že je snaha alespoň zachovat jeho zbytky. Kostel má z vnějšku obdélný půdorys, vnitřní prostor zaujímá pak půdorys kříže s centrálním prostorem s kupolovou klenbou. Na střední prostor navazoval po východní straně užší pravoúhlý presbytář s vydělenými nárožními čtvrcovými prostorami. Severní měla funkci sakristie, jižní pak jako komora. V patrech pak byly oratoře, šneková schodiště k nim vedoucí byla vestavěna do přilehlých pilířů. Na západní straně navazoval na ústřední prostor podobně o něco užší prostor před kůrem s postranními čtvercovými kaplovými prostorami s emporami v patře, otevírajícími se do lodi půlkruhově ukončenou arkádou. V západním konci kostela byla vstupní předsíň, nad ní v patře trojdílná kruchta, podkruchtí odděleno od lodi plnou zdí s portálem. Kdysi valbová střecha krytá šindelem, dnes již neexistuje. Zdivo je z místního lomového kamene, případně žuly ojediněle bylo použito cihel. Presbytář, loď, sakristie a oratoře byly pravděpodobně sklenuty valenou klenbou s lunetami, podkruchtí, kaple a empory klenbou křížovou. O vnitřním zařízení není nic známo. Přibližně 10 m od kostela západním směrem se nacházejí zbytky kaple Panny Marie Pomocné. Zděná stavba ze které se dodnes dochovaly jen zbytky obvodové zdi měla valbovou střechu krytou šindelem. Zdivo z kamene a žuly bylo kdysi omítnuté. Interiér tvořil obdélný prostor a malá předsíňka otevírající se do kaple obloukovou arkádou. V rozích hlavního prostoru byly trojboké pilířky s nikami s kamennými nádobami na dně, kam vyvěral léčivý pramen.