V blízkosti vrcholu Bradlo, nedaleko skalního útvaru Rozštípená skála, stojí drobná sakrální stavba – Koryčanská kaple. Byla vystavěna v polovině 19. století a má barokní podobu. Sloužila jako zastavení poutníků putujících do koryčanského kostela. Kaple je v současné době v dobrém stavu.

Románský kostel byl postaven kolem roku 1168 na místě starší rotundy. V 70.-80.letech 14. století byl goticky přestavěn. Tehdy byl vybudován vzdušný a bohatě prosvětlený presbytář. Renesanční přestavba pak proběhla v roce 1591. V první třetině 18. století byl barokně upraven interiér kostela, nově sklenuta loď a věž snížena o jedno patro. Kolem roku 1800 při pozdně barokní úpravě byly prolomeny nová okna a rozšířena varhanní kruchta. Roku 1892 byl kostel znovu upraven tentokrát puristicky, odstraněny některé pozdější přístavby. Mělo jít o obnovu románského vzhledu, příliš se však nepovedla. V roce 1910 byl postaven sousední kostel sv. Jana Křitele. Od té doby se změnila funkce kostela na hřbitovní a začal postupně chátrat. V současné době (2009) není kostel v příliš dobrém stavu. Stavba je jednolodní z tesaných kvádrů v pásech střídavě z bílého a červeného pískovce. Presbytář je pětiboce uzavřený s opěráky. Západnímu průčelí dominuje hranolová věž 38,5 m vysoká. V jižní stěně lodi jsou dvě románská okna a fragment původního románského portálu. Pod střechou je loď zdobena římsou s obloučkovým vlysem a zubořezem. Na věži je jedno románské okno a dvě sdružená románská okénka. Pod střechou je opět římsa s obloučkovým vlysem a zubořezem. Presbytář dodnes osvětlují gotická hrotitá okna s kružbou (původně jich bylo sedm) a je sklenut dvěma poli žebrové klenby. Klenební žebra jsou štíhlého hruškovitého profilu a protínají se ve dvou velkých kruhových svornících s reliéfem růžic. Ve východní stěně se nachází konzole s reliéfem lidské polopostavy. Najdeme zde i pozůstatek sanktuáře. Vybavení interiéru kostela je víceméně barokní až rokokové. Rokokový je hlavní oltář z roku 1794. Dále jsou zde pak boční oltáře z roku 1766 a oltář sv. Jana Nepomuckého z roku 1800. V podvěží jsou zazděny tři renesanční náhrobky, jeden Anny a Ludmily Mírkové ze Solopysk (1582), druhý Adama Mírka ze Solopysk (1560) a třetí Barbory Dobřichovské (1581).

Hrad v Budyni nad Ohří je původně gotický královský hrad, později částečně přestavěn na renesanční zámek. Osada na tomto místě stála již ve 12. století a při ní se nacházel pravděpodobně knížecí dvorec a opevněná tvrz, které byly chráněny řekou Ohří. Gotický vodní hrad Raně gotický hrad je doložen poprvé ve 13. století. Byl to vodní hrad, který byl součástí městského opevnění. Za Jana Lucemburského byl královským majetkem, který byl dáván ale často do zástavy. Roku 1336 jej na 300 let získali Zajícové z Házmburka. Ve 14. a 15. stol. byl hrad bezpochyby přestavěn a bylo zejména zdokonaleno opevnění. To se osvědčilo zejména za husitských válek a za vlády Jiřího z Poděbrad. Zajícové byli totiž nepřáteli husitů a odpůrci Jiřího z Poděbrad, a proto musel hrad v Budyni nad Ohří, který byl opěrným bodem katolické strany, čelit jejich útokům a obléhání. Rozkvět hradu Největšího rozkvětu dosáhla Budyně za Jana Zbyňka Zajíce, který dal roku 1585 hrad přestavět na renesanční zámek a vyzdobit sgrafity. Vznikl tak honosný a přepychově vybavený zámek se zahradou. Jan Zbyněk se stavbou však natolik zadlužil, že musel Budyni prodat svému věřiteli Adamovi ze Šternberka. Stalo se tak roku 1614. Za třicetileté a sedmileté války zámek zpustl a sloužil už jen jako sídlo hejtmana a úředníků. Ve vlastnictví se ještě vystřídali Ditrichštejnové a Herbersteinové. Za Ditrichštejnů se chystala barokní přestavba, ale kvůli požáru roku 1759 a následným útrapám za sedmileté války, k ní již nedošlo. Zbývající části zámku zachránila až rekonstrukce v letech 1906 – 1911, která byla provedena za Herbersteinů, kterým Budyně patřila v letech 1858 – 1945. Alchymie na hradě Z původní čtyřkřídlé dispozice se tak zachovala alespoň dvě křídla, západní, pozdně gotické s arkýři a severní s hranolovou věží. Dochovaly se pozdně gotické a renesanční interiéry a prostory s mučícími nástroji místního kata, včetně ceníku jednotlivých úkonů. Dále si lze prohlédnout nástěnné malby ze 16. století ve Zlatém sále. K vidění jsou i dochované prvky stavby jako vstupní brána s klenbou, spodek hranolové věže, hradby s polokruhovými baštami. Hradní expozici dominuje nově obnovená alchymistická dílna z počátku 17. století, kde proběhla spousta pokusů o výrobu zlata. Tipy na výlet V prostorách zámku najdete také Jandovo městské muzeum. Navštívit můžete krásně zrenovovanou tvrz Bozany, podívat se na ženský premonstrátský klášter v Doksanech nebo na Lázně Mšené. Za návštěvu stojí i zřícenina hradu Házmburk nebo zřícenina větrného mlýnu Windsor. Ubytovat se můžete přímo v Lovosicích.

Arbesovo náměstí se nachází v místě, kde už v době románské stával kostel sv. Filipa a Jakuba, který byl odstraněn v roce 1892. Současný název náměstí nese na počest českého literáta Jakuba Arbese, jehož socha je zde také umístěna. V letech 1860 – 1895 se nazývalo Jakubské náměstí. V současnosti je značná část náměstí upravena jako městský park. Zde na Arbesově náměstí bývalo původně jakési centrum Smíchova. Vypráví se, že lidé žijící na levém břehu Vltavy mezi Petřínem a Zlíchovem byli stále veselí, a proto se těmto místům začalo říkat Smíchov. Podle jiné pověsti se tu smál hlasitě Horymír, když se Šemíkem přeskočil vyšehradské hradby a přeplaval řeku. Upřímně řečeno obě tyto pověsti jsou k smíchu, protože název nevznikl od slova „smích“, ale „smíchání“ obyvatel několika osad, které tu kdysi dávno byly. Arbesův rodinný dům už dnes neexistuje. Celý Smíchov se od té doby změnil a stále mění. Když se Jakub Arbes narodil byla to vesnice s několika továrnami, zelinářskými zahradami, bělidly na kartouny a asi dvěma stovkami domků, krytých vesměs šindelem nebo došky. Tu a tam byl nějaký dům jednopatrový, dvě nebo tři budovy dvoupatrové. Tam kde dnes stojí socha Arbese, stával kdysi malý románský kostelík sv. Filipa a Jakuba.