Ve svahu nad Dolními Zálezly na potoku Moravanka se nachází na mapě neoznačený Moravanský vodopád. Jde o soustavu několika menších kaskád v nepříliš hlubokém zářezu. O kousek výše se pak nachází hlavní asi 5 metrů vysoký vodopád na čedičovém podkladu. Nevede sem přímo značená cesta. Z obce Dolní Zálezly do těchto míst vede místní značení, kolem potoka pak vede lesní pěšina vycházející pak z lesa pod obcí Moravany. Na okraji louky se pak dá dát pěšinou vlevo a víceméně po svahu dojít na turisticky značenou cestu a pokračovat třeba na vyhlídku Mlynářův kámen či dál do obce Dubice.

Areál v Sedlci je bývalý cisterciácký klášter. Jeho počátek sáhá do poloviny 12. století, kdy se velmož Miroslav rozhodl na svých statcích v Sedlci založit klášter. Při výběru řádu mu radil olomoucký biskup Jindřich Zdík. Klášter v Sedlci se tak stal prvním cisterciáckým opatstvím v Čechách. Mateřským konventem mu byl klášter v bavorském Waldassenu. Několik prvních desetiletí jeho existence bylo složité. Vše se změnilo roku 1282, tehdy byl zvolen opatem Heidenreich, s jehož jménem je spojen vzestup a zlatý věk kláštera. Nutno podotknout, že opat využil skutečnosti, že v blízkosti kláštera bylo objeveno jedno z největších evropských ložisek stříbra. Díky tomu se ze Sedlce stal nejbohatší klášter v zemi a neobyčejně stoupla jeho politická prestiž. Heidenreich se stal významným diplomatem, rádcem Václava II. a také panovníkovi půjčoval nemalé finanční obnosy. Ale jejich nesplácení, vysoké daně a velká rozmařilost znamenaly postupný úpadek kláštera. Vrcholem jeho agónie byl rok 1421, tehdy jej husité vypálili a pobořili a opatství zůstalo na několik desítek let neobsazeno. Pokusy o jeho obnovu v 16.století zhatila třicetiletá válka a také všeobecný úpadek klášterního života. Svoji druhou životní kapitolu započal Sedlec na konci 17. století za opata Jindřicha Snopka. Ten k obnově kláštera povolal významného barokního stavitele J.B. Santiniho. Klášter byl přestavěn ve stylu barokní gotiky a vznikla nejvýznamnější stavba celého komplexu – monumentální klášterní kostel Panny Marie. Stavební činnost a na ní navazující umělecká výzdoba ovšem klášter finančně velmi vyčerpala. V letech 1764 – 83 bylo sedlecké opatství řízeno nejdříve z kláštera v Oseku, později ze Zlaté Koruny. V rámci reforem Josefa II. byl zadlužený konvent 24.října roku 1783 zrušen. Objekt byl nejdříve používán jako sklad mouky pro armádu, ale již v roce 1806 po novém vysvěcení sloužil alespoň jako farní kostel. Roku 1812 zde byla zřízena tabáková továrna. Další osudy jsou spjaty s knížetem Karlem Schwarzenberkem, který klášterní panství roku 1819 zakoupil. Právě on nechal hřbitovní kostel Všech svatých vyzdobit do dnešní podoby za použití kosterních pozůstatků více než 30 tis. obětí moru. Kostnice je tak dnes nejpopulárnější částí kláštera. V současnosti je ústřední stavbou velkého klášterní areálu kostel Nanebevzetí panny Marie. Na východní straně je velký konvent. Dále je k vidění torzo kostela Sv. Filipa a Jakuba a na severu hřbitov s kaplí, kostnicí a sousoším sv. Jana.

Přírodní památka Na Skalách se nachází na východním okraji obce Rabštejnská Lhota. Vede přes ní značená cesta směrem do Slatiňan. Na rozloze 3,9 ha jsou chráněny ukázky transgrese, nástupu křídového moře přes ordovické křemence. Nepatrný terénní rozdíl v podobě přechodu mezi těmito horninami představuje 410 milionů let. Mořské pískovcové usazeniny jsou dvojího stáří. Ordovické mají složení šedých celistvých křemenců, ve kterých jsou místy zachovány chodbičky červů. Křídové pískovce cenomanského stáří jsou žlutozelené, porézní a málo zpevněné. V určité době byla křemencová skalka mořským pobřežím. Na severním okraji lomu a v severní části území jsou zachovány valouny, vzniklé mořským příbojem.

Muzeum luhačovického Zálesí se zaměřuje na poznávání historie a kulturních tradic regionu v okolí Luhačovic. V moderních prostorách kulturního domu Elektra je k vidění expozice Známé i neznámé Luhačovice. Jedná se o sondu do Luhačovic na počátku na 20. století. Návštěvníkům se odkryjí Luhačovice jako centrum tradičního národopisného regionu, který nazýváme luhačovické Zálesí, jako místo s výskytem léčivých vod a rozvíjejícím se lázeňstvím a za třetí jako specifickou městskou část, vyrůstající mezi vesnicí a lázněmi. Muzeum tímto způsobem ukazuje národopisnou sbírku luhačovické muzejní společnosti z dvacátých let 20. století, a zároveň sběry z posledních let, zaměřené na dokumentaci luhačovického lázeňství a historie obce. Expozici doplňují krátkodobé výstavy a doprovodné programy pro školy a veřejnost. Stálá expozice Lidové umění Luhačovického Zálesí - expozice je umístěna v 1. patře budovy muzea. Luhačovické Zálesí představuje z etnografického hlediska charakteristický region, ve kterém se střetávají vlivy Valašska, Slovácka a Hané. Výsledkem je vznik lidové kultury s osobitými rysy, které odlišují Zálesí od jiných národopisných oblastí. S historií muzea je neoddělitelně spjato jméno universitního profesora a významného etnografa Antonína Václavíka. Vystaveny jsou modrotiskové formy, zařízení interiéru, hrnčířské výrobky a fajánse, lidový kroj, obrázky na skle, polychromované plastiky. Lidovou architekturu a kroj dokumentují akvarely Ferdyše Duši a studie Joži Uprky a Františka Hlavici. Luhačovické lázeňství - dokumentuje historii a vývoj lázní i města Luhačovic. Muzeum v Luhačovicích je pobočkou Muzea Jihovýchodní Moravy ve Zlíně.