Prčický židovský hřbitov se nachází asi 1,2 km severně od Prčice. Vede k němu zarostlá úvozová cesta začínající u zemědělského závodu na okraji u silnice vedoucí na Heřmaničky. Hřbitov byl založen v letech 1865-1867 a využíván byl zřejmě až do počátku 40. let 20. století. Na ploše 1.575 m2 se dochovalo zhruba 50 náhrobků od doby založení hřbitova. V letech 2000-2002 byla rekonstruována márnice u vstupu na hřbitov. Ten byl v době naší návštěvy (2010) povětšinou zarostlý a volně přístupný.

Klášter bosých karmelitánek je raně barokní stavba z roku 1655, založená při kostele sv. Benedikta, který byl v gotickém období farním kostelem Hradčan. Původně zde stál dům který patřil humanistickému básníkovi Bohuslavu Hasištejnskému z Lobkovic. Kostel sv. Benedikta byl několikrát přestavován. Dnešní jeho barokní podoba je z 50. let 17. století, kdy se stal součástí kláštera barnabitů. Za josefínských reforem byl kláštěr i kostel zrušen. V roce 1792 daroval císař Leopold II. klášter i kostel bosým karmelitkám. Tento řád přišel do Prahy již po třecetileté válce kdy je sem přivedl císař Ferdinand III. Zakoupil pro ně dům na Malé Straně ke kterému patřil i velká zahrada a dal ho upravit v prozatimní klášter. Tento se dnes nachází u kostela sv. Josefa a zahrada je dnes Vojanovými sady. V čele těchto karmelitek přišla do Prahy přední členka řádu Marie Elekta. Legenda o jejím narození vypráví, že maličká na svět přišla s velmi jemnou pokožkou, která působila dojmem, jakoby děvčátko mělo bělounké šatičky, a proto ji lidé věštili budoucnost jeptišky. V roce 1626 skutečně vstoupila spolu se svojí sestrou Lucií do řádu bosých karmelitek a dostala své řádové jméno. Všechny prameny uvádějí že Marie Elekta vynikala zbožností, pracovitostí a mnohými dalšími ctnostmi. Jejím hlavním úkolem v Praze bylo zajistit stavbu klášterních budov. Dokončení dobře započatého díla se nedočkala neboť těžce onemocněla. K poruchám funkce jater a častým bolestem hlavy se přidalo chrlení krve a dokonce ochrnula na jednu nohu. Marie Elekta zemřela ve své klášterní cele 11.1.1663. Dubová rakev která byla pro ni zhotovena ji byla malá a tak jí musel být zlomen vaz. Pohřbena byla v klášterní zahradě uprostřed kaple sv. Eliáše. Kaple je ve Vojanových sadech dodnes. Po třech letech bylo tělo Marie Elekty před blížící se povodní z hrobového sklípku vyjmuto a přitom bylo zjištěno, že pod zbytky roucha zůstalo tělo neporušené, přestože byl sklípek zaplaven vodou. Užaslé sestry přenesly tělo do kláštera aby vyschlo, omyly ho odvarem vína, listů růží, rozmarýny a levandule. Následkem tohoto dobře promyšleného počínání však pleť zhnědla. V domnění, že octovými obklady přiloženými na tvář nebohé docílí jejich bělosti, dosáhly sestry pravého opaku – tváře úplně zčernaly. Tak vypadá tvář mumifikované Elekty dodnes. Neporušenost těla znamenala v baroku zázrak. Sestry oblékly tělo do řádového roucha a chtěly ji posadit do křesla. To se jim však vzhledem k posmrtnému ztuhnutí nemohlo podařit. A nyní vstupujeme na půdu legend. Sestry šly proto za matkou představenou pro radu. Ta po nich Marii Elektě vzkázala, aby byla poslušná tak jako za svého života. A skutečně jakmile byl vzkaz vyřízen, Marie prý ohnula kolena a nechala se do křesla usadit. Nastal další problém, neboť hlava zůstala silně zakloněná, připomeňme že ji museli při ukládání do rakve zlomit vaz. Matka představená opět dala rozkaz a sotva byl vyřízen, hlava se pozvedla a dodnes tak zůstává. Později bylo křeslo s Marií Elektou postaveno do zvláštní kapličky v řádovém kostele sv. Josefa. Za josefínských reforem museli řádové sestry Prahu opustit a sebou vzali i Marii Elektu. V roce 1792 se vrátili do Prahy sem do darovaného kostela a kláštera Leopoldem II. Marie Elekta oblečená v řeholní roucho a sedící v křesle byla umístěna po epištolní, pravé straně oltáře. Karmelitky nechali opravit klášterní budovu spolu s jednolodním kostelem sv. Benedikta a žili všední i sváteční dny naplněny výhradně modlitbami a zbožným rozjímáním. Zprávy o dění v klášteře byly výjimečné. Takto žily karmelitky až do roku 1950. Tehdy komunistická moc vyklidila klášter, sestry byly nasazeny do továren a přestárlé a práce neschopné do domku v Jiřetíně pod Jedlovou. Klášter byl zabrán a přeměněn v luxusní ubytovací zařízení hotelového typu pro komunistické pohlaváry, vybavené vším možným přepychem. Na jižní straně byly prolomeny arkády s nádherným výhledem na Prahu. Výklenek z kláštera do prostoru oltáře kostela, odkud sestry sledovaly bohoslužbu a viděly i na proti sedící Marii Elektu, byl zazděn, ale bývalá převorka zůstala na svém místě. V letech 1985-1991 podstoupil objekt kláštera generální rekonstrukci, opraven byl i kostel. Interiéry bývalého kláštera byly vybaveny stylovým nábytkem na zakázku. Byly zřízeny nové kuchyně a komfortně zařízené zasedací místnosti. Po změně režimu byl objekt v roce 1992 vrácen zpět karmelitánkám. Ty samozřejmě přepychové zařízení odmíty a tak byl nábytek, koberce, luxusní svítidla a další doplňky interiéru prodány v dražbě. Klášter byl opět zařízen podle příšných řádových předpisů. Mše pořádáné v kostele sv. Benedikta jsou přístupné veřejnosti a tak je tedy možno spatřit Marii Elektu na vlastní oči.

Kostel sv. Ignáce na Karlově náměstí byl vybudován v letech 1665 – 1670 jezuity. Stavba byla zahájena C. Luragem a polírem D. Luragem. V letech 1671 – 1677 na bodování pokračoval stavitel M. Reiner. Průčelí kostela, směřující do Karlova náměstí, bylo v roce 1671 vyzdobeno sochou sv. Ignáce v mandorle. Věž kostela a kruchtu postavil v letech 1686 – 1688 P. I. Bayer. Ten také v roce 1697 – 1699 vyzdobil průčelí kostela portikem. Na portiku jsou umístěny sochy jezuitských světců. Autorství je připisováno sochaři a štukatérovi A. Soldatimu. Ten se také podílel na výzdobě interiéru. Ve druhé polovině 18. století kostel prodělal rokokovou úpravu. Interiér kostela má charakter jezuitských svatyní. Má sálový půdorys s bočními kaplemi a tribunami. Za mělkým pravoúhlým kněžištěm je rozsáhlá sakristie. Převážná část zařízení kostela pochází z 18. století. Oltář kostela pochází z druhé poloviny 18. století. Je vyzdoben obrazem Oslavení sv. Ignáce od J. J. Heinsche. Vpravo za vchodem je kaple dušiček, která byla vybudovaná v letech 1684 – 1685. Na počátku 18. století byla vyzdobena štukaturami, které rámují kopie obrazů Podobenství o marnotratném synu od Josefa Führicha. Kopie pro kostel sv. Ignáce vytvořil J. Umlauf v roce 1875. V dalších kaplích kostela jsou hodnotná od F. I. Weise, I. F. Platzera J. Raaba, M. V. Jäckla, J.J. Bendla a dalších mistrů. Sakristie je vyzdobena štukaturami z počátku 18. století. Za zmínku také stojí obraz Přenesení sv. Václava, který je dílem J. J. Heinsche a který sem byl přemístěn z kostela sv. Václava na malostranském náměstí. Tento kostel byl zbořen a nahrazen chrámem sv. Mikuláše.Historie kostela v sobě odrážela i historii jezuitského řádu. V roce 1773 byl zrušen jezuitský řád a kostel sv. Ignáce, jako klášterní, byl také zrušen. Jezuité se sem vrátili až po obnovení řádu v roce 1866.Kostel sv. Ignáce je spolu s bývalou jezuitskou kolejí výraznou dominantou Karlova náměstí. Socha sv. Ignáce obklopená zlatou aureolou je umístěna na vrcholu kostela. Kostel byl vybudován v letech 1665-77, za autora projektu se považuje vynikající architekt Carlo Lurago. V letech 1686-87 doplnil Pavel Ignác Bayer kostel o věž a před koncem 17. století i o předsunutou krytou předsíň. Svatyně se vyznačuje klidnou a důstojnou monumentalitou. Vnitřek chrámu je sálový prostor s bočními kaplemi, charakteristický pro jezuitské kostely, zařízení je převážně barokní a rokokové z 18. století. Hlavní oltář je z tmavého mramoru a jde o klasicistní styl ze 3 čtvrtiny 18. století. V roce 1773 byl kostel zrušen, jezuité se sem však opět vrátili v roce 1886, koupili si dům za kostelem v Ječné ulici a působili tu až do roku 1950.Za kostelem sv. Ignáce až k ulici Ke Karlovu a odtud směrem k Vyšehradu bývaly ještě v 19. století zahrady s mnoha letohrádky. Rozsáhlé, někdy napolo zpustlé pozemky a opuštěné příbytky byly výborným prostředím pro romantické a tajuplné příběhy. Kdesi v blízkosti Dobytčího trhu byl letohrádek, kde se říkalo Na poušti. Ten byl sídlem tajného sdružení Synové světla, o kterém napsal román Karel Sabina. 

V obci Malšín se nachází kostel Srdce Ježíšova vystavěný v 15. či 16. století na místě raně gotického kostelíka sv. Magdalény, jenž tvoří sakristii dnešního kostela. Roku 1593 byl renesančně přestavěn, roku 1677 barokně a v druhé polovině 19. století prošel úpravou na dnešní pseudogotický vzhled. Zhruba 400 m jižně od obce se nachází menší skalnatý vršek s kaplí Panny Marie vystavěné v roce 1856. Od kaple je dobrý půlkruhový výhled jižním směrem.