Pod historickým centrem města se nachází ještě jedno město, tvořené systémem podzemních chodeb. Vznikalo od 13. století společně s výstavbou města. Systém chodeb byl ražen v pískovcovém podloží zhruba 8-10 m pod povrchem a je dnes součástí téměř každého objektu v rámci historického centra. Dříve byl vzájemně propojen, což dnes není možné díky zazdívkám a závalům. Není tak ani přesně známý celý jeho rozsah. Jelikož jde o pískovec, který není příliš pevný (mělní se a odtud možná pochází i název města) docházelo občas k propadům. V roce 1875 se propadl pivovarský vůz v Husově ulici, v roce 1996 propad v Legionářské ulici a 2006 v ulici Palackého. Již v 70 letech 20. století se stal předmětem zájmů, ale první systematický průzkum proběhl v letech 2000-2003. V podzemí byla také objevena středověká studna přístupná chodbou, hluboká 54 m, s vodním sloupcem přibližně 7 m, jejíž horní zhruba 11 m dlouhá část tvoří cihelná vyzdívka. Průměr studny je nahoře necelé 4 metry v dolní části okolo 4,5 m. Z podzemní chodby je do studny v cihelné vyzdívce proražen otvor. Na náměstí je bývalá poloha studny naznačena v dláždění. Okolní domy mají sklepy ve dvou až tří úrovní, vrchní patra jsou vyztuženy obezdívkami, spodní pak již mají stěny přírodní. V současné době je pro veřejnost přístupná 150 m dlouhá chodba s možností nahlédnutí proraženým otvorem zajištěném mříží do středověké studny. Také je zde k vidění model rumpálu používající se k čerpání vody a expozice útrpného práva. Provoz zajišťuje městské informační centrum, který by měl být celoroční každý den.

V době výstavby evangelického kostela stojícího v Revoluční ulici, byl Šumperk městem s převážně německým obyvatelstvem. Němečtí protestanti zde pak převážně ze svých sbírek postavili jednolodní, novogotický kostel, dokončený roku 1874, podle ing. W. Knapka. Stavba je přišla celkem na 14.700 zlatých. O několik roků později (1887) byla přistavěna sakristie. Dalšími úpravami kostel prošel na počátku 20. století. V roce 1908 byla dokončena nová větší kostelní věž, jenž nahradila menší věžičku. Vnitřními úpravami prošel kostel v průběhu 20. let 20. století. Po druhé světové válce kdy proběhl odsun německého obyvatelstva se kostel dostal do správy Českobratrské evangelické církve. Svému účelu slouží objekt dodnes.

Pražská Loreta je jednak významná architektonická památka a zároveň proslulé barokní poutní místo. Lorety jsou vlastně katolická poutní místa, které byly zakládány po celé Evropě, u nás zejména v 17.století. Název Loreta vznikl podle italského poutního místa, kde se nachází Santa Casa – Svatá chýše. To byl původně domek, obývaný Pannou Marií v Nazaretu v Palestině, který se stal relikvií a podle legendy jej přenesli andělé ve 13.století do Itálie. Podle italského vzoru architekta Donata Bramanteho se stavěly Lorety v dalších katolických zemích. Loreta na Hradčanech se začala stavět v roce 1626 a k jejímu vysvěcení došlo 25.března 1631. Vzorem pro pražskou Loretu byla Svatá chýše v Mikulově, postavená kardinálem Diettrichsteinem, která se zalíbila hraběnce Kateřině Benigně z Lobkovic. Právě ona poskytla na stavbu pozemky, stala se její patronkou a z Vídně povolala italského architekta Giovanniho Orsiho. Pod patronátem Lobkoviců byla Loreta až do 20.století a uvnitř areálu je i jejich rodinná krypta. Jelikož se proslulost Lorety postupně zvyšovala a rostla její navštěvovanost bylo potřeba zvětšit liturgické prostory poutního místa. Postupně byly přistavěny kaple v rozích dvora, zvětšeny obě původní kaple a původně kaple Narození Páně byla přestavěna na kostel. Počátkem 18. století byla Svatá chýše obehnána barokním průčelím, pod dohledem architektů Kryštofa Dientzenhofera a Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Ve 20.století byla vybudována nová klenotnice přístupná veřejnosti. Dnešní areál Lorety tvoří tedy uzavřený komplex staveb kolem Svaté chýše, která stojí uprostřed arkádového nádvoří, jež je obklopeno šesti kaplemi, kostelem Narození Páně a věží s hodinami se světoznámou zvonkohrou. Zvonkohru vyrobil roku 1694 hodinář Petr Neumann a zvonky odlil amsterdamský zvonař Claudius Fremy. Mramorové schodiště vede do patra ambitu, kde jsou prostory nové klenotnice s překrásnou sbírkou liturgických předmětů, hlavně monstrancí, z nichž nejcennější je Diamantová monstrance, zvaná Pražské slunce. O Loretu i o poutníky od založení až do dnešních dnů pečují řeholníci Řádu menších bratří kapucínů, jejichž klášter s kostelem Panny Marie Andělské je v sousedství.Loreta na Hradčanech byla postavena jako mnoho jiných loret, podle známé Svaté chýše v italském Loretu. K pravzoru loretánských kaplí se pojí pověst, že to bylo opravdu stavení, v němž žila Svatá rodina a které roku 1291 přinesli andělé z Nazareta do Dalmácie, aby ho zachránili před Saracény. Poté se chýše objevila v Itálii, nedaleko Ancony, ve vavřínovém lese jisté paní Laurety. Po ní dostal dům jméno Lauretin z čehož vznikl název Loreto. V Praze na Hradčanech založila Loretu paní Benigna Kateřina, manželka Viléma Popela knížete z Lobkovic. Podnětem k tomuto činu byla v roce 1626 Svatá chýše olomouckého biskupa kardinála Ditrichštejna v Mikulově na Moravě. Po bitvě na Bílé hoře emigrovalo mnoho pražských protestantů do zahraničí. Jejich domy zůstaly opuštěny a katoličtí Habsburkové je zkonfiskovali. To se stalo i s celou ulicí na Hradčanech, kde dnes Loreta stojí. Paní Benigna Kateřina odkoupila opuštěné a polozbořené domy a jejich parcely určila pro stavbu hradčanské Svaté chýše. Třetího června roku 1626 se začalo se stavbou kaple, kterou svěřili italskému staviteli Giovannimu Battistovi Orsimu. Postavil ji přesně podle italského vzoru, jen výzdoba stěn je trochu odlišná. Všechno je v tom svatém domečku půvabné. Nejvíc figurální štuky a sochy na fasádě, zobrazující starozákonní proroky, pohanské věštkyně a scény ze života Panny Marie a Krista. Podélnou severní stěnu zdobí kromě soch dva výjevy: Narození Panny Marie a Zasnoubení Panny Marie. Na západní straně jsou reliéfy znázorňující Zvěstování a Navštívení Panny Marie a její příchod do Betléma. Na jižní straně je Narození Páně a Klanění Tří králů. Reliéfy na východní straně zobrazují Smrt Panny Marie a přenesení nazaretské chýše do Dalmácie. Když svatyně nemohla pojmout všechny věřící, kteří sem na poutích docházeli, dala zakladatelka zřídit kolem Svaté chýše krytý ochoz – ambit, aby ti co se do kaple nevejdou, byli chráněni před nepohodou. A právě v tom ambitu je kaple plná hrůzy. Podivná svatá je tu přibita na kříž jako Ježíš Kristus. Je to dívka a má plnovous. Pod bílým svatebním atlasem se rýsují křivky ženského těla, u nohou má nápis: „Svatá, Starosto, pros za nás!“. Kdo byla svatá Starosta? Legenda o ní vypráví, že to byla velmi krásná dívka, kterou chtěl její otec, král portugalský, provdat za sicilského panovníka. Ona však tajná křesťanka, slíbila věčné panenství Kristovi a prosila nebe o pomoc, aby svů slib mohla splnit. Prosba byla vyslyšena a přes noc narostl dívce hustý plnovous. Sicilský král svou svatební nabídku odvolal a rozhořčený krutý otec dal princeznu ukřižovat. Je patronkou všech, kteří k ní utíkají obtíženi starostmi. Když zakladatelka Lorety v roce 1653 zemřela byla pochována v kryptě pod Svatou chýší. Ta se stala později mauzoleem Lobkoviců. V roce 1721 začaly další stavební úpravy Lorety za účasti K.I.Dientzenhofera. Pod vedením tohoto význačného stavitele bylo prostranství před Loretou opatřeno balustrádou se soškami andělíčků. V té době byla i postavena věž s proslulými loretánskými zvonky. Zvonkovou hru dal zhotovit v roce 1694 malostranský pláteník Eberhard z Glauchova. Na 27 zvonků odlil Klaudius Fromm v Amsterdamu a ve spojení s hodinami sestavil pražský hodinář Petr Neumann. Je možné hru uvádět do pohybu mechanismem anebo hrát ve věži na zvonečky jako na klavír. Zvonkohra má rozsah dvou oktáv. Dříve hudbu loretánských zvonků měnili, dnes zní většinou jen jedna skladba: mariánská píseň Tisíckrát pozdravujeme Tebe.Návštěvníky nejvíc láká loretánská klenotnice a v ní například diamantová monstrance, kterou zhotovili v roce 1699 zlatníci Mathias Stegnar a Johan Khünichbauer. Má úctyhodnou váhu – 12 kg. Je ze silně pozlaceného stříbra. Její základna je pojata jako skalisko, na němž stojí Panna Maria. Nad Madonou se rozvětvují paprsky koruny.  

Pojmenování je odvozeno patrně od jména dávného vlastníka a původně šlo o Chodův (nebo možná i Hodův) dvůr. Vesnice Chodov se připomíná od roku 1185, kdy patřila vyšehradské kapitule. Od roku 1349 byla v držení zderazského kláštera křížovníků a to až do husitství, kdy ves zabrali Pražané. V 17. století přešla ves do držení benediktinů u sv. Mikuláše na Starém Městě, v 18. století patřila hrabatům Goltschům a od roku 1801 Korbům z Weidenheimu. V roce 1849 se stal Chodov samostatnou obcí, jejíž součástí byly osady Litochleby, Chodovec, Hrnčíře a Šeberov. V roce 1909 se pak oddělily posledné dvě jmenované pod jedním jménem Šeberov. V roce 1968 byl Chodov připojen k Praze. V 70. letech 20. století zde proběhla výstavba velkého obytného souboru panelových domů označené jako Jižní Město I. (Háje, Opatov, Chodov, Litochleby), na který navázal v roce 1978 další komplex Jižní Město II. (Horní Kunratice a Roztyly). Při této výstavbě vzalo za své mnoho starých domů a prakticky přitom zanikla osada Litochleby. Památek v tomto katastru mnoho není, za zmínku stojí hlavně dochovaná chodovská tvrz.