Katedrála sv. Bartoloměje je stará stejně jako město samo. Byla založena krátce poté co město založil král Přemysl Otakar II. okolo roku 1261. Za císaře Karla IV. byl kostel přestavěn po požáru města v roce 1349, k trojlodí byl přistavěn nový gotický chór v letech 1360-1378, dílo Petra Parléře. Rozšířena byla také okna v trojlodí a přistavěna kaple Panny Marie. Koncem 15. století byly věže zastřešeny štíhlými jehlancovitými střechami s nárožními věžičkami. Během třicetileté války byl chrám poškozen za rabování švédské armády v roce 1643. Po skončení války se začalo s rekonstrukcí. Pohroma přišla v roce 1796 kdy při požáru shořely krovy nad celým chrámem poškozeno bylo i vnitřní vybavení. Kolem poloviny 19. století probíhá celková oprava jen provizorně opraveného chrámu. Další pohroma opět v podobě požáru na sebe nenechá dlouho čekat a přichází v roce 1869. Poté je se rekonstrukce ujímá Josef Mocker, který nejprve přestavuje zvonici a severní věž. Pak se ujímá celkové rekonstrukce, která se hlavně dotkne parléřova gotického chóru. Zde je řada architektonických detailů buď vyměněna do doplněna. Dochází také na nové romanticko novogotické zastřešení. Na konci druhé světé války v roce 1945 při bombardování je chrám naštěstí poškozen jen lehce a generální rekonstrukce je zahájena roku 1963. V interiéru katedrály je zajímavá hlavně Křížová cesta od Františka Bílka a barokní obraz „Umučení sv. Bartoloměje“ od  Petra Brandla.

Židovský hřbitov Zběšičky se nachází severně od obce, na okraji lesa východně od cesty u rybníka Zavadil. Pozemek pro hřbitov byl zakoupen v roce 1750 a užíván byl až do 30. let 20. století. V letech 2003-2006 prošla márnice a ohradní zeď rekonstrukcí. Areál hřbitova o rozloze 1.029 m2 je ohrazena zdí a nachází se tu okolo stovky náhrobků z doby od založení hřbitova do roku 1932. Hřbitov se nachází v současné době v oplocené oboře a není tak bohužel přístupný.

Kostel Všech svatých v Praze Slivenci je raně gotická jednolodní svatyně s trojboce uzavřeným kněžištěm s hranolovou věží při jihozápadním nároží. Je to mimořádně zajímavá středověká architektura v téměř původním stavu. V hrotitých gotických oknech jsou kopie původních vitrají z druhé poloviny 14. století a z doby kolem roku 1400. Kopie byly zhotoveny v roce 1889, originály najdeme ve sbírkách pražského Uměleckoprůmyslového muzea. V roce 1693 byl kostel rozšířen o předsíň a v letech 1889-90 rekonstruován; tehdy vznikl nový strop v hlavní lodi. Gotická je snad i ohradní zeď, do níž byla v 18. století vestavěna čtyřboká kostnice. Nedávno byl v kostele objeven snad i původní krov střechy.

Benediktinské opatství (do roku 1813 proboštství) s kostelem sv. Petra a Pavla je přístupné v otevíracích hodinách. K počátkům historie rajhradského kláštera se bohužel nedochovaly soudobé prameny. Informace o nejstarší době nám poskytují jen tzv. břevnovská falsa, podle kterých měl roku 1045 kníže Břetislav I. darovat břevnovskému klášteru celu, založenou ke cti a chvále sv. Petra a Pavla na pustém hradě Rajhrad. Druhé falsum, vážící se k roku 1048, nás informuje, že zde Břetislav I. nechal na vlastní náklad vystavět kostel sv. Petra a Pavla, který měl v budoucnu podléhat břevnovskému klášteru. K tomu jsou zde vyjmenovány vesnice a majetek kláštera. Obě falza však odrážejí stav z konce 13. století a  postavení Rajhradu bylo popsáno tak, jak potřeboval tehdejší břevnovský opat Bavor z Nečtin během sporu s olomouckým biskupem o podřízenosti rajhradského kláštera. Během středověku se klášteru nevyhnuly ničivé vpády, kvůli kterým byl jen ve 13. století zdejší areál několikrát opravován. Oproti tomu za husitských válek se stal útočištěm pro jiné benediktiny z postižených klášterů. Krize se dostavila během 16. století, kdy vyhořely klášterní budovy a dokonce se uvažovalo o jeho zrušení. Roku 1619 museli benediktini Rajhrad opustit, protože moravští stavové klášter zrušili a statky prodali. Řeholníci se sice po roce 1620 do kláštera vrátili, ale v průběhu 17. století museli ještě několikrát čelit vpádům vojsk. Během druhé poloviny 17. století se hospodářská situace proboštství stabilizovala a benediktini přistoupili roku 1690 (za probošta Placida Novotného) k obnově poničeného areálu. Počátkem 18. století přišel tehdejší probošt Antonín Pirmus (1709–1744) s radikální změnou koncepce přestavby a nechal u Jana Blažeje Santiniho zhotovil projekt, schválený břevnovským opatstvím roku 1721. O rok později začaly stavební práce bouráním starého kostela a následně přestavbou konventu s prelaturou. Avšak po Santiniho smrti (1723) byl původní plán na některých místech změněn. Svěcení nově zbudovaného kostela sv. Petra a Pavla proběhlo roku 1739 a prelatura byla dokončena o sedm let později. Po celé 18. století však kostel provázely problémy se statikou, které prohloubilo i zemětřesení v roce 1767. Z tohoto důvodu musela být stavba několikrát opravována. K definitivnímu dokončení původních projektů však nikdy nedošlo. Po vyhnání benediktinů v roce 1950 celý areál chátral. Záchrany se mu dostalo až po roce 1990, kdy byl klášter řádu navrácen a postupně se mohlo začít s opravami. A. Š.