Rožnov pod Radhoštěm se nachází na úpatí Vsetínských vrchů ve Zlínském kraji, v okrese Vsetín. Asi osmnáctitisícové, kdysi dřevěné, městečko se rozkládá po obou březích řeky Bečvy v chráněné krajinné oblasti Beskydy. Na počátku 20.století zde byly světově proslulé klimatické lázně, nyní láká návštěvníky, především krásná příroda Beskyd a zejména největší český skanzen Valašské muzeum v přírodě. Rožnov pod Radhoštěm byl založen v polovině 13. století, mezi lety 1246 – 1267, olomouckým biskupem Brunem ze Šaumburku. Právě z roku 1267 existuje první písemná zmínka o panství. Bruno ze Schaumburku ho tehdy před odjezdem na křižáckou výpravu do východního Pruska, uvedl jako svůj majetek. Půdorys města je příznačný pro dobu svého vzniku. Ve druhé polovině 13. století kdy České království za panování Přemysla Otakara II. prožívalo rozkvět, byly města často zakládány na zelené louce. Proto i domy na náměstí stály v rovných řadách, podloubí spočívala na sloupech s pavlačí. Unikátní bylo, že domy bylo velmi dlouho dřevěné. Nedaleko založené osady na jihozápadní straně byl vrch Hradisko a na něm byl postaven gotický hrad. Jestli byl jeho zakladatelem biskup Bruno či až jeho další majitelé panství, prameny nic neříkají. Doložen je roku 1310, ale pravděpodobně stál již za panování Přemysla Otakara II., kdy plnil strážní funkci na velmi exponované hranici s tehdy nepřátelskými Uhrami. S jejichž králem Bélou vedl Přemysl Otakar II. dlouholetou válku. Své zkázy se hrad dočkal v 15. století, na rozkaz Císaře Ferdinanda I. byl částečně rozbořen roku 1539, kdy se v něm usadili loupežníci. V průběhu let se v Rožnově vystřídalo několik šlechtických rodů. Roku 1548 získali panství Žerotínové a udrželi si ho až do 19. století. Za jejich vlády došlo v Rožnově k rozkvětu hospodářství i řemesel. Žerotínové přispěli k rozkvětu města a Rožnov se proslavil zejména tkaním plátna a mušelínu a to po celé rakouské monarchii. Jen zvolna se dřevěné městečko měnilo na kamenné. I přes rozvoj řemesel se většina obyvatel živila málo výnosným zemědělstvím a pastevectvím. Podle pastevců - valachů byli osadníci nazýváni Valaši a celá oblast Valašsko. Většina lidí si tuto oblast spojí se salaší, kolibou a stády ovcí. Pečoval o ně bača, z jejich mléka vyráběl ovčí sýr brynzu a syrovátku zvanou žinčici. A právě žinčice stála společně se zdejším klimatem na počátku hospodářského vzepětí Rožnova, který přineslo lázeňství.Všechno začalo roku 1796 kdy si brněnský lékař dr. Kročák povšiml zdejších příhodných klimatických poměrů a rozhodl se sem poslat své pacienty, kteří měli prsní choroby. Velmi dobrý výsledek a nárůst počtu pacientů dal v Rožnově vzniknout klimatickým lázním. Ty založil roku 1820 tehdejší ředitel zdejšího panství Josef Drobník. Zpočátku se léčilo žinčicí a terénními vycházkami, později také koupelemi a elektroléčbou. Největšího rozmachu dosáhly klimatické lázně na počátku 20. století, kdy během lázeňské sezóny přijíždělo do Rožnova až 3000 hostů z celého světa. Účinky tamější léčby tak například okusil zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, a zakladatel genetiky Georg Mendel. Lázně léčily nemocí dýchacího ústrojí, plic a také srdce. Lázně po Druhé světové válce skomíraly a byly zrušeny v roce 1960. V druhé polovině dvacátého století mění město svůj charakter a stává se průmyslovým, hlavně díky elektronickému průmyslu zastoupeným podnikem Tesla. Toto období přineslo typickou zástavbu té doby.I přesto, je Rožnov stále vyhledávaným turistickým centrem a snaží se vzpomenout na svou lázeňskou tradici. Půlkruhem kolem historického jádra města se rozkládá městský park. Již v minulosti v něm byly pro lázeňské hosty upraveny stezky se sedátky. I v současnosti má mnoho půvabů jako je jezírko či lipovou alej, vysazenou počátkem tohoto století. V centru městského parku stojí někdejší léčebný dům. K památným objektům ve městě patří katolický chrám,zasvěcený Všem Svatým, postavený v letech 1748-52. Za povšimnutí stojí budova současného sídla Chráněné krajinné oblasti Beskydy, historická stavba, vybudovaná před 200 roky, původně první rožnovská škola, pak fara a později pekárna. Ale především beskydská příroda, mytologií prostoupený vrch Radhošť a skanzen je to co každoročně přivede do Rožnova pod Radhoštěm desetitisíce návštěvníků.

Kostel sv. Josefa v Moravské Třebové je součástí Františkánského kláštera.

Třetí největší šumavské jezero co do objemu i plochy je Plešné jezero nacházející se ve výšce 1090 m.n.m. Plocha jezera je 7,48 ha s objemem zadržované vody 617.000 m3. Největší hloubka jezera je 18,3 m. Josef Rosenauer zatěsnil přirozenou morénu jezera, navýšil ji hrází o výšce zhruba 2,5 m, do které zabudoval výpustná stavidla. To umožnilo regulovat vodu v jezeře, které se stalo hlavní zásobárnou vody pro plavbu dříví ve Schwarzenberském kanále. Bylo z něj možno regulovaně vypustit na 177.000 m3 vody. Tato zásoba umožňovala vypouštět 2.700 m3 vody po dobu 60 hodin nebo 700 m3 po dobu 250 hodin. Za jezerem vystupuje strmá cca 220 m vysoká skalní stěna. Od roku 1876 se na stěně nad jezerem tyčí 14,5 m vysoký pomník básníka Adalberta Stiftera. Pod jezerem se nachází moréna, kamenné moře tvořené hrubozrnnou (pleknštejnskou) žulou, zasahující až 150 m pod jezero.

Palác, jenž je typickou ukázkou tzv. české renesance má velmi bohatou a pestrou historii. Trojkřídlá stavba byla po velkém požáru na Hradě roku 1541 přestavěna podle předlohy Augustina Vlacha pro potřeby české šlechtické rodiny Lobkoviců v letech 1545–1567 jako jejich městská rezidence. Jako jedna z prvních staveb v Praze byla postavena ve stylu italské renesance. Zdi jsou zdobeny černými sgrafity severoitalského a benátského typu a půdorys paláce je ve tvaru písmene T. Na schodišťových štítech se nachází bohatá figurální výzdoba. Svým charakterem připomíná stavba spíš zámek než městský palác. Když majitel paláce Jiří z Lobkovic upadl u císaře Rudolfa II. v nepřízeň, byl mu veškerý majetek zkonfiskován a on sám byl uvězněn. Jeho majitelé se poté rychle střídali. Po Petru Vokovi z Rožmberka jej vlastnili Švamberkové, pak Eggenberkové. V roce 1719 přešel do majetku Schwarzenberků, jmenovitě Adama Františka knížete ze Schwarzenberka.  V letech 1723 - 24 opravoval a nově budoval obytné prostory pro schwarzenberskou rodinu Antonín Hafenecker podle projektu Antonia Erharda Martinelliho. Další osud paláce poznamenala skutečnost, že císařský dvůr sídlil ve Vídni a pražské paláce přestaly plnit funkci obytnou, protože jejich majitelé následovali dvůr. Na počátku 20. Století byly prostory paláce využity pro vojenskou konírnu a roku 1908 pronajali Schwarzenberkové palác Národnímu technickému muzeu. Za Druhé světové války byl palác částečně poničen a po jejím skončení sloužil jako expoziční prostory Vojenského historického muzea. Roku 2002 přešel palác do vlastnictví Národní galerie v Praze.