V r. 1775 zahájil Antonín Strnad, žák Josefa Steplinga ředitele observatoře v Klementinu, soustavné záznamy meteorologických a klimatických měření. Nepřerušená řada teplotních měření, která se prováděla třikrát denně, a která zcela splňovala moderní kritéria, započala 1.  ledna 1784. Začátek řady pravidelných měření dešťových srážek se datuje k 1. květnu 1804 a patří k nejstarším ve střední Evropě. Díky tomu drží v tomto směru Klementinu světové prvenství. Delší tradice je již jen v Berlíně, ale tyto měření byla po řadu let přerušena. Kromě pravidelných údajů o teplotě a počtu srážek se od roku 1842 ohlašovalo z Klementina poledne mávnutím praporu. Po r. 1928 byla astronomická pozorování přestěhována do nové hvězdárny v Ondřejově.

Muzeum v Dobrušce datuje počátky své činnosti do dvacátých letech dvacátého století. Při vzniku sehrála zásadní roli iniciativa místních spolků a organizací. První sbírky se plnily za účasti celého města. Obyvatelé Dobrušky nashromáždili 200 sbírkových předmětů, mezi nimiž byly i unikáty, dodnes tvořící nejcennější exempláře muzejních sbírek. Vůdčí osobností, která stála u zrodu dobrušského muzea, byl poštmistr a starosta města Václav Malý. Pro shromážděné sbírky se našly výstavní prostory, a tak mohlo být dne 19. července 1931 slavnostně otevřeno Vlastivědné museum pro Dobrušsko a Opočensko. Ve třicátých letech se pro potřeby muzea podařilo získat dům čp. 53, který sloužil až do první poloviny osmdesátých let, kdy byl zbořen. Od roku 1984 sídlí muzeum v bývalém rabínském domě na Šubertově náměstí čp. 45.     Pestrý sbírkový fond muzea představuje v současnosti na 11.000 položek, dokumentujících vývoj města a regionu. Jde zejména o sbírky týkající se etnografického, historického a uměleckého zaměření. Je zde například soubor prvotin malíře Františka Kupky, unikátní dílo malíře a kronikáře Aloise Beera, reprezentativní archeologická sbírka, dokumentující nejstarší osídlení regionu, dřevěné plastiky, betlémy, řemeslnické nástroje a výrobky apod. Součástí muzejních sbírek je i bohatý archiv, obsahující především pozůstalosti a odkazy nejen místních a regionálních osobností, ale i např. Františka Vladislava Heka, ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta, nakladatele Jana Laichtera, spisovatele Karla Michla a dalších.Muzeum má tři stálé expozice. V rodném domku národního buditele Františka Vladislava Heka (věnovanou především této významné osobnosti českého národního obrození a prvnímu novočeskému satirikovi); expozice Mládí Františka Kupky a Hrdelní právo města Dobrušky ve věži radnice; expozice Židé v dějinách Dobrušky v čp. 45, jejíž součástí je i rituální očistná lázeň - mikve. Stálá expozice Rodný domek národního buditele Františka Vladislava Heka (F. L. Věka), Novoměstská ul. 185, bydlení lidí na počátku 19. století - Kupecký krám - Život a dílo F.V. Heka Židé v dějinách Dobrušky, Šubertovo nám. č. 45 - Součástí expozice je i rituální očistná lázeň mikve Renesanční radnice, nám. F. L. Věka 1, mládí Františka Kupky, hrdelní právo, radniční věž s vyhlídkou

Renesanční zámek Jilemnice se nachází ve stejnojmenné obci v západních Krkonoších, okres Semily, kraj Liberecký. Od tvrzi k zámku Na místě dnešního Jilemnického zámku stávala původně valdštejnská tvrz. První zmínka o tvrzi je z roku 1492, předpokládá se ale, že vznikla již ve 14. století. V 16. století byl na místě tvrze vybudován Jilemnický zámek pány Křinecskými z Ronova. Později zámek zdědili páni Harantové z Polžic a Bezdružic. V roce 1701 jej koupil rod Harrachů, který ho v letech 1714 – 1895 přestavěl do dnešní podoby. Rod vlastnil panství až do 2. světové války, kdy bylo zestátněno. Dnes je zámek v majetku státu. Podoba zámku Původní renesanční jádro dnešního jilemnického zámku mělo půdorys písmene „L“ se štíhlou šestibokou věží na severozápadě a se dvěma arkádami na východní straně, které byly později zazděny. Zámek byl v minulosti větší než dnes. Patřili k němu dvě kuchyně se spíží, dvanáct komor, jedenáct obytných místností a kanceláří, tři sklepy v přízemí, čtyři sklepy v podzemí, pekárna, prádelna a konírna pro dvacet koní s komorou pro krmivo. Krkonošské muzeum na zámku Na počátku 18. století přestal zámek být trvalým sídlem majitelů. Po válce se na zámku střídali různé instituce, roku 1953 sem přesídlilo i Krkonošské muzeum, které zde sídlí dodnes. Toto muzeum se může pochlubit třemi originálními expozicemi. Expozicí z počátků českého lyžování, expozicí historicko-etnografickou, jejíž součástí je neopomenutelný Metelkův ozvučený betlém z let 1883 – 1913 a Kavánovou galerií, kde si můžeme prohlídnout díla z konce 19. a počátku 20. století. Interiéry zámku V interiéru zámku se nám dochovaly různé typy klenby. V západní části sídla se nachází křížové klenby a v patře klenba hvězdová. V místnostech byly rozsáhlé sbírky porcelánu (loketský, drážďanský, vídeňský, míšeňský) a skleněné servisy. Nábytek byl barokní, empírový ale i z dob romantismu. Významné jsou i sbírky grafiky a map, obzvláště Grauparova mapa z roku 1765. Další cenností byly sbírky zbraní a loveckých trofejí. Zámecký park Již v 16. století se zrodil základ zámeckého parku. Kryštof Bohumír Harant se zasloužil v polovině 17. století o rozšíření zahrady o vzácné rostliny, keře a stromy. Byly zde umístěny i dva nákladné vodotrysky. Pak o 25 let později se zde nachází i okrasní zahrada, obehnaná zdí, tvarované buxusové stěny, dva letohrádky, herna, dřevěná komora pro koroptve a sluneční hodiny, taky zahradnický domek, ovocná a zelinářská zahrada. Můžeme zde vidět nejstarší jilemnický strom – 250 let starou lípu. Po válce park velmi zpustl. Zajímavostí zámku je určitě největší soubor cechovních štítů v České republice a nejjemnější lněná příze na světě. V blízkosti sídla se nachází vzácný soubor lidové roubené architektury Zvědavá ulička z let 1788-89. Tipy na výlet V nedalekém Vrchlabí je k vidění Vrchlabský klášter, Krkonošské muzeum, zámek Horní Branná, tři historiecké domky s expozicemi nebo radnice. Nedaleko odsud můžete vystoupit na rozhlednu Žalý nebo prolyžovat celý den v Ski areálu Herlíkovice a Bubákov. Ubytovat se můžete v Jilemnici nebo ve Vrchlabí.

Jiráskův most přes Vltavu Jiráskův most přes Vltavu spojuje Smíchov s Novým Městem. Byl postaven v letech 1929 – 1933 podle projektu F.Mencla a architektonického řešení V.Hofmana. Most má železobetonovou konstrukci a šest obloukových polí o rozpětí 44,8 – 51 m. Šířka mostu je 21 m a výška 21 m , u pravého břehu Vltavy až 26,9 m. Obě rozsáhlá předmostí se nálevkovitě rozšiřuje. Na Novém Městě až na 70 m. Jeho 6 pilířů je obloženo žulovými kvádry. Má betonové zábradlí s ozdobnými otvory a osvětlovací kandelábry. Zajímavostí bezesporu je, že do zdiva byly zabudovány bezešvé roury, které měly v případě války posloužit k umístění náloží na destrukci mostu. Když přišli němci, dali roury zabetonovat jelikož se báli že by mohli most vyhodit do povětří čeští vlastenci.  Název Jiráskova mostu Most je pojmenován po českém spisovateli Aloisovi Jiráskovi. V době německé okupace, v letech 1940 – 1945 se jmenoval Dienzenhoferův. Jiráskův most je využíván pro automobilovou dopravu a pro pěší. Plavby na parníku od Jiráskova mostu Mezi Jiráskovým a Palackého mostem se nachází přístaviště Pražské paroplavební společnosti, parníky a lodě odsud vyplouvají na pravidelné plavby po Vltavě.