Soukromé muzeum, nedaleko Prahy ve Zbuzanech, je zaměřeno produkci automobilů Praga z let 1908-1989 ve všech druzích provozní upotřebitelnosti: automobily osobní, nákladní, speciální, motocykly, autobusy, traktory, pluhy, silniční stroje. Takřka před půl stoletím začal sbírku tvořit pan Emil Příhoda. Sbírka dnes představuje více než sedmdesát kusů a je třetí největší na světě.  Sbírku doplňují dokumenty a psané materiály v počtu 249.086 kusů, technickou dokumentaci sestávající z výrobních výkresů, katalogů náhradních dílů, kusovníků, návodů k obsluze, prospektů, schvalovacích protokolů, technických policejních a vojenských předpisů s tímto souvisejících, odborné a populární časopisy. Dále pak značné množství dokumentů filmových, fotografických, gramofonové desky, tendenční poštovní známky, autoklubové odznaky vozové i klopové, účastenské plakety, ceny, dosažené sportovní výsledky, reklamní materiály, stojany pohonných hmot, kolekce státních poznávacích značek, silniční značky a řada jednotlivých Expozice automobily značky Praga - 75 exponátů, nejstarší z roku 1907 nejzajímavější exponáty: Praga Grand 1919 T. G. Masaryka, Praga Golden Edvarda Beneše, Praga Lady Lídy Baarové, Praga Hašlerka - reklamní vůz hašlerek knihovna a archiv věnovaný vozidlům značky Praga Sbírka je hodnocena kulturní komisí UNESCO jako třetí největší značková sbírka na světě, sbírky doplňují dokumenty, kterých je přes 300 000 kusů, nejstarší exponát je z roku 1908. Dopravaautobus č. 352 od stanice metra B "Luka" přes Řeporyje a Ořech u Prahy

Stojí v blízkosti kulturního domu severně od náměstí. Pochází z roku 1252 a je považována za druhou nejstarší v republice. V pozdní gotice ji zesílil pětiboký barbakán zbořený před polovinou 19. století. Zároveň koncem tohoto století byla brána využívána jako sýpka. Zvnějšku ji chránilo předbraní do něhož vedl padací most. Věž čtvercového půdorysu má čtyři patra a původně valbovou střechu. Severní portál byl zesílen plochými pilíři v nichž se dochovaly drážky pro spouštění mříže. Vstup pro pěší byl vyražen dodatečně.

Starý židovský hřbitov v Židovském městě v Praze představuje jeden z nevýznamnějších dochovaných židovských hřbitovů na světě. Každá z židovských osad na území Prahy měla kromě svatyně rovněž svůj hřbitov, který se nacházel většinou v její blízkosti, ale zároveň mimo obydlená místa. Starý židovský hřbitov je v tomto ohledu výjimkou, neboť se v průběhu staletí stal součástí Židovského města. Je třetím židovským hřbitovem a tedy nejmladším na území Prahy. Nejstarší židovský hřbitov na území Prahy byl v dnešní Míšeňské ulici. Druhý středověký židovský hřbitov, nazývající se Zahrada židovská byl na území pozdějšího Nového Města při Vyšehradské cestě. Ten byl zřejmě v druhé polovině 15.století zrušen a několik jeho gotických náhrobků bylo přeneseno na Starý židovský hřbitov, založený v první polovině 15.století. Ten se tedy stal jediným pohřebištěm pražských Židů.Nejstarší náhrobek na nynějším hřbitově je rabína Abigdora Kara z r. 1439, nejmladší, Mojžíše Becka, je ze 17. 5. 1787. Právě v tomto roce vstoupilo v platnost nařízení císaře Josefa II., kterým zakázal pohřbívat zemřelé uvnitř měst. Hlavní židovské pohřebiště pak bylo přeneseno do někdejšího morového hřbitova na Žižkově. Přestože byl hřbitov v 16. a 17.století rozšiřován jeho plocha nestačila a na místo se navážely další vrstvy zeminy. Protože náboženský zvyk zakazuje Židům rušit staré, byly na hřbitov naváženy další a další vrstvy nové půdy a starší náhrobní kameny bývaly při tom vyzdviženy do vyšších vrstev, takže se časem vytvořilo snad až 12 vrstev nad sebou a na mnoha místech vzniklo charakteristické nakupení kamenných náhrobků z různých staletí vedle sebe. Při asanaci Josefova byla r. 1903 přinucena Židovská obec postoupit část hřbitova na zřízení nové silnice, dnešní ulice 17. listopadu. Exhumované pozůstatky byly uloženy v jiné části hřbitova na pahorku Nefel před Klausovou synagogou, kde byly doposud pohřbívány děti ve stáří do jednoho měsíce. Za asanace nechalo pohřební bratrstvo, které se o hřbitov po celá staletí staralo, vystavět novou obřadní síň v novorománském slohu. Hřbitov zaujímá nepravidelnou, poměrně rozsáhlou plochu, po obvodu uzavřenou zdí, postavenou v roce 1911. Do současné doby se dochovalo takřka 12 000 náhrobků. Ovšem pochovaných je zde mnohem více. Mnohé náhrobky zapadly do spodních vrstev a další zejména dřevěné byly časem zničeny. Architektura i výzdoba náhrobků podléhala dobovým slohům a movitosti objednavatelů. Náhrobní kameny ve slohu gotiky až pozdního baroka, jsou vesměs kamenné, vyrobené ze žuly, pískovce nebo mramoru. Na přelomu 16. a 17. st. se začínají na původně jednoduchých náhrobcích objevovat plastické symboly a znamení rodů, jmen, stavů a povolání. Na mnoha náhrobcích jsou symboly pocházející z židovské tradice, např. vinný hrozen (symbol plodnosti a moudrosti), pokladnička (symbol dobročinnosti) nebo šesticípá Davidova hvězda. Reliéfní symboly na náhrobcích vyjadřují původ zemřelého nebo jeho osobní jméno či povolání. Texty obsahují kromě základních údajů i rozmanité chvalořečení a zajímavé údaje o mrtvém. Datum úmrtí či pohřbu bývá někdy vyjádřeno chronostichem podle židovského letopočtu, který je o 3760 let starší než letopočet občanský. Hebrejština vyjadřuje čísla písmeny podle jejich pořadů v abecedě. Na Starém židovském hřbitově je pohřbena řada významných osobností pražského ghetta. Už zmíněný rabbi Avigdor Karo, pražský rabín a autor Žalozpěvu za oběti pogromu v roce 1389, rabbi Jehuda Liva ben Becalel, zvaný Löw, rabín, učenec a pedagog, David Gans, astronom, matematik a kronikář, astronom a lékař Josef Šelomo Delmedigo či Mordechai Maisel, finančník a mecenáš ghetta. Největší pozornosti se těší hrob rabiho Löwa, na jehož náhrobek návštěvníci kladou po židovském způsobu malé kamínky, často navíc s malými lístečky s tajnými přáními, které určitě stvořitel Golema vyslyší.

V domku, v němž rodina Mrštíků žila, je dnes expozice Regionálního muzea v Mikulově, ve které jsou soustředěny památky na oba umělce, na jejich život a literárně-dramatické dílo. Bratři Alois (1861 - 1925) a Vílém (1863 - 1912) Mrštíkové žili v Divákách, kde Alois učil na tamní obecné škole (1889 - 1924) a kde je Vilém po své tragické a dobrovolné smrti i pochován. Zdejší prostředí pod jménem Habrůvka se Aloisovi stalo inspirací pro rozsáhlou románovou kroniku Rok na vsi, v niž zachytil život slovácko-hanácké vesnice na přelomu století. Jejich společným dílem je realistická drama Maryša, čerpající z vesnického prostředí v Těšanech, vzdálených jen několik kilometrů od jejich diváckého bydliště.