Nová Bystřice je nevelké městečko s přibližně 3 tis. obyvatel ležící v okrese Jindřichův Hradec při hranici s Rakouskem. Je zde konečná stanice úzkorozchodné železnice z Jindřichova Hradce, otevřené v roce 1897. Historické jádro města je městskou památkovou zónou.Původní obec ležela asi 1 km od dnešního městečka při obchodní cestě a je připomínána již roku 1188. Oblast byla kolonizována johanitskými rytíři jako součást raabského hrabství. Oblast připadla české koruně až roku 1282 kdy se stala majetkem mocného jihočeského rodu Vítkovců, konkrétně Sezemy z Landštejna, kteří zde vystavěli hrad. Když se roku 1348 Vilém z Landštejna stal rádcem Karla IV., moravským hejtmanem a pražským purkrabím, zažívala Bystřice značný rozkvět. Již roku 1341 byla povýšena na město. V letech 1381 - 1575 vlastnil Bystřici rod Krajířů z Krajku. Pro jejich katolictví bylo město i s hradem roku 1420 vypáleno husity v takové míře, že muselo být téměř celé nově vybudováno. Z té doby také pochází nynější označení Nová Bytřice. Krajíři vymřeli po meči roku 1575 a panství 40 let vlastnili Lobkovicové a Kinští. Roku 1615 se Bystřicko dostává do rukou Slavatů. Mezi lety 1870-1939 se řada zdejších rodin v souvislosti s industrializací vystěhovala z venkova do Vídně či do Ameriky a ve zdejším kraje rapidně klesl počet obyvatel. Za komunismu Bystřice díky své poloze kousek od rakouských hranic neprožívala šťastné období. To přišlo až po roce 1989 kdy nastal velký rozkvět města, spojený s turismem. V centru obce je protáhlé náměstí s barokní kašnou a mariánským sloupem Nejsvětější Trojice, který byl zřízen r. 1679 jako poděkování, že přestal mor. Zámek v blízkosti náměstí býval původně gotický hrad, který byl počátkem 17. století přestavěn na renesanční zámek a později byl ještě barokně rozšířen. Nejstarší dodnes zachovalou částí zámku jsou spodní sklepy. Původně gotický kostel svatého Petra a Pavla v 17. století vyhořel a byl přestavěn do dnešní barokní podoby. Nástěnné malby v kostele pocházejí z první poloviny 14. století. Další sakrální stavbou města je renesanční kostelík sv. Kateřiny z roku 1585. Na jižní straně města jsou zachovány zbytky městského opevnění. Velkou atrakcí je úzkorozchodná trať procházející krajinou České Kanady z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice. Na trati byl zahájen provoz 1. 11. 1897, je dlouhá 33 km, rozchod kolejnic 762 mm. K jízdě se používají dva druhy vlakových souprav: novější z roku 1958 a starší vozy tažené parní lokomotivou z roku 1907.

Zřícenina hradu v Buštěhradu je v mnoha ohledech unikátní a nedoceněnou památkou. Dříve jeden z nejrozsáhlejších a nejvýstavnějších českých hradů dnes pohltilo množství domků a proťalo několik ulic. Část hradního zdiva tak byla použita a je dodnes součástí několika domů.   Dějiny Buštěhradského hradu Buštěhrad připomínaný jako Buštěves poprvé v roce 1209. se stal pravděpodobně v průběhu druhé poloviny 14. století majetkem zemanů z Braškova či bohaté rodiny Rokycanerů. Pro své potřeby zdě jedni nebo druzí postavili tvrz. V polovině 15. století se držitelem panství stali Kolovratové, tvrz upravili a čelili úspěšně vojskům krále Jiřího z Poděbrad. Celou druhou polovinu 15. století poté zabrala velkorysá pozdně gotická přestavba, jež z Buštěhradu učinila dobře opevněný hrad. O sto let později, Zdeněk z Vartemberka, přestavěl hrad na renesanční zámek. V roce 1632 hrad vypálili Sasové a začal se měnit na zříceninu. Její část byla v 18. století rozebrána na stavbu zámku v sousedství a k definitivní přeměně na stavební parcely došlo na počátku 19. století. Místo hradeb domy Část starých zdí tedy buštěhradští obyvatelé využili při stavbě domků, čímž vznikl z památkářského hlediska unikátní stavební soubor. Zbytky hradu můžeme dnes vidět v křivolaké uličce zvané Starý hrad: na zdi domu čp. 27 vyčnívá část gotického opěráku, před domem stojí brána s mohutnou válcovou baštou, u domu čp. 11 gotická lomená branka. Část zdiva jsou i v domech čp. 9, 17, 25 a 157. Po zániku hradu si majitelé panství vystavěli v letech 1699-1705 nový zámek, o 50 let později upravený a rozšířený za účasti K.I.Dienzenhofera a A.Luraga. Zámecká kaple z let 1814-16 sloužila později jako farní kostel. Zámek patřil v letech 1847-1918 do soukromého majetku habsburské císařské rodiny, často sloužil jako vojenská nemocnice. V okolí můžete vidět také zámek Buštěhrad nebo třeba zámek Koleč. Za návštěvu také stojí muzeum Památníku Lidice. Pokud se chystáte navštívit zříceninu hradu a jeho okolí, pak si můžete vybrat z nabídky ubytování například na blízkém Kladně.

Pozdně barokní klasicizující kostel stojící na Masarykově náměstí byl vystavěn v letech 1754-1763. Impozantní stavba zcela změnila vzhled náměstí. Výzdoba pochází převážně z doby výstavby, tj. ze 60. let 18. století. Hlavní oltář zdobí monumentální obraz Stětí sv. Jana Křtitele od Josefa Sterna z roku 1762. Za povšimnutí stojí také pozdně gotická dřevořezba Madony s dítětem z počátku 16. století.

Jihlavské podzemí bylo zbudováno postupně od 14. do 16. století. Vzniklo spojením velkého množství jednotlivých úseků, městských sklepů. Mělo zejména hospodářský význam, k uchovávání potravin a skladování zboží, zejména piva a vína, na konci 14. století to bylo například sukno. Další význam byl vojenský, sloužící jako úkryt civilního obyvatelstva před nebezpečím a jako úkryt cenných předmětů. Také sloužilo k odvodnění a odkanalizování objektů na povrchu a to hlavně v pozdější době. Také se odsud z podzemí budovalo velké množství studní, jejich počet se odhaduje na 210, z nichž některé byly přístupné pouze z podzemí. Bohužel většina z nich je dnes zasypána a právě jejich zdroj je velkou příčinou zaplavení některých chodeb druhého a třetího patra. Odvětrávání bylo zajištěno různými komíny ústícími do ulic a náměstí. Tam byly kryty pozoruhodnými kamennými uzávěry. Hodně těchto uzávěrů však bylo odstraněno při rekonstrukci těchto ulic a náměstí, tím se v posledních letech podstatně zvýšila vlhkost v podzemí. Podzemí mělo také únikové chodby, jimiž bylo možné město opustit až za hradby, do dnešní doby se jich zachovalo v celé délce pět. V 17. století byly některé nestabilní úseky chodeb zpevňovány cihelnými pasy. Postupem času během 18. a 19. století opadával zájem o městské podzemí. Nejčastěji byla využívána sklepní část při domech, jejich majitelé pak chodby zazdívali. Zbytek pak sloužil už spíše jen jako kanalizace. Tento se pak postupem času zanášel, zaplavoval a propadával což postupně začalo ohrožovat město. Za druhé světové války byly sklepní prostory a některé chodby využívány jako protiletecké kryty. Až v roce 1957 byl zpřístupněn pro veřejnost zhruba 1 km chodeb. V 60. letech 20. století došlo právě pod vlivem propadání chodeb k betonové asanaci, která právě v nejvyšším patře poničila místy středověký ráz chodeb a sklepů. Roku 1969 byla zpřístupněná část uzavřena a otevřena opět až v roce 1991. Mezitím byla roku 1978 objevena svítící chodba, dnes nejvíc známá část jihlavského podzemí. Expertizou byl prokázán v tomto úseku na stěnách luminiscenční impregnační nátěr, který po nasvícení ve tmě zelenkavě světélkuje. Zřejmě pochází z doby druhé světové války, kdy podzemí sloužilo jako protiletecký kryt. Také hlavně díky výzkumu známého novináře Klímy, který zde natočil stín neznámé osoby. V těchto místech se také udává vstup do jiného prostoru, citlivý jedinci uvádějí při doteku na tomto místě nepříjemné pocity. Plocha jihlavského podzemí činí 50.000 m2, délka celého labyrintu 25 km a to ve třech patrech. To nejstarší nejméně hluboké se nachází v hloubce 1-4 m, druhé patro pak 4-7 m a třetí patro zhruba v hloubce 10-14 m. Nejhlubší objevená část dosahuje 22 m hloubky, ale tyto místa jsou trvale zatopena vodou. Teplota v chodbách se stabilně pohybuje v rozmezí 8-12 oC. Šířka chodeb má průměrně 2-2,5 m a výšku 1,8-2,6 m, jejich rozměry hodně ovlivňuje jestli jsou dodatečně zpevněny či ne. V současné době je podzemí veřejnosti přístupné, o to se stará sdružení Georgii Agricola, založené v roce 1999. Otevřeno bývá víceméně celoročně, vyjma měsíce ledna. V zimním období, ale spíše jen pro hromadné výpravy.