Schody spojují sídliště Barrandov s ulicí Do Klukovic. Slouží především k cestě do Prokopského údolí.

Byla už pokročilá druhá polovina 16. století, když se ženil český pán Vratislav z Pernštejna. Bral si urozenou Španělku Marii Maxmiliánu Manrique de Lara. Nevěsta si z domova přivezla do Čech voskovou sošku Jezulátka, jejíž věhlas se vlivem sv. Terezie rozšířil po celém Pyrenejské poloostrově. V roce 1587 Marie Maxmiliána vdávala dceru Polyxenu za Viléma z Rožmberka a Jezulátko jí k svatbě darovala. Když v roce 1628 Polyxena podruhé ovdověla dala Jezulátko pražským karmelitánům U panny MarieVítězné v dnešní Karmelitské ulici. Tradice vypráví, že jim ho odevzdávala se slovy: „Dávám vám to nejdražší, co mám. Mějte ho v uctivosti a dobře se vám povede.“ A měla pravdu. Karmelitánům se v té době moc nedařilo a Jezulátko jim přineslo požehnání.Na místě, kde dnes stojí kostel Panny Marie, se kdysi rozkládala zahrada, v níž patrně stála kaple mistra Jana z Husi. Někdy na počátku 17. století byla kaple zapůjčena německým luteránům, i když pro české utrakvisty byl nadále hlavním kostelem malostranský sv. Mikuláš. Když 9.7.1609 vydal Rudolf II. zákon náboženské svobody, rozhodla se německá luteránská obec vystavět nový kostel. Zakoupila další dva domy v Karmelitské ulici a nechala je zbourat. Zahrady na úpatí Petřína dostala darem. Základní kámen k novostavbě byl položen 20.7.1611 a stavba pokračovala tak rychle, že 21.7.1613 byl chrám otevřen. Původně byl luteránský chrám zasvěcen Svaté Trojici. Po bitvě na Bílé hoře byl kostel luteránům konfiskován a 7.9.1621 jej získali karmelitáni. Kostel však patřil k nejvýznamnějším luteránským stavbám a nadále tu nepřátelskou víru připomínal, proto musel být přestavěn. Novým modelem se stala římská svatyně Santa Maria della Scala. Kostel nově zasvěcený Panně Marii Vítězné, získal však nesprávnou křesťanskou orientaci. Hlavní průčelí, které se původně obracelo směrem k Petřínu, bylo vybudováno do ulice. Věřící se při mši tak nedívají k východu, ale k západu, a to je mezi pražskými kostely kuriozita. Brzy se stal kostel centrem kultu sošky Pražského Jezulátka. O voskové plastice se začalo tvrdit že činí zázraky. Dne 15.11.1631 vrthla saská vojska do Prahy a město obsadila. Karmelitáni z kláštera utekli a areál převzala znovu protestantská duchovní správa. Noví majitelé sošku Jezulátka sňali a hodili do starého harampádí. Po sedmi týdnech se vojenské štěstí obrátilo a císařští zase opanovali Prahu. Karmelitáni se vrátili, ale na sošku si nikdo nevzpoměl. Teprve po čase ji řeholník jménem Cyril objevil pohozenou za oltářem. Měla ulomené obě ruce; dal ji opravit, vrátil na oltář a od té doby prý Jezulátko zase dělalo zázraky. Počet zázraků rostl a vzrůstal i počet ctitelů a dárců vesměs šlechticů. Mělo vlastní oltář, panství v Solnici, šlechtický predikát, zlaté koruny, říšské jablko a miniaturní kopii tehdy nejvyššího evropského vyznamenání – řádu zlatého rouna. Za nejvzácnější se považují šatečky, které vlastnoručně šila a vyšívala Marie Terezie. Když řeholní Cyril Jezulátko našel pohozené, mělo modré šatky; dnes má modré, bílé, zelené, zlaté, růžové, stříbrné ... ostatně můžeme je vidět v malém klášterním muzeu. Valná většina šatiček, rochetek a košilek je velmi cenná. Jsou na nich šité perly, drahokamy, jsou protkávány zlatem a stříbrem. Šatník Jezulátka je neustále doplňován. V roce 1898 dostal pražský Ježíšek šatičky až z Číny a v 50. letech 20. století přivedla do rozpaků komunistické státníky delegace „bratrské“ Vietnamské lidové republiky, když přivezla Jezulátku roucho z Vietnamu. Ještě se zmíníme o vybavení chrámu. Hlavní oltář je vrcholně barokní. Otevřenou sloupovou stavbu, povrchově upravenou imitací mramoru a zlacením, navrhl Jan Ferdinand Schor a realizovali karmelitánští truhláři. Mramorový oltář Jezulátka je prací kameníka Františka Martina Lauermanna a řezbáře Prachnera. A bez zajímavosti není ani „věčné světlo“. Čtyří malé a jedna velká lampa na společném rámu se řetězy s páskovým dekorem a akantem jsou kvalitní pasířskou prací vrcholného baroka, jakou jen tak někde nenajdeme. Pod kostelem byla v roce 1666 vyhloubena krypta. V předním největším oddíle jsou hroby členů klášterního konventu, uspořádané tak, že připomínají římské katakomby. V další části navazuje na střední chodbu 15 kójí, kde jsou rakve mnoha civilních osob, převážně příznivců kláštera a kostela. Mimo jiné jsou zde pohřbeni Marie Barbara Valdštejnová; Helena Ditrichštejnová; známý lékář Jan František Löw z Erlsfeldu. Katakomby byly ještě po druhé světové válce přístupné. Byly dobře větrány, a tak těla mnoha nebožtíků zůstala zachována v podobě přirozenou cestou zachovaných mumií. Posléze vnikla do krypty spodní voda a celý objekt musel být rehabilitován.

Přírodní památka se nachází na kraji obce Černolice zhruba 6 km severovýchodním směrem od Mníšku pod Brdy. Jde o skalní zdi budované prvohorními usazeninami. Jedná se o řevnické křemence ordovického stáří, které se ukládaly v prostředí mělkého prvohorního moře a obsahují tzv. ichnofosilie – stopy po pohybu organismů po dně nebo zbytky chodbiček po jejich vrtání v sedimentu. Dále se zde vyskytují úlomkovité zbytky trilobitů, ramenonožců a konulárií. Skála tvořená křemencem více odolává zvětrávání než horniny v okolí. Tomuto jevu se říká selektivní eroze. Skalní stěna je rozčleněna příčnými tektonickými liniemi do tří větších a několika menších segmentů. Z některých partií Černolických skal je dobrý výhled do okolí zejména pak východním a jižním směrem.

V Hospitálu Kuks, v okrese Turnov, je umístěna jedna ze stálých expozicí Národního muzea. V Českém farmaceutickém muzeu, jež nese název Kouzlo apatyky, prezentuje v této expozici Národní muzeum Dittrichovu lékárnu z domu U zlatého lva čp. 219 v Nerudově ulici na Malé Straně.Lékárník Vincenc Dittrich ji pořídil roku 1821. Vybavil ji nábytkem a lékárnickými nádobami a provozoval ji až do roku 1845. Poté ji zdědil syn Josef, jenž byl jedním ze zakladatelů Farmaceutické společnosti v Praze. Další osud lékárny byl spojen s Františkem Grimem, lékárníkem z Týna nad Vltavou. Ten ji vlastnil od roku 1907. Po něm byl majitelem jeho syn. V roce 1948 byla znárodněna. Zařízení však zůstalo v jejich soukromém majetku a v roce 1972 ho odkoupilo Národní muzeum. V současnosti oficína Dittrichovy lékárny šťastně doplňuje stávající expozici a dokumentuje svým umístěním mezi barokní lékárnou kukského špitálu a funkcionalistickou lékárnou z Berouna důležitou etapu vývoje českého lékárenství.   Popis expozice Jedná se o mobiliář ve stylu na pomezí klasicismu a biedermeieru. V prvním patře je ve třech místnostech instalována Lékárenská expozice, ve které je vystaveno velké množství jedinečných lékárenských předmětů z českých a moravských lékáren ze sbírek Historického muzea-Národního muzea.Lékárenské stojatky všech druhů, destilační přístroje, nádoby na theryaky, nádoby na pijavice, hmoždíře, váhy, homeopatické lékárničky a další předměty věnovali Národnímu muzeu uvědomělí čeští lékárníci nebo pocházejí z řádových lékáren kapucínů, cisterciáků a milosrdných bratří. Na co se můžete těšit Dittrichova lékárna a Lékárenská expozice Národního muzea v Českém farmaceutickém muzeu v Hospitálu Kuks Mobiliář lékárny z domu U zlatého lva z Nerudovy ulice čp. 219 z Prahy Malé Strany ve stylu na pomezí klasicismu a biedermeieru z roku 1821 Velké množství jedinečných lékárenských předmětů z českých a moravských lékáren ze sbírek Národního muzea