Karlův most byl až do 19.století jediným mostem v Praze. Byla to tedy nesmírně důležitá komunikace po které se pohybovali lidé a zboží z jednoho břehu Vltavy na druhý. Tomu vycházela vstříc řada opatření upravujících pohyb po mostě. Z roku 1707 pochází nařízení pro chůzi vpravo a v roce 1723 most osvítilo olejové osvětlení, nahrazené v roce 1866 plynovým a ještě později elektrickým. Od r. 1883 jezdila po mostě koňská tramvaj, tzv. koňka, kterou nahradila r. 1905 elektrická dráha. Elektrický proud byl přes most veden mostovkou po speciálních kolejnicích, které zkonstruoval František Křižík. To proto, aby nebyl narušen umělecký vzhled mostu trolejemi. Po třech letech se ukázalo, že těžké tramvaje most dosti porušují a tak byly nahrazeny v roce 1908 autobusy. Ty se však také neosvědčily. Následující rok byl autobusový provoz zrušena a obnoven až roku 1932. Veřejná doprava zde fungovala až do II. světové války, provoz automobilů skončil roku 1965. Od té doby složí most jen pro pěší. Různé povrchy, které se v průběhu let na mostě střídali završilo položení dlažby v 70.letech 20. století.

Historie Karlova mostu je spojena s místem pradávného brodu přes řeku Vltavu, jehož minulost sahá nejen k samým počátkům města Prahy, ale až do pravěkých dob. V těchto místech se křižovaly obchodní cesty do Saska, Slezska, Rakouska i na Moravu. Přes tato místa se dopravovala na jih sůl a jantar, tady přecházeli řeku lidé mířící do Říma. Na začátku temného středověku zde byly jen svázané klády, tzv. prahy po kterých se přecházelo. V roce 932 je v místech dnešního Karlova mostu doložen již most, prozatím dřevěný. Když byl roku 1157 stržen během povodní nechal král Vladislav II. vystavět první pražský kamenný most, který byl dokončen v roce 1172. Zásluha o jeho vybudování byla připisována Vladislavově vzdělané manželce Juditě. Proto byl pojmenován Juditin. Na svou dobu to byl most unikátní, jeho četné románské stavební prvky se dochovaly dodnes. Zachovaly se pilíře mostu i zbytky oblouků. Dochoval se i románský reliéf v interiéru menší malostranské mostecké věže. Celá konstrukce byla dlouhá asi 514 metrů a široká 6,8 metrů. Měl 23 mostních pilířů a dokonce více oblouků než samotný Karlův most a to 22. Juditin most měl tedy klást povodňovým vodám větší odpor než pozdější stavba Karlova mostu. Přesto se mu povodeň z roku 1342 stala osudným a naplavený led a dřevo most strhly. Zničení mostu bylo chápáno jako národní pohroma. Pro přechod Vltavy se užíval prozatímní dřevěný most. Roku 1346 nastoupil na český trůn král a císař Karel IV. Vzdělaný panovník chtěl učinit z Prahy velkorysou stavební činností jedno z nejkrásnějších měst Evropy. Jednou ze staveb měl být i nový kamenný most přes Vltavu.Základní kámen k mostu nechal Karel IV. položit 9. července 1357 v 5 hodin 31 minut. Datum a čas nebyly vybrány náhodu. Lidé v té době byli velmi pověrčivý a v ten den byla příznivá konstelace hvězd. Konjunkce Slunce se Saturnem byla podle astrologů pro takový počin nejvhodnější a nejšťastnější okamžik roku. Podle jiného výkladu šlo o to, že datum odpovídá sledu lichých čísel od jedné do devíti a zpět - 1 3 5 7 (rok) 9 (den) 7 (měsíc) 5 3 1 (čas). Most to měl být mnohem vyšší a nádhernější. Jeho vybudováním pověřil Karel IV. stavitele katedrály Sv. Víta na Pražském hradě Petra Parléře. Ten pocházel ze Švábského Gmündu, v době zahájení stavby mu bylo 27 let. Konce stavby se ovšem, stejně jako Karel IV., nedožil. Zemřel v roce 1399 a most byl dokončen roku 1402. Ale již v roce 1378 kráčel přes ne zcela hotovou stavbu pohřební průvod, provázející Karla IV. na poslední cestě do Pražské katedrály. Most byl sevřen do vstupních bran s věžemi, z nichž Staroměstská mostecká věž je rovněž dílem Petra Parléře, zatímco Malostranské mostecké věže pocházejí každá z jiného období. Bylo tak dovršeno unikátní architektonické dílo, které si i po staletích zaslouží obdiv.Velkoryse pojatý most se ihned stal centrem pražského života. Obchodovalo se na něm, soudilo, stal se inspirací pro mnoho umělců a zažil i horší časy. Nejtěžší chvíle zažil ovšem při několika ničivých povodní, které ohrožovaly samotnou existenci mostu. Tehdy naplavené dřevo a led narážely do mostních pilířů a most byl i několikrát zle pobořen. Most byl v ohrožení i v průběhu samotné stavby. Bylo to v letech 1359, 1367, 1370, 1373 a 1374. V červenci 1432 veliká povodeň zaplavila větší část Starého Města, bylo zbořeno 5 pilířů mostu. Most byl poté opravován až do roku 1503, tedy celých 71 let. Další povodně ohrožovaly most v letech 1655, 1784, 1845, 1872 a zejména roku 1890. Také války a domácí rozbroje opakovaně útočily na zdivo mostu a jeho věže a to hned v roce 1419 při prvním vzplanutí husitských válek. Bojovalo se tady také při prvním odboji proti Habsburkům v roce 1547 a pak roku 1611 za vpádu pasovských vojsk do Prahy. Smutnou ozdobu obstarala mostu porážka stavů na Bílé hoře. Od staroměstských poprav visely na Staroměstské mostecké věži hlavy dvanácti popravených českých pánů, vůdců stavovského povstání. Na samém konci třicetileté války se dokonce most na tři měsíce proměnil v bojiště, když Pražané bránili Švédům v přechodu na Staré Město.Neopakovatelný ráz dala mostu barokní sochařská výzdoba z počátku 18.století, kdy byl most osazen 30 sochami. V roce 1723 byl most osvětlen olejovými lucernami. Konec mostu stojí nad ostrovem Kampa, kam je možno přímo z mostu sejít po schodišti umístěném na levé straně. To bylo postaveno v roce 1844 Josefem Krannerem v novogotickém slohu.

Dívčí hrady jsou zříceniny gotického hradu, které se také nazývají Děvičky nebo Maidberg. Tyčí se na vysoké, těžko přístupné skále v Pavlovských vrších asi 7,5 km od Mikulova. Historie hradu Hrad byl postaven ve 13. století a díky své strategické poloze zůstával královským majetkem. Díky absenci zpráv o jeho další existenci je velmi pravděpodobné, že zanikl na konci přemyslovské epochy a na počátku 14. století byl znovu obnoven. Jan Lucemburský jej roku 1334 zastavil Liechtenštejnům a jeho strategický význam poklesl. To se změnilo ve 30. letech 16.století, kdy si turecké nebezpečí vynutilo úpravy hradu a výstavbu mohutné předsunuté věže. Po roce 1572 získal Dívčí hrady Zikmund z Ditrichštejna, který je koncem 16. století nechal renesančně upravit. Výsledky jeho práce zničili roku 1645 Švédové, kteří během třicetileté války zpustošili celý kraj. Od té doby hrad, na jehož opravu nebyly peníze, chátral a pustl. Ještě v roce 1683 plnil hrad roli hlásky, která varovala okolní vesnice před blížícími se Turky. Na konci 18. století ještě pobýval na hradě hlídač, který svým zvonem upozorňoval na živelné pohromy. Potom už se hrad nezadržitelně rozpadl a vesničané použili jeho kámen jako stavební materiál. Podoba hradu Původně hrad býval obdélníkového půdorysu 65x20 m. Byl obklopen hradební zdí, ovšem chyběla typická obranná věž. Do dnešních dnů se dochovaly zříceniny plášťové zdi, část předhradí, torzo zdiva paláce a renesanční dělová bašta se střílnami. Před hradem stojí tři skalní útesy, které vypadají jako zkamenělé dívky, a proto název Dívčí hrad. Z hradu je nádherný výhled na vodní nádrž Nové Mlýny a obce Dolní Věstonice a Pavlovice. Tipy na výlet Výlet si můžete udělat na zříceninu Sirotčí hrádek nebo do Dolních Věstonic za Věstonickou Venuší. Zde také najdete Muzeum Dolní Věstonice a zajímavou expozici Věk lovců a mamutů. V Mikulově na vás čeká barokní zámek, Regionální muzeum, synagoga a židovský hřbitov nebo poutní kostel sv. Šebestiána na Svatém kopečku.  Bohatý výběr ubytování najdete v Mikulově.  

Koloděje nad Lužnicí byly v minulosti většinovou židovskou obcí, staly se střediskem nejen pro tuto obec, ale celé Vltavotýnsko. Kolodějský duchovní správce byl zároveň krajským rabínem. Židé sem přišli po svém vysídlení z Týna nad Vltavou při morové epidemii v letech 1681-82. Zprávy o počtu židů je z roku 1721, tehdy se zde k této víře hlásilo 65 usedlíků s 89 dětmi. Od druhé poloviny 19. století začal počet židů v obci klesat a před druhou světovou válkou zde žilo jen 10 izraelitů. Holocaust z nich přežili jen 3. Židovský hřbitov vznikl patrně vzápětí po migraci do Koloděj nad Lužnicí v letech 1681-82. Synagoga byla založena v roce 1695. Stála nedaleko zámku na místě dnešního památníku obětem války. Byla zbořena v roce 1947 při stavbě nové silnice. Nejstarší dchovaná hřbitovní stéla je z roku 1705, pohřby se zde konaly až do roku 1941. Najdeme zde více než 270 cenných náhrobků barokního a klasicistního typu. Zajímavá je tumba rabína Jakuba Mahlera ve tvaru kaple s chvalozpěvem v hebrejštině. Na hřbitově je také pomník obětem holocaustu z Koloděj nad Lužnicí a Týna nad Vltavou. V současné době spravuje hřbitov Židovská obec v Praze. Návštěvník si může klíče od hřbitova půjčit v kolodějském hostinci.Hřbitov se nachází za obcí při silnici č. 105 směrem na Koloměřice (směr Bernartice).