Divadlo Pod Palmovkou se nachází v domě, kde původně byla restaurace. Divadlo zde vzniklo po přestavbě budovy koncem 19. století. V letech 1949 – 1990 se nazývalo divadlo S. K. Neumanna. Souměrný objekt se třemi pseudogotickými štíty a osmiosým hlavním průčelím má 4 nadzemní podlaží a podkroví. Tady sídlí divadlo pod Palmovkou. Dávným předchůdcem byl sál hostince u Deutschů. Libeňský hostinský František Deutsch byl majitelem nejen hostince ali jednopatrového domu. V sále svého hostince pak pořádal hudební a deklamační akademie. V roce 1892 získal divadelní koncesi Jan Hurt a usadil se sále hostince U Deutschů, který nechal upravit a renovovat. V restaurační zahradě nechal postavit letní dřevěnou divadelní arénu. Jevištní část byla vysoká 4,8 m, měla pevnou dřevěnou kostru pobitou prkny a střechu krytou lepenkou. Jeviště bylo postaveno 1,3 m nad úrovní hlediště na dřevěných kůlech. Kulisy se posunovaly v dřevěných drážkách a po železných kolejnicích, prospekty byly navinuty na dřevěných válcích. Dvoudílná opona se posouvala do stran. Diváků kteří seděli na železných zahradních židlích se sem vešlo na 280, celková kapacita pak až 450 diváků. Návštěvnost nebyla tak velká jak se původně očekávalo a tak se nájemci střídali. V roce 1899 musela dřevěná divadelní scéna ustoupit výstavbě činžovního domu. V sále hostince se hrálo divadlo dál a dá se říci že hraje dodnes i když v jiné podobě interiéru, například tam co je dnes foyer, byl dříve výčep. V roce 1920 začali v sále U Deutschů hrát místní ochotníci. Potom nadlouho zůstala Libeň bez vlastního divadla, neboť byl v sále zřízen fenomén tehdejší doby – biograf. V roce 1948 se skupina mladých herců, plných nadšení rozhodla založit nové divadlo na vysoké umělecké úrovni. Nejdříve působili v paláci Akropolis na Žižkově o rok později po zavření sálu z hygienických důvodů přešli sem do Libně do bývalého kinosálu který byl opět přestavěn na divadelní účely. Divadlo pak neslo více jak 40 let název Divadlo S.K.Neumanna. Po revoluci se změnil název divadla na současný Divadlo pod Palmovkou. V letech 1994-95 prošlo divadlo velkou rekonstrukcí. Opravena byla vstupní část, foyer a hlediště. Byla zabudována moderní vzduchotechnika a nové akustické panely, vyměněny byly všechny dveře, okna a lustry. Byla obnovena původní funkce skleněného světlíku ve stropě hlediště, umožňující provádět dopolední zkoušky za denního světla. Proveden byl bezbariérový přístup a sociální zařízení. To všechno poškodila povodeň v roce 2002. Divadlo patřilo k nejpostiženějším v metropoli. Pod vodou skončily sklady, kotelna, vzduchotechnika, šatny, předsálí, pokladna, klub a hlediště, kde se po opadnutí vody propadla podlaha. Škoda byla vyčíslena na zhruba 50 mil. korun. Nakonec se vše podařilo opravit a 14.3.2003 mohlo divadlo opět zahájit svůj provoz.

Barokní zámek Nebílovy stojí uprostřed stejnojmenné vsi v Plzeňském kraji. Historie zámku První písemná zmínka o obci je z roku 1327, kdy obec s tvrzí vlastnil Racek z Nebílova. V roce 1624 dostal panství Kryštof Karel Kokořovec. Při jeho dědictví se poprvé připomíná zdejší tvrz, která byla kamenná a stála v zadním traktu dnešního zámku. V roce 1705 koupil panství generál Benátské republiky, pocházející z Pruska, hrabě Adam ze Steinau. Adam Steinau se rozhodl postavit na místě renesanční tvrze nový, reprezentativní barokní zámek. Stavba byla zahájena v r. 1706 na návrh plzeňského stavitele Jakuba Augustona ml. Po dokončení stavby byla k zámku připojena zahrada, obehnaná obvodovou zdí s ozdobnými kapličkami. Stavbu zámku v podstatě dokončila až nová majitelka Antonie Černínová z Chudenic. I zde se vystřídalo mnoha majitelů, posledním byl Kristián Valdštejn-Vartemberk. Nový majitel však nechal zámek zchátrat, protože centrum jeho panství nebylo zde, ale ve Šťáhlavech. V roce 1919 byl areál zabrán v rámci pozemkové reformy, později necitlivě rozparcelován a rozprodán. Od roku 1968 se zde započala postupná obnova. Dnes patří zámek pod státní správu, v roce 1998 byl zrekonstruován a otevřen pro veřejnost.   Podoba zámku Nebílovský zámek je představitelem typické vídeňské barokní architektury, v českých zemích ojedinělé. Svou půdorysnou dispozicí připomíná zámky v Aschachu, Halbturmu nebo vídeňskou rezidenci Belevedere. Jedná se o zajímavě řešený objekt, složený ze dvou podkovitých trojkřídlých jednopatrových budov svírajících čestný dvůr. Čelní, barokní budova, má ve středu věž s cibulovou bání. Jádro zadní, dosud nezrekonstruované části zámku, tvoří renesanční tvrz. Koncem 18. století byly zámecké budovy upraveny a interiéry vymalovány významným pražským malířem Antonínem Tuvorou, který zde v Nebílovech vytvořil své největší dílo. Je jím výmalba tanečního sálu v zadním traktu. Zde autor vytvořil iluzivní monumentální malbou tropické krajiny doplněné fantastickými městy i antickými zříceninami, nad nimiž poletují exotičtí ptáci. Restaurovaný přední zámek se dnes prezentuje jednou z našich nejkrásnějších barokních fasád. V přední části zámku je expozice dobových interiérů. Květiny jsou hlavním motivem výzdoby, obrazů, grafik, intarzií nábytku i porcelánu. Ojedinělou ukázkou je sbírka lustrů benátského typu. V části zadního traktu je situováno hasičské muzeum. Tipy na výlet Vydat se můžete třeba na zříceninu hradu Vlčtejn, zříceninu hradu Radyně, zříceninu hradu Lopata nebo na rotundu sv. Petra ve Starém Plzenci. Navštívit můžete také krásný klasicistní zámek Kozel nebo kostel sv. Prokopa. Ubytování jistě najdete v Plzni.  

Zříceninu Jenštejna můžeme navštívit ve stejnojmenném městě, severovýchodně od Prahy. Rodové sídlo Jana z Jenštejna Hrad založil Jenec z Janovic, dvorský místosudí, ve 30. letech 14. století.  Roku 1368 ho získal Pavel z Vlašimi a jeho úspěšný syn, pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, rodové sídlo velkoryse přestavěl. Roku 1490 však o své oblíbené sídlo v důsledku sporů s králem Václavem IV. přišel. Poté se zde vystřídalo velké množství šlechtických majitelů, kteří se však do dějin nevelkého a málo důležitého hradu stavebně ani dějinně výrazně nezapsali. V roce 1583 se Jenštejn stal součástí panství Brandýs nad Labem a začal pustnout. Definitivně byl zničen za třicetileté války roku 1641 Švédy. V průběhu dalších století v jeho areálu vzniklo několik usedlostí. V 19. a ještě na počátku 20. století sloužila zřícenina za obydlí i hospodářské zařízení venkovské chudiny. Zříceného zdiva bylo použito jako stavebního materiálu ke stavbě domků v prostorách hradu. Vodní hrad Protože poloha hradu na konci mělkého údolí byla vyloženě nevýhodná, hrála v obranném systému důležitou úlohu voda. Jenštejn byl tedy vodní hrad, chráněný z jižní strany rybníkem, z ostatních příkopem vytesaným ve skále, který byl napouštěn vodou z rybníka. Původní podoba hradu byla běžným šlechtickým hradem bergfritového typu. Velkolepá přestavba Jana z Jenštejna učinila z hradu jednu z nejluxusnějších rezidencí v zemi. Jádro bylo přístupné přes příkop z předhradí, které je dnes zcela zaniklé. Trojúhelné nádvoří obklopovala ze tří stran palácová křídla, z nichž se dodnes částečně dochovala pouze nádvorní zeď se zbytky několika otvorů a části bočních stěn křídla za věží. V úplnosti doposud existuje pouze štíhlá okrouhlá věž v nároží, srostlá ve spodní části s obvodovou hradbou. Ze staré věže byla použita pouze dvě spodní podlaží.  Na tomto soklu vznikla čtyři nová patra a celou stavbu ukončila zděná helmice s vikýři, dochována ve zbytcích. Líc nové části byl částečně vyzděn z bosovaných kvádrů. Jednotlivá podlaží spojuje od prvého patra výše točité schodiště. Do věže se vcházelo po padacím můstku v úrovni druhého patra ze sousedního paláce. Celé toto podlaží věže vyplňuje kaple s okrouhlou, křížově zaklenutou lodí s drobným, polygonálním presbyteriem v síle zdiva, rovněž zaklenutým žebrovou klenbou. Celou kapli osvětluje jediné hrotité okénko v ose presbytáře. V okolí můžete navštívit i zámek Ctěnice nebo třeba Vinořský zámek. Pokud zde budete chtít strávit třeba víkend, pak vhodné ubytování najdete v okolí Prahy.

Davidová Otilie. Otilie Davidová byla setra spisovatele Franze Kafky. Usmrcena německými okupanty. Pamětní deska Otilie Davidové. Pamětní deska je umístěna na Novém židovském hřbitově na Olšanech, na rodinném hrobě. Hrob je také uctíván jako místo posledního odpočinku spisovatele Franze Kafky.