Skanzen Řepora, dříve nazývaný Tuležim, je skanzen středověké vsi. Můžeme jej navštívit v okrajové části Prahy v Řeporyjích. Jenom kousek od stanice metra Stodůlky. Historická skupiny Erbia, která je provozovatelem skanzenu, nám dává nahlédnout do soudobé rekonstrukce středověké vesnice s kostelíkem a hřbitovem, krytou tržnicí, krčmou, tvrzí a hospodářskými budovami. Dále je možné navštívit usedlost rychtáře, kováře, rolníka, hrnčíře, bylinkářky a domkáře. K vidění je také studna, pranýř, posvátný strom, pohanské kultovní místo a šibeniční vršek. Objekty jsou uspořádány kolem centrálního náměstí, které obehnáno vodním a palisádovým opevněním se třemi branami. Interiéry jsou doplněny replikami historických nástrojů a náčiní. Skanzen se snaží navodit co nejvěrnější obraz o životě a práci ve 14. století. Jeho unikátnost spočívá také v tom, že vzniklo za použití původních stavebních technologií a materiálů, jako je dřevo, hlína, kámen a sláma. Lidé ze sdružení Erbia čas od času městečko oživují svými kulturními akcemi. Pondělí je zavírací den.

Stálá expozice: Stálá expozice se věnuje dějinám města a dokládá vývoj lidových a uměleckých řemesel podhůří Orlických hor. Pozornost je věnována pro zdejší kraj typickému paličkování krajek. Unikátní sbírku z oblasti historické farmacie představuje Erxlébenova novogotická lékárna. Expozice přináší údaje o významných rodácích - vynálezci zemněného bleskosvodu Václavu Prokopu Divišovi, zakladateli české chirurgie Dr. E. Albertovi, hudebnímu skladateli Petru Ebenovi, ak. sochaři Františku Rousovi ml. a jeho bratru řezbáři Josefu Rousovi. V muzeu jsou připomenuty památky na žamberské Židy.

Dalším členem české rodiny památek UNESCO je Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Přehodnocením gotických prvků do čistě barokní podoby vznikl v Čechách na počátku 18. století stavební sloh, označovaný jako barokní gotika, který nemá v Evropě obdobu. Barokní gotika - unikátní sloh Jeho nejznámějším projevem je právě kostel ve Žďáru nad Sázavou. Byl postaven na začátku 20. let 18. století a je nepochybně nejosobitějším dílem J. B. Santiniho Aichla, kterému se zde podařilo mistrovsky spojit výrazové prostředky baroka i gotiky. Smyslem stavby, kterou financoval zdejší cisterciácký klášter, bylo především oslavit Jana Nepomuckého, jako mocného patrona a světce, jehož blahořečení a svatořečení spadá právě do doby založení kostela. Samotný kostel je doslova protkán symbolikou číslovky pět, která vychází z legendy o Janu Nepomuckém. Podle ní se prý nad tělem Jana Nepomuckého objevila korunka s pěti hvězdičkami Proto je půdorys kostela ve tvaru pěticípé hvězdy, kostel má pět východů, pět oltářních výklenků, dvakrát pět kaplí kolem centrálního prostoru, na hlavním oltáři je pět hvězd a pět andělů. Číslovka 5 a další symboly Jedná se o symboliku pěti ran Kristových, ale také pěti písmen v latinském slově “tacui” (mlčel jsem) a především pěti hvězd ve svatozáři mučedníka, které se podle stejné legendy objevily ve Vltavě. Zde však symbolika kostela nekončí – uprostřed stavby, ve vrcholu kupole, se nalézá monumentální jazyk v ohnivém kruhu jako symbol Jana Nepomuckého, mučedníka zpovědního tajemství. Objevuje se i ve tvaru lomených oken. Jejich zakomponování u lucernových kaplí nad vstupními vestibuly připomíná meč zasazený v pochvě. Podle legendy Jan nevyzradil zpovědní tajemství královny Žofie, manželky krále Václava IV, a proto ho král nechal nejprve krutě mučit a potom svrhnout do Vltavy, jeho jazyk zůstal skryt v ústech právě jako meč v pochvě. Hlavní oltář představuje mučedníka, kterého vynášejí andělé na nebesa. Postranní oltáře jsou zasvěceny čtyřem evangelistům, Janovi s orlem, Markovi se lvem, Lukášovi s býkem a Matoušovi s knihou. Kostel je obklopen hřbitovem a ambity ve tvaru deseticípé hvězdy. Kostel je přístupný veřejnosti od května do září denně kromě pondělí, od 8.00 hod. do 17.00 hod. a mimo sezonu, tj. od října do dubna od 9:00 hod. do 16:00 hod., pouze o víkendech a ve svátcích a po předchozí domluvě.

Židovský hřbitov Radenín se nachází asi 600 m severovýchodně od centra obce. Za posledním domkem (čp. 63) je potřeba se dát vpravo polní cestou kolem domků (napravo), posléze se cesta stočí vlevo úvozem, ke hřbitovu je to pak asi 150-200 m. Hřbitov byl založen ve druhé polovině 17. století. Někdy v letech 1830-1866 byl rozšířen do dnešní plochy cca 1.403 m2. Ze stejného období pochází kamenná márnice, která nahradila svoji dřevěnou předchůdkyni. Dochováno je zhruba 300 náhrobků barokního, klasicistního a moderního typu. Nejstarší náhrobky lze datovat do 30. let 18. století. U části náhrobků byl použit jako materiál načervenalý železitý pískovec, který časem podléhá drolení, takže nápisy jsou často nečitelné. Dále se používala žula a mramor, u moderních pomníků tzv. švédská žula a diorit. Poslední pohřeb se konal 3.2.1938. Byl to pohřeb chedé žebračky Johany Rindové. Po příchodu nacistů byl hřbitov devastován, což pokračovalo i po válce. Během socialistické éry hřbitov zpustl a do špatného stavu se dostala i márnice. Opraven byl až v nedávné době, zásluhou správce Bedřicha Novotného (zemřel v roce 2008). Většina náhrobků nevyniká přílišnou zdobností. Ty s nejzajímavějšími reliéfy najdeme ve východním cípu hřbitova. Pozoruhodné jsou náhrobky Samuela Sonna s reliéfem slunce a rabiho Leopolda Franka s vyobrazením lva. Hřbitov má opravenou kamennou ohradní zeď a márnici. Volně přístupný.