Zámek Proseč - Obořiště, okres Pelhřimov.

Žižkovská televizní věž vysoká 216 m je nejen nejvyšší stavbou Prahy, ale i nejvyšší vyhlídkovou plošinou u nás. Zrod železobetonového gigantu stojícího v Mahlerových sadech byl provázen rozpaky a nelibostí veřejnosti. Kritice byl podroben vzhled, účel, umístění a obavy ze silného elektromagnetického zření. Vzrušené emoce, ale odvál čas a dominanta Prahy byla vzata na milost. Přípravné práce byly zahájeny v roce 1985, do provozu byl vysílač uveden 18.2.1992. Autory projektu byli ing. arch. Václav Aulický, dr. ing. Jiří Kozák a ing. Alex Bém. Hmotnost věže činí 11800 tun. Základ věže tvoří v hloubce 15 metrů železobetonová, 4 metry silná deska o průměru 30 metrů. Konstrukci tvoří tři ocelové tubusy o hmotnosti 2850 m, z nichž v hlavním jsou dva osobní výtahy, ve druhém nákladní výtah a ve třetím schodiště. Ve výšce 69,5 m je kavárna a restaurace pro 120 návštěvníků a ve výšce 93 m je prosklená vyhlídka. Ve výšce 190 m je připevněna televizní anténa zajišťující, ve výšce 118 m jsou anténní a vysílací agregáty radioreléových spojů. Vypočtená výchylka věže na vrcholu činí až 120 cm. Věž nabízí fantastický výhled. Ohromujíc pohled na Prahu z ptačí perspektivy a za jasného počasí lze přehlédnout takřka celé Čechy až do vzdálenosti sta kilometrů. Na věži je umístěno 10 černých obřích soch miminek - Mimina Babies od sochaře Davida Černého. Každé z nich váží 100 kg. Sochy zde byly nejdříve od 29. 5. 2000, v listopadu 2000 byly sundány a znovu se vrátily na věž v říjnu 2001. Budou zde po dobu dvaceti let.Ovladatelná kamera na vrcholu Žižkovské věže.V roce 1992 ukončil svou téměř čtyřicetiletou službu televizní vysílač na petřínské rozhledně. Stavba věže které měla tento vysílač nahradit získal velkou politickou podporu, protože kromě vlastního účelu měl jako „deštník“ zastínit poslech „nepřátelských“ rozhlasových stanic – Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky, BBC, Deutsche Welle a dalších. Četné občanské iniciativy protestovaly proti nadměrné zátěži životního prostředí silným elektromagnetickým zářením. Byly provedeny různá měření a bylo konstatováno, že je vše v povolené normě a hlasy utichly. Unikátní elegantní věž, často přirovnávána k raketě připravující se ke startu, stojí a slouží svému účelu. Žižkovská televizní věž drží svou výškou 216 m primát nejvyšší stavby v Praze. Věž se dotýká mraků ve výšce 474 m.n.m. Do 134 metrů dosahují tři kruhové tubusy, z nichž ten hlavní, který vede kabely do anténního nástavce, má průměr 6,4 m, další dva 4,8 m. V hlavním tubusu jsou dva výtahy, pohybující se rychlostí 4 m/s. Ve dvou dalších je provizorní výtah a nouzové požární schodiště. Základ věže tvoří v hloubce 15 metrů 4 metry silná železobetonová deska o průměru 30 metrů. Celková hmotnost věže je 11.800 tun. Výchylka věže na úplném vrcholu činí až 1,2 m. Díky vysílači má Praha nejen novou dominantu, ale i novou rozhlednu, kavárnu a restauraci. Ze tří prosklených vyhlídkových kabin umístěných ve výšce téměř 100 m se 351,45 m.n.m. otevírá pohled na město doslova z ptačí perspektivy. O 30 m níž jsou klimatizované kabiny vyhlídkové restaurace pro 50 osob, kavárny pro 54 osob a salonky pro 30 osob. Téměř u paty televizní věže se rozkládá starý židovský hřbitov. Jeho historie má mnoho společného se vznikem Olšanských hřbitovů. Pozemek k pohřebním účelům tehdy koupil od pražského magistrátu Andreas Nemis a od 16.1.1680 začali pražští židé pohřbívat své mrtvé na pozemku bývalé olšanské vinice, které zaujímala asi osminu rozlohy celého pozdějšího hřbitova. Vedle hřbitova si Židé postavili také svůj lazaret. Na starém olšanském hřbitově se údajně pohřbívalo i v době vypovězení židů z Prahy v letech 1745-48. Když Josef II. zakázal pohřbívání na všech hřbitovech uvnitř města, stal se morový hřbitov na Žižkově hřbitovem veřejným pro celý pravý „židovský“ břeh Vltavy. V roce 1787 byla za budovou lazaretu vyhloubena studna. Zachovala se dodnes, je už ovšem léta zazděná. Díky aktuárovi Koppelmannu Liebenovi víme, že okolo roku 1890 se tady každoročně pohřbívalo 200-400 lidí. Za více než jedno století bylo na starém židovském hřbitově na Žižkově pohřbeno takřka 38.000 osob. Nejnovější historie hřbitova je velmi smutná. I když přežil druhou sv. válku a nacistickou okupaci bez úhony, byla v roce 1960 zbořena vysoká obvodová zeď, náhrobky v jv. části byly povaleny a překryty navezenou zeminou a větší část pohřebiště byla přeměněna v Mahlerovy sady. Dnes už prakticky neexistují ani ty sady. Při hloubení základů byla zrušena většina hrobů ve střední části hřbitova a vybagrované náhrobky byly po několik měsíců vyváženy na skládku za Prahou. Zůstalo jen toto torzo v severní části hřbitova a restaurovány byly jen nejvýznamnější náhrobky rodiny Landaů.

Na pravém břehu Chrudimky, východně od zámku stojí budova automatických mlýnů. Winternitzovy automatické turbínové mlýny se silem byly vystavěny v letech 1909-1911 podle návrhu Josefa Gočára (jde o první Gočárovu stavbu v Pardubicích). Stavba režné industriální architektury vychází z anglosaské tradice. Původně jej tvořil třípatrový strohý hranol levého křídla s vedle stojícím silem, postavený z tmavých a světlých cihel. Kolem roku 1919 a následně ve dvacátých letech prošla stavba několika úpravami. Levé křídlo se silem bylo propojeno prampouchovým přemostěním a některé části dostaly atiku zpodobňující hradní cimbuří, což stavbu podstatně změkčilo. V roce 1960 bylo ještě levé křídlo prodlouženo čtyřpatrovou přístavbou, avšak respektující původní vzhled. Co však pohled na mlýny kazí je nevzhledná budova vrátnice a jídelny.

K poutnímu místu na Mariánské hoře se váže pověst o Antonínu Keprtovi z Kunvaldu, který tu roku 1814 vezl mlýnské kameny z Pruska na Moravu. Pozdě večer zde jel roklinatou cestou až k nejvyššímu výstupku. Tady povoz neudržel a vůz s nákladem se na něho převrhl. Nevida pomoci se modlil k Panně Marii Cellenské. V tom prý zaplála záře a zjevila se bílá panna, která vůz z něj zdvihla. Vozka vstal bez úhony a jel dál za světlem tak dlouho dokud neuhnul na dobrou cestu, pak světlo zmizelo. Zachráněný vozka dojel až do známé hospody v Třešňovci kde a pak i jinde o své příhodě vypravoval. Zavázel se každý rok vykonávat pouť do Maria Celli a to také až do své smrti plnil. Na památku svého zázračného zachránění pověsil zde na lípu obrázek představující ten zázračný děj. Vznik poutního místa na Mariánské hoře souvisí se společnými poutěmi českých, moravských a polských poutníků do rakouského mariánského poutního kostela v Horním Štýrsku. Poutníci se ke společné pouti scházeli zde již od počátku 18. století. Pouť do Maria Zell trvala si deset dní tam a putovalo se 350 km pěšky. Zhruba stejnou dobu trvala i cesta zpět. Roku 1825 je budoucí zakladatel poutního místa Leopold Fiala z Písečné na poutě do Maria Zell poprvé a to jako čtrnáctiletý. V roce 1857 se z Písečné stěhuje do Ústí nad Orlicí a protože je kameník na Mariánské hoře postavil pískovcový sloupek (dnes stojí před hlavním oltářem). Aby mohli poutníci začít a ukončit svoji pouť bohoslužbou postavili zde v roce 1864 malou kapli, která dnes stojí uprostřed kostela. V roce 1865 se stěhuje Leopold Fiala na Mariánskou hou do nového domku, který si postavil. Poutníků rychle přibývá a z toho důvodu nechává v roce 1868 Leopold Fiala postavi k původní kapličce, větší kapli s věží a dvěma zvony. V roce 1869 přijímá do své služby mladého řemeslníka Josefa Langera, který se stává autorem hlavního oltáře, postranních oltářů sv. Peregrina a sv. Františka, oltáře sv. Anny, kazatelny a rámů na obrazy křížové cesty. Obraz Nejsvětější trojice je přivezen z Maria Zell a obraz Polské Madony Czenstochowské je dar polských poutníků. Darů od poutníků rychle přibývá, takže již v roce 1875 mohla být kaple prodloužena do dnešního stavu.  Kostel tak získal stejné uspořádání jako v rakouském Maria Zell. V roce 1879 odkazuje Leopold Fiala zdejší poutní místo římskokatolické církvi. V roce 1881 zhotovil pro zdejší kostel truhlář Hübl z Jakubovic varhany. O dva roky později byly zhotoveny pískovcové sochy na hlavním vchodem. V roce 1885 je Mariánská Hora ustanovena poutním místem a na tuto slavnost se schází velké množství poutníků a kněží. V dalším roce je vybudována na louce před kostelem křížová cesta. Ve druhé světové válce jsou zrekvírovány oba dva zvony, po jejím skončení je odlit jeden nový zvon „Panna Maria Královna Míru“ o váze 141 kg. V současné době se zde konají od května do října každou neděli v 16 hodin bohoslužby. Jinak je možno kostel navštívit i mimo tuto dobu, když je někdo přítomen v poutním domku vedle kostela.