Arciděkanství v Kolíně.

Uhelný trh, do něhož ústí Havelská a Rytířská ulice a ulička V Kotcích, tvořil jihozápadní cíp Havelské čtvrti. Byl pojmenován podle domu, který stával do roku 1807, uprostřed prostranství a v němž byla kovárna a havířská huť, kde se prodávalo dřevěné uhlí. Na jeho místě dnes stojí klasicistní kamenná kašna s plastikami Fr. Xavera Lederrera, kterou věnoval baron Jakub Wimmer k výzdobě Nových alejí, dnešní Národní třídy. Později byla kašna přenesena do Vrchlického sadů a v roce 1951 byla přemístěna sem. Uhelnému trhu se později začalo říkat Zelný trh, protože si tu své stánky zřídili zelináři a květináři a prodávali zde své výpěstky ze zahrad v okolí Prahy. Velké proslulosti si trh kromě široké nabídky potravinářského zboží a zeleniny dobyl svými kuchyněmi pod širým nebem nebo v podloubích zdejších domů. Krátce před polednem se přiřítily různé, né právě vábně vyhlížející kuchařky s nůšemi a obsadily svá tradiční místa. Pomocí pánví, na kterých bylo rozžhavené uhlí, přihřívaly hrnce plné knedlíků se zelím nebo brambor s kyselou omáčkou. Některé měly i pekáče se zaječí pečení, v nabídce nechyběly ani smažené vdolky. Zakrátko se uhelným trhem linula vůně teplého jídla, která by dnes u hygieniků určitě propadla, ceny však byly bezkonkurenční a tak šlo zboží rychle na odbyt. Jídlo se dávalo většinou jen na papír, říkávalo se za dva na dlaň. Uznávanou autoritou byla jistá paní Fróny, která provozovala pět kuchařských výdejních stanovišť. U ní se nedávalo na dlaň, ale jak pamětníci vzpomínají jen do přinesené nádoby. Jejím typickým originálním oslovením bylo: „Né, na ruku nedám, vy čuňata, přineste si nějaký ten střep.“ Zákazníci byly většinou svérázné pražské postavičky flašinetáři, metaři, žebráci a mnoho dalších z těch co měli hluboko do kapsy.

Barokní zámek Lázně Bělohrad stojí přímo v centru stejnojmenného města a tvoří jeho nejcennější historickou stavbou. Zámek je dnes sice nepřístupný, slouží jako internát učiliště, ale můžeme si prohlédnout zámecký park i památník K. V. Raise, který byl přebudován ze zámecké oranžerie.                                             Na místě dnešního zámku kdysi stávala dřevěná tvrz Koštofrank. Jan Škopek z Bílých Otradovic ji později přestavěl ve tvrz kamennou, pro jejíž bílé zdi ji poddaní nazývali Bílým hradem – Bělohradem, z čehož pak vznikl i název města. Roku 1684 získal bělohradské panství Bertold Vilém z Valdštejna, který začal s výstavbou zámku. Stavba započala kolem roku 1720 a podílel se na ní snad i Giovanni Santini - Aichl. Po smrti Bertolda Viléma z Valdštejna roku 1724 zdědila jeho majetek dcera Marie Alžběta, prodaná za Jana Arnošta Schaffgotsche z Kynastu. Teprve za nich byla stavba zcela dokončena. Roku 1945 byl zámek zestátněn a využíván účelově. Nyní je zde umístěn internát zemědělského učiliště.        Přední nádvoří zámku tvoří symetrický ornamentální půdorys. Z obou bočních stran je uzavřeno hospodářskými budovami a příbytky služebnictva. Z nádvoří do vlastního zámku vedou dva podjezdy, mezi nimiž se nachází zámecká kaple, původně zasvěcená Janu Evangelistovi. Zakončena je věží, nesoucí znak bývalých majitelů Schaffgottschů. Mohutný orel u vchodu je znak sv. Jana Evangelisty a nad vchodem jsou slova z jeho evangelia "Verbum caro factum" - Slovo tělem učiněno. Za zámkem se rozkládá přístupný zámecký park. 

Ve městě Vrchlabí, nedaleko náměstí, stojí krásný renesanční zámek obklopen zámeckým parkem s umělými jezírky, který patří k nejranějším světským stavbám renesančního stavitelství v Čechách.   Historie zámku                                Ve Vrchlabí se již roku 1525 zmiňuje tvrz, která stála opodál dnešnímu zámku, pravděpodobně v místech současného zámeckého rybníčka. Roku 1533 získal Vrchlabské panství Kryštof z Gensdorfu, který záhy zahájil práce na stavbě nového sídla. Stavba zámku byla dokončena v roce 1546. Nový zámek tvořila vysoká obdélníková budova s velkou vstupní síní. Po jeho dokončení sloužila stará tvrz jen k hospodářským účelům. V roce 1575 zámek vyhořel a po požáru byl jen provizorně opraven. Dnešní podobu získal až za Viléma Miřkovského ze Stropčic, který zámek pozdně renesančně upravil v letech 1605 – 1614. Tehdy byly přistavěny nárožní věže a celá stavba byla rozšířena. Po bitvě na Bílé Hoře bylo Miřkovským panství zkonfiskováno a přičleněno k Valdštejnovu frýdlantském vévodství. Po Valdštejnově smrti získal Vrchlabí Rudolf Morzin. Za Pavla Morzina v roce 1684 proběhla úprava zámku, kdy došlo ke zřízení domácí kaple. Po vymření rodu v roce 1791 přešlo vrchlabské sídlo do držení Černínů. V roce 1820 zahájili přestavbu zámku a upraveno bylo i jeho okolí zbavením všech opevňovacích prvků. Další přestavba proběhla na přelomu 19. a 20. století podle projektu Josefa Schulze. Navrhl podobu nově přistavěného vstupního portiku s balkónem a byly zvýšeny také věže. V průběhu první světové války Černínové zámek prodali, od té doby sloužil administrativním účelům a po roce 1945 se stal majetkem československého státu. V současné době jsou na zámku umístněny kanceláře Městského úřadu, sídlí zde také Správa Krkonošského národního parku a objekt není pro veřejnost běžně přístupný. V jeho prostorách se však konají svatební obřady a koncerty.   Dispozice zámku              Zámek ve Vrchlabí je dvoupatrový objekt, který má na všech čtyřech nárožích typické osmiboké věže ukončené cibulovitými báněmi s lucernami. V zámeckém interiéru se nachází zajímavá velká síň v přízemí, sklenutá valenou klenbou s lunetami. V místnostech se zachovaly štukované klenby z konce 17. století. Cenná jsou renesanční fajánsová věžovitá kamna z roku 1545 s biblickými motivy. Na zámek navazuje přírodně krajinářský park z 1. poloviny 19. století s cizokrajnými dřevinami. Parkem vede vyznačená stezka. Tipy na výlet Kromě zámku zde najdete i Vrchlabský klášter, Krkonošské muzeum, zámek Horní Branná, tři historické domky s expozicemi nebo radnici. Nedaleko odsud můžete vystoupit na rozhlednu Žalý. Ubytovat se můžete přímo ve Vrchlabí.