Židovské osídlení v Čáslavi ve 14. století mělo jen epizodní trvání. Novodobá židovská obec ve městě započala svou historii v polovině 19. století a na jeho konci přišla pro čáslavskou židovskou obec doba společenského a kulturního rozkvětu, která na přelomu století vyvrcholila stavbou nové synagogy. Tehdy obec mohla oslovit výraznou osobnost středoevropské architektury historismu, vídeňského architekta Wilhelma Stiassneho (1842 - 1910), jenž se podílel již na stavbě Jubilejní synagogy v Praze v Jeruzalémské ulici. Ten postavil synagogu v maurském slohu, která nahradila starší modlitebnu doloženou v Čáslavi v polovině 19. století. Synagoga v Čáslavi sloužila svému původnímu účelu do roku 1941, kdy došlo k uzavření synagog k bohoslužbám. Po válce sloužily její prostory využita jako sklad, roku 1970 byla rekonstruována pro potřeby Městského muzea. Roku 1994 byla vrácena Židovské obci v Praze, od roku 1996 probíhá její celková rekonstrukce.Patrová budova čáslavské synagogy má obdélný půdorys a stojí volně v městské zástavbě. Exteriér je původní. V příčném křídle při hlavním průčelí se nachází vstupní předsíň, po stranách schodiště a provozní zázemí. Modlitební sál ze tří stran obklopuje ženská galerie ozdobená orientální malbou. Zachoval se dřevěný kazetový strop a štuková římsa jenž zdobí vítězný oblouk apsidy, v níž býval svatostánek. Synagoga v Čáslavi představuje výraznou památku vysoké architektonické úrovně.

Paměstní deska sportovů, kteří zahynuly v období I. a II. sv. války.

Podle pověsti spadl roku 1555 pelhřimovský měšťan Matouš Chejstovský na útěku před lupičy do štoly stříbrného dolu na svahu Křemešníku. V úzkosti a modlitbě přislíbil, že bude-li zachráněn, postaví na vrchu kapli. Z této doby opravdu pochází nejstarší kaple Nejsvětější Trojice na vrchu Křemešníku, údajně postavená ze dřeva. V presybtáři dnešního kostela se však zachoval kamenný portál s pozdně gotických ostěním. V letech 1651-1652 byla kaple přestavěna v raně batokní podobě. Až v letech 1710-1720 je poutní kostel Nejsvětější Trojice postaven v podobě, která v podstatě přetrvává dodnes. V roce 1734 byly kolem kostela postaveny ambity a roku 1750 byl kostel upravován naposledy. V ambitech kolem kostela jsou umístěny dvě nárožní kaple a navazuje na ně bývalá škola a fara. Z podnětu českobudějovického biskupa Dr. Šimona Bárty byla 17.12.1935 ustavena Matice křemešnická. Hlavním posláním byla péče o duchovní úroveň poutního místa. K tomuto účelu byl zřízen nový exerciční dům z bývalé školy. Počet poutníků vzrůstal, velmi vysoký byl po celé 19. století, ale vrcholu dosáhl při epidemii cholery v Čechách. Rozšířená pověst o ochranných účincích křemešnické vody právě proti choleře sem přivedla několik desítek tisíc lidí ročně. Na průčelí poutního kostela Nejsvětější Trojice je nad hlavním vchodem umístěn kamenný reliéf Korunování Panny Marie z druhé poloviny 16. století. Uvnitř se nachází trojboký oltář z roku 1752 symbolizující tajemství Nejsvětější Trojice, uprostřed oltáře se nachází reliéf Korunování Panny Marie, na třech nárožích sochy andělů. Vlevo od oltáře je kazatelna z roku 1750. Vitrážové okno daroval poutnímu kostelu pelhřimovský rodák, arciděkan smíchovský, prelát Jan Pauly. Motiv Zvěstování Panny Marie vymaloval na skle v roce 1936 J. Veselý. Kousek od kostela se nachází zajímavá stavba podobající se malému zámečku. Jde o větrný zámek postavený v roce 1930, podle návrhu arch. Kamila Hilberta pro akademického sochaře Josefa Šejnosty, rodáka z nedalekého Těšenova. Plánoval zde zřízení muzea všech svých medailérských prací. Stavba však zůstala do dnešních dnů nedokončena. Můžeme však obdivovat cimbuří se sedmi havrany, úsměv vyvolává kamenný patník s kloboukem, tzv. křemešnické nemehlo, které tajně jako žert, nechal zhotovit mistrův osobní přítel, pelhřimovský poeta K.B.Tomášek. Od větrného zámku až ke kapličce s pramenem (při červené turistické značce) vede křížová cesta zakončení Božím hrobem. Původní křížová cesta byla postavena podél staré pěšiny roku 1689. V roce 1947 byly zchátralé cihlové kapličky nahrazeny žulovými. Jsou dílem Ant. Theina, který byl inspirován původními návrhy sochaře Františka Bílka. Obrazy v kapličkách jsou od pelhřimovského umělce R. Ondráčka. Křížová cesta má 14 zastavení a jeho posledním zastavením je Boží hrob, který se nachází již nedaleko „větrného zámku“. V umělé jeskyni, jež je přistavěna ke skále, se nachází Jěžíšovo tělo od Antonína Bílka. Barokní kaplička pod kostelem byla postavena asi roku 1689 nad „zázračným“ pramenem. Má půlkruhový portál a trojúhelníkový štít s reliéfem „Křest Páně v Jordánu“ od Františka Bílka. V roce 1896 byla kaplička opravena a doplněna o sochy sv. Josefa a sv. Anny. Studánka se „zázračnou“ vodou se nachází pod kamenným oltářem uvnitř kapličky. Zázračný pramen je pradávnou, nepochybnou příčinou vzniku poutního místa. První písemné zmínky o pramenu jsou z let 1763 a 1782. Pramen vyvěrá periodicky obvykle okolo Vánoc a přestává téci v létě (červen, červenec), někdy se objevuje i na podzim. Nikdy nezamrzá a je zřejmě spojen s prmanem na protější straně kopce studánka „U Buku“. Pověst o léčivých účincích zesílila za třicetileté války. V dobách epidemie cholery uprostřed 19. století, sem pro vody přicházely desetitisíce lidí. Uvádí se, že se voda vozila v povozech do Hradce králové, Kutné Hory i mnohem vzdálenějších míst. Chemickou analýzou se zjistilo, že voda je velmi čistá, chudá na minerály, slabě radioaktivní a obsahuje nepatrné množství stříbra. Tím se vysvětluje, že uchovávána v lahvích se dlouhou dobu nekazí. Za kaplí se nachází poustevna. Během rekonstrukce studánky v roce 2000 narazil kamenický mistr Miroslav Heřmánek na podzemní prostor vzadu za kapličkou zasypaný zeminou a kamením. Když ručně odstranil kameny ze zborcené klenby pod nánosy hlíny, objevil se před ním půdorys objektu dávno zapomenuté poustevny v opuštěné hornické štole. V tomto unikátním objektu, ve kterém přebývalo několik poustevníků ještě v 18. století, mimo jiné i poustevník Jiří Mrňávek, jehož ostatky jsou uloženy v kapli mrtvých nedaleko kostela Nejsvětější Trojice.

Vila postavená pro průmyslníka Tomáše Baťu z počátku 20. století stojí na severním okraji centra Zlína při ulici Gahurova.Původním autorem stavby byl vizovický stavitel František Novák, v průběhu stavby se pak Tomáš Baťa obrátil na Jana Kotěru. Vila postavená v letech 1909-1912 má dvě nadzemní podlaží, valbovou střechu s podkrovím a střešní vyhlídku. V přízemí se nacházela centrální hala, na jedné straně kulečníkový pokoj a dámský salon, na druhé straně pak jídelna se zimní zahradou. Za jídelnou pak kuchyně s přípravnou a pokoj pro službu. V patře bylo privnátní bydlení s obytnými pokoji, sociálním zařízením a pokoj pro služku. Na vybavení interiéru se podílel Kotěra s Františkem Kyselou a jeho žáky. V roce 1913 zakoupil Baťa celý soubor nábytku od Dušana Jurkoviče. Po válce v roce 1951 se vila stala domem pionýrů a mládeže. Za této éry došlo k devastaci inteiéru a exteriéru. Za své vzala v polovině 80. let i část zahrady. Byla na ni vybudována ulice spojující centrum Zlína se sídlištěm Jižní svahy. V roce 1989 byla vila navrácena zpět do rukou rodiny Baťů. Byla zahájena rekonstrukce stavby, která navrátila vile co největší podobu Kotěrově návrhu, bohužel původní vnitřní vybavení se nedochovalo. Přestavba ukončená v květnu roku 1998 přišla na zhruba milion amerických dolarů. Následně byl objekt předán Nadaci Tomáše Baťi. Dnes slouží podnikatelským, vzdělávacím a spolenčenským projektům.