Rozhledna na Děčínském Sněžníku (723 m), který leží 8 km severozápadně od Děčína, je dobou svého vzniku 1864 jedna z nejstarších a zároveň také jedna z nejkrásnějších u nás. Rozhledna na stolové hoře Přitom původně, stavba neměla ani rozhlednou být, ale jen věží pro přesná geografická měření. To zde společně prováděly dokonce tři státy - Rakousko-Uhersko, Prusko a Sasko. Na jejich přání ji postavil majitel děčínského panství hrabě František Thun. Ten nechal na Sněžníku, který je mimochodem nejvyšší a největší stolovou horou na našem území, vybudovat honosnou kamennou věž, podle návrhu drážďanského architekta Hänela. Vyšel tak vstříc zeměměřičům i turistům, protože věž byla nejen funkční, ale také velmi krásná. Byla ozdobena pseudogotickými prvky, které jsou na okenních římsách, cimbuří a lomených okenních obloukách. Svému původnímu účelu sloužila jen krátce a tak logicky po zeměměřičích přišli turisté. Zájem návštěvníků byl dokonce tak velký, že rok po otevření bylo pro ně postaveno občerstvení. Lákal je pohled na romantickou krajinu údolí Labe, České středohoří a Lužické hory, který jim nabízela 33 metrů vysoká věž. Do historie se zapsala také tím, že zde bylo jako na prvním místě na našem zachyceno televizní vysílání. Byl to signál z Berlínského vysílače a přenos z Berlínských olympijských her. I přes pokračující oblibu začala rozhledna ve druhé polovině 20.století chátrat. Poničily ji vandalové a restaurace musela být dokonce stržena. To hrozilo i rozhledně. Zachránila ji až rekonstrukce v roce 1992, kdy byla zpevněna za pomocí ocelových vyztuží uvnitř zdí. Je otevřena denně během letní sezóny.   Výhled sever: německé stolové hory Konigstein či Lillienstein, v dáli Drážďany východ: Děčín, Labské Pískovce, Lužické hory, Jizerské hory jih: České středohoří a Milešovka západ: Krušné hory   Popis cesty   Autem - příjezd Děčína do Libouchce zde odbočit doprava v Jílovém v místě, kde odbočuje i zelená značka. Po asfaltce  dojet až do obce Sněžník, kde zaparkovat auto u zastávky autobusu v místě, kde odbočuje doprava červená značka. Po ní zbylý kilometr a půl dojít pěšky. Vlakem - do Jílového vlak nejezdí, takže vystoupit  na zastávce Děčín-hlavní nádraží. Odtud vede až k rozhledně červeně značená turistická trasa. Pěkná 10 km procházka.  

Nábřeží kpt. Jaroše lemuje levý břeh Vltavy mezi nábřežím Edvarda Beneše a Bubenským nábřežím. Je dlouhé cca 1000 m. Nábřeží je pojmenováno od roku 1948 po kpt. Otakaru Jarošovi. Bylo i součástí dnešního nábřeží Edvarda Beneše. V letech 1896 -1920 se zde říkalo Stanice pod Letnou, v letech 1920 – 1937 nábřeží pod Letnou, v letech 1938 – 1948 Kramářovo nábřeží. Nábřeží kpt. Jaroše je rušnou dopravní tepnou. Proudí tudy automobilová doprava, část slouží i tramvajové dopravě. V severní části je stanice metra Vltavská.

Vířivé kameny, text v přípravě

Farní kostel sv. Michala se nachází na Žerotínově náměstí, nejvyšším skalnatém místě vnitřní části města Olomouce a je tak jednou z výrazných dominant města. Barokní chrám sv. Michala vznikl přestavbou původního raně gotického kostela ze 13. století, který byl součástí zdejšího dominikánského konventu.  Z původní gotické stavby se dochovalo obvodové zdivo a klenba v závěru presbytáře. Do současné raně barokní podoby byl kostel přestavěn v letech 1673–1686 podle projektu císařského architekta a inženýra Giovanniho Pietra Tencally, jehož činnost na Moravě byla rozsáhlejší (přestavba zámku v Kroměříži, poutní kostel sv. Anny v Staré Vodě, aj.).  Jednolodní sálová stavba s postranními kaplemi má bohatou sochařskou a malířskou výzdobu. Průčelí kostela zdobí sochy Salvátora a Panny Marie Immaculaty od Ondřeje Zahnera z 30. let 18. století. Štukovou výzdobu interiéru navrhl Baltazar Fontana. Varhany pocházejí z roku 1706 z dílny brněnského varhanáře Davida Siebera a jsou ozdobeny řezbářskými pracemi Augustina Thomasbergera. Původně byly umístěny v kostele na Klášterním Hradisku, ale po zrušení tamního kláštera byly zakoupeny roku 1793 pro kostel sv. Michaela. K budově kostela přiléhá gotický ambit zaklenutý křížovou klenbou a gotická kaple sv. Alexeje.