Komplex bývalého cisterciáckého kláštera v Plasech leží v půvabném Plzeňském kraji, přibližně 25 kilometrů na sever od jeho centra, Plzně. Původně byl založen na místě močálu v údolní nivě řeky Střely, který se dnes nachází uprostřed městečka Plasy. Historie kláštera sahá do roku 1144, kdy zakládací listinu pro klášter vydává kníže Vladislav II. společně se svou manželkou Gertrudou a o rok později je klášter osazen několika řeholníky z bavorského Langheimu. O několik let později započíná výstavba konventního kostela, kamenné baziliky Nanebevzetí Panny Marie v románském stylu. V polovině 13. století potvrzuje papež Inocenc IV. klášteru veškeré přilehlé oblasti, které v době od založení získal od knížete, šlechty, či vlastním nákupem. Jedná se o 11 grangií, vsi a kostely. Dodnes zachovanou jedinou připomínkou gotického období kláštera je tzv. Královská kaple, postavená po francouzském vzoru se zachovanými freskami, pocházející z jednoho z vrcholných období kláštera, a to vlády Václava I., který prý v klášteře osobně několikrát pobýval. Období prosperity končí v druhé polovině 14. století, kdy místní cisterciáky dostává do obtížné finanční situace král Václav IV. rapidním zvýšením daní a definitivní ránu klášter dostává za husitských válek, kdy nejprve byl připraven o většinu statků okolní šlechtou a roku 1421 samotné opatství vypáleno běsnícími husity. Po letech výrazného útlumu se situace kláštera výrazně vylepšuje v období po bitvě na Bílé hoře, kdy císař Ferdinand II. rozhoduje o navrácení dřívějšího majetku zpět klášteru a tím umožňuje i jeho architektonickou rekonstrukci. Ta barokní z let 1661-1739 na které se podíleli především stavitelé J.B. Mathey (sýpka, prelatura), J. B. Santini-Aichel (barokní konvent) a K. I. Dientzenhofer, dala klášteru onu monumentální podobu, kterou známe dnes. Zrušení kláštera datujeme do roku 1785 a došlo k němu výnosem císaře Josefa II. a kterým též klášter přešel pod správu Náboženského fondu. O několik let později se v důsledku rozprodávání částí státního majetku dostává konvent v Plasech do vlastnictví rodu Metternichů, kteří ho částečně přestavili. V roce 1945 bylo na základě Benešových dekretů panství znárodněno a dnes je ve zprávě Památkového ústavu západočeského kraje. V budově konventu, která je založena na více jak 5000 dubových pilotech v bažinaté půdě, můžeme shlédnout stálou expozici barokního umění či pozoruhodnou expozici věnovanou lékárenství, které má v Plasích dlouhou tradici. Součástí plaského areálu je též královská kaple, klášterní kostel, hrobka rodiny Metternichů v blízkem kostele sv. Václava, kašna se sochou sv. Jana Nepomuckého, sýpky či unikátní barokní toalety (prevety). Od roku 1995 je klášter národní kulturní památkou.

  Historie Kolodějského zámku. V historických pramenech se připomíná ves a tvrz v Kolodějích poprvé v roce 1346. Ves a tvrz později kupuje císař Karel IV. který je daruje 3.6.1359 svému bratrovi, markraběti moravskému Janu Jindřichovi. Původně gotická tvrz byla postupně přestavována, a tak koncem 16. století se již v kupních smlouvách hovoří již o renesančním zámku. V roce 1623 byl zkonfiskován a na dlouhou dobu připadl Lichtenštejnům. Stále ještě renesanční zámek utrpěl za třicetileté války. V letech 1706-1712 se dočkal barokní úpravy a Lichtenštejnové pokračovali dalšími úpravami, v letech 1802-1810 v klasicistním slohu. Středověká věž, která se dočkala renesanční a barokní úpravy, byla stržena. Zahrada byla přeměněna na anglický krajinářský park, do něhož byla pojata i část obory. V roce 1791 byly za účelem korunovace Leopolda II. převáženy z Vídně do Prahy korunovační klenoty tam uložené za Pruských válek v roce 1743. Korunovační klenoty spolu s doprovodem strávily noc z 8. na 9. srpna 1791 právě tady na zámku v Kolodějích. Černý den pro zámek se stal 18.10.1911. Tehdy rozsáhlý požár zničil celou střechu, proud vody navíc poškodil štukaturu některých stropů a některé se dokonce zřítily. Opravy skončily v roce 1914 a v rámci oprav bylo v zámku zavedeno elektrické osvětlení, vodovod a ústřední topení. Pro svou skvělou polohu se stal zámek v roce 1919 dočasným letním sídlem prezidenta republiky T.G.Masaryka. Při první pozemkové reformě byl zámek i s dvorem Lichtenštejnům zabrán a v roce 1928 prodán Vladimíru a Anně Holekovým. Od manželů Holekových jej koupil generální ředitel závodu Walter Jinonice ing. Antonín Kumpera a jeho manželka Olga. Kumperovi museli do sešlého, velkého zámku, neudržované obory a parku značně investovat. Při adaptaci byla náhodou objevena kolekce gobelínů značné historické ceny. Nedostatek vody byl vyřešen vyvrtáním tří studní. Firma Excelsior zbudovala tenisový kurt. Antonín Kumpera jako zámožný člověk který průběžně doplňoval zámecký interiér nákupy uměleckých děl byl zároveň velmi šetrný. Vlastnoručně napsal 29 stránkový (A4) Domácí řád. Veškeré služebnictvo se muselo tímto řádem řídit. Bylo nařízeno co nejvíce šetřit všemi energiemi a vodou. Před vstupem do zámku si muselo povinně obout bačkory. Muselo též dbát, aby se neotloukly rohy, nepoškrábaly dveře, nepošlapala tráva v parku atd. Kouřit směli jen ve svých služebních bytech. Každý člen personálu měl povolenou pouze jednu vycházku týdně a to večer. Přesně byl vypracován popis oblečení služebnictva, ale i postup při výměně žárovky. Uveden citaci: „V obývacím pokoji se spálí žárovka. Komorník si vyžádá novou od šoféra a musí podepsat odběrní lístek, čímž ověří jakožto příjemce správnost údajů v odběrním lístku. Řidič pak svým podpisem ověří, že žárovka byla vydána a že starou za účelem kontroly převzal.“ Za sklad veškerých věcí odpovídal šofér. A takto podrobný byl celý rozpis dne od rána 6.15 do večerky ve 22.15, kdy muselo být, pokud nemělo panstvo hosty, všude zhasnuto. Za případné prohřešky proti Domácímu řádu byl stanovený pevný finanční postih. Za druhé světové války na jaře 1943 byly všechny uvolnitelné prostory propůjčeny na žádost Národní galerie pro úschovu některých vzácných obrazů a plastik z jejich sbírek. Na žádost správy Arcibiskupského paláce zde byla uschována i celá sbírka vzácných gobelínů. Důvodem byly obavy z bombardování Prahy. Začátkem roku 1946 byl na veškerý majetek ing. Antonína Kumpery tedy i zámku Koloděje uvalena národní správa. Ještě v tomto roce byl zámek vybrán za letní sídlo předsedy vlády. V roce 1948 jej převzalo ministerstvo vnitra a byla tady zřízena Vyšší politická škola SNB. V 50. letech tady byly ve sklepních kobkách vězněny oběti stalinských procesů – Artur London, Rudolf Slánský, Vlado Clementis a další, údajně i Gustáv Husák. Od roku 1955 byl Státní zámek Koloděje po provedených úpravách využíván Úřadem předsednictva vlády ČSR. Po roce 1970 byl zámek kompletně rekonstruován, uprostřed obory byla pro tehdejšího předsedu vlády Lubomíra Štrougala postavena přízemní lovecká chata, bungalov se saunou, krbem a tenisovým kurtem. Současnost Kolodějského zámku. Celý areál zámku včetně parku a obory zůstal v majetku státu i po listopadu 1989. Možná si ještě málokdo dnes vzpomene, že v tehdejší eufórii a pod dojmem hesla „nejsme jako oni“ jezdila první polistopadová vláda na svá jednání do Kolodějí demonstrativně hromadně autobusem. V majetku vlády zůstává zámek i dnes a je přístupný jen při občasně konaných Dnech otevřených dveří.

Původní Malostranská vodárenská věž byla postavena v roce 1502. Stávající věž byla na jejím místě postavena v roce 1562. Stojí na Petržílkovském ostrově. V místě, kde stávaly mlýny mlynáře Petržílka. Proto se také někdy nazývala Petržílkovská. Je vysoká 30 m, její nádrž v horním patře má obsah 10,5 hektolitrů a rozváděla vodu do 57 kašen. V roce 1620 byla vybavena čerpadlem od Albrechta z Valdštejna a v roce 1940 modernizována a nově vybavena zařízením. Při obléhání Prahy Švédy, v roce 1648, byla věž poškozena. V roce 1808 prodělala generální přestavbu. Další rekonstrukce následovala až v osmdesátých letech 20. století.

Poměrně malá vodní kaskáda zvaná jako Bubovické vodopády se nachází na turisticky značené cestě mezi Svatým Janem pod Skalou a Karlštejnem, jen pár kilometrů od Srbska. Vodopád na několika vápencových stupních tu vytváří Bubovický potok. Nejhezčí je v době jarního tání nebo po vydatnějších deštích, jinak ve zbytku roku a zejména v pak v sušším období je téměř neznatelný. Zajímavé útvary zde vznikají také v zimním období kdy třeba po vlhčím období přijdou mrazivé dny či noci.