Gerontologie - lůžkové oddělení.

Zřícenina hradu Dražic se tyčí na skalnatém ostrohu na pravém břehu Jizery u Benátek nad Jizerou. Hrad a jeho historie Mezi starými českými rody má výjimečné postavení rod pánů z Dražic. Jeho členové nevynikali mečem a mocí síly, jak bylo v dobách středověku běžné, ale vzdělaností spojenou s kulturním i duchovním nadáním. Řada z nich našla své uplatnění ve vysokých církevních hodnostech. Nejvýznamnější postavení rodu byl Jan, mladší syn zakladatele dražického hradu, jenž zastával v letech 1301-1343 úřad pražského biskupa. Spolu se svým bratrem Řehníkem II. pokračovali na počátku 14. století ve stavbě rodového hradu a roku 1318 „byli se všemi hradbami, domy, střechami, zábradly a příkopy hotovi“. Téhož roku byl Jan IV. z Dražic předvolán k vyšetřování k papežskému dvoru do Avignonu, aby se obhájil z nařčení svých přátel, že ve své funkci nepostupuje dostatečně rázně proti kacířům. Ve Francii pobyl více jak devět let, než se dočkal zproštění obvinění. Za tu dobu tam poznal francouzskou kulturu. Nové vlivy se uplatnily i v úpravách dražického hradu, z něhož učinil biskup mimořádně výstavné a reprezentativní sídlo. Na přestavbě hradu se významně podílela stavební huť mistra Viléma, stavebníka z Provensálska.  Poslední mužský člen rodu pánů z Dražic, Jan, královský nejvyšší písař, se připomíná do roku 1385. Po Petru z Vartemberka, který vlastnil Dražice na přelomu 14. a 15. století, vyženil hrad s jeho dcerou kolem roku 1402 Aleš Skopek z Dubé. V následujících revolučních dobách jako by nebylo pro krásu a umění, ukrytých ve zdech dražického hradu, místa. V roce 1421 přestoupil Aleš Skopek z katolického tábora v podobojí a tři roky nato mu okolní katoličtí páni dobyli a zpustošili dražické panství. K obnově hradu došlo patrně za dalších majitelů, Dražických z Kunvaldu, jejichž rod vládl na Dražicích do roku 1510. Roku 1512 koupil hrad od Hynka Bořity z Martinic Bedřich z Donína, který v následujících letech vystavěl nový zámek v nedalekých Benátkách nad Jizerou. Klid staré zříceniny narušila výstavba silnice, jejíž část vede bývalým hradním příkopem. Podoba hradu O podobě jeho předhradí není nic známo. Jádro lichoběžného obrysu obíhá příkop, před nímž byl nasypán val. Za čelní hradbou se vypínal štíhlý okrouhlý bergrift, za nímž ležel složitější rozměrný dvoutraktový palác. Dvě místnosti v jeho přízemí byly zaklenuty čtyřmi poli křížových kleneb bez žeber na střední pilíř. Zřejmě již v této době byl palác vybaven záchodkovým přístavkem. Z další zástavby známe pouze zbytek stavby v severozápadním nároží. Francouzi, kteří hrad přestavovali pro Jana IV. z Dražic, měli tak celkovou půdorysnou osnovu dánu. Ze starého paláce použili pouze přízemí, nad nímž vznikla nová tři plochostropá patra. V sestavě jejich místností nalézáme i roubenou komoru. Některé místnosti byly vytápěny krby. Hlavní reprezentační prostory obsahovalo druhé patro. Rozsah paláce zvětšila přístavba čtverhranné věže, v níž se v této úrovni nacházela drobná kaple zaklenutá křížovou klenbou. Současně se stavbou paláce byly zvýšeny staré hradby a nelze vyloučit, že parkánová hradba obíhající palác vznikla až v této době. Do severovýchodního nároží byl vložen druhý, menší dvoutraktový palác, který nedosahoval výstavnosti a výbavy paláce velkého, a další stavba byla přiložena k čelní hradbě. Z výstavného hradu zbylo do dnešních časů torzo věže s kaplí ve druhém patře a části obvodových hradebních zdí a zdí paláců. V blízkém okolí stojí za vidění také zámek Benátky nad Jizerou, kde je umístěno i Muzeum Mladoboleslavska, Muzeum v Benátkách nad Jizerou a soukromé Muzeum hraček.

Římskokatolický kostel sv. Václava se nachází v severovýchodní části historického centra Starého Jičína. Původní farní kostel kdysi tvořila jen dnešní jižní kaple sv. Kříže. Za časů Karla ze Žerotína byl v průběhu 2. poloviny 16. století rozšířen. Další výrazné stavební úpravy proběhly v době barokní. V letech 1715–1721 bylo zhotoveno nové kněžiště a společně se zaklenutím i patrovou tribunou financoval stavební práce Antonín Zeno z Dannhausenu, majitel starojičínského panství. K další zásadní změně interiéru došlo až v polovině 19. století, kdy byly strženy dva dřevěné kůry a místo nich postavena jedna zděná kruchta. A.Š.

Polabské národopisné muzeum Přerov nad Labem představuje prostřednictvím lidové architektury lid a lidovou kulturu z oblasti středního Polabí od poloviny 18. do poloviny 20. století.  Jeho prvopočátky se datují do sklonku 19. století a jsou spojeny s osobností majitele přerovského panství, prince Ludvíka Salvátora z toskánské habsburské větvě. Ten se nechal inspirovat Jubilejní zemskou výstavou roku 1891 v Praze, kde byla vystavena tzv. česká chalupa. Ludvík Salvátor vykoupil tedy poblíž zámku stojící chalupu č.p. 19 a nechal ji podle vzoru české chalupy zařídit a vybavit malovaným nábytkem, různými předměty z domácnosti a rumpálovou studnou. Vzniklo tak vlastně první regionální minimuzeum.  Stalo se velmi rychle oblíbeným místem.    Specializované muzeum lidové architektury bylo založeno roku 1967. Účelem vzniku skanzenu bylo zachovat historicky cenné objekty v prostředí, v němž vznikaly a plnily svou funkci. Jeho základem se stala česká chalupa a velmi rychle byl areál doplňován i dalšími objekty. Počátkem sedmdesátých let byla přidána myslivna s hospodářským zázemím a zahradou, přibyl chmelový špýchar a selské brány.  Později ještě roubené stavení z Nymburska a chalupa z Chvalkovic.  V osmdesátých letech další chalupa z Kovanic a roubená chaloupka z Dymokur. Ta byla až ve skanzenu upravena na obydlí ševce. V areálu je i třída s kabinetem staré školy. V jednotlivých objektech jsou uspořádány národopisné expozice, v některých chalupách doplněné krojovanými figurínami. Objekty jsou uspořádány tak, aby co nejvěrněji připomínaly rozmístění chalup ve středočeské vesnici a působily tak přirozeným dojmem. V sezóně výstavy z muzejních sbírek a již tradiční jarní a vánoční výstavy. Velký důraz je ve zdejším skanzenu kladen na oslavy Velikonoc, kdy je připraven bohatý doprovodný program.