Nádraží Praha Řeporyje leží na železniční trati mezi Prahou Smíchovem a Berounem. Slouží pro osobní i nákladní dopravu.

Kaple Božího hrobu na Petříně, mezi Petřínskou rozhlednou a Bludištěm, byla vybudována v roce 1732. Sloh kaple je barokní, je opatřena věžičkou a její vchod je orientován na sever. Kapli nechal postavit kněz Norbert Saazer. Cca na přelomu 18. a 19. století přestala sloužit svému účelu a obnovena byla až v roce 1845. Několik desítek metrů, u kostela sv. Vavřince se nachází stejnojmenná kaple postavená o pět let později, tedy v roce 1737.

Kostel sv. Ignáce na Karlově náměstí byl vybudován v letech 1665 – 1670 jezuity. Stavba byla zahájena C. Luragem a polírem D. Luragem. V letech 1671 – 1677 na bodování pokračoval stavitel M. Reiner. Průčelí kostela, směřující do Karlova náměstí, bylo v roce 1671 vyzdobeno sochou sv. Ignáce v mandorle. Věž kostela a kruchtu postavil v letech 1686 – 1688 P. I. Bayer. Ten také v roce 1697 – 1699 vyzdobil průčelí kostela portikem. Na portiku jsou umístěny sochy jezuitských světců. Autorství je připisováno sochaři a štukatérovi A. Soldatimu. Ten se také podílel na výzdobě interiéru. Ve druhé polovině 18. století kostel prodělal rokokovou úpravu. Interiér kostela má charakter jezuitských svatyní. Má sálový půdorys s bočními kaplemi a tribunami. Za mělkým pravoúhlým kněžištěm je rozsáhlá sakristie. Převážná část zařízení kostela pochází z 18. století. Oltář kostela pochází z druhé poloviny 18. století. Je vyzdoben obrazem Oslavení sv. Ignáce od J. J. Heinsche. Vpravo za vchodem je kaple dušiček, která byla vybudovaná v letech 1684 – 1685. Na počátku 18. století byla vyzdobena štukaturami, které rámují kopie obrazů Podobenství o marnotratném synu od Josefa Führicha. Kopie pro kostel sv. Ignáce vytvořil J. Umlauf v roce 1875. V dalších kaplích kostela jsou hodnotná od F. I. Weise, I. F. Platzera J. Raaba, M. V. Jäckla, J.J. Bendla a dalších mistrů. Sakristie je vyzdobena štukaturami z počátku 18. století. Za zmínku také stojí obraz Přenesení sv. Václava, který je dílem J. J. Heinsche a který sem byl přemístěn z kostela sv. Václava na malostranském náměstí. Tento kostel byl zbořen a nahrazen chrámem sv. Mikuláše.Historie kostela v sobě odrážela i historii jezuitského řádu. V roce 1773 byl zrušen jezuitský řád a kostel sv. Ignáce, jako klášterní, byl také zrušen. Jezuité se sem vrátili až po obnovení řádu v roce 1866.Kostel sv. Ignáce je spolu s bývalou jezuitskou kolejí výraznou dominantou Karlova náměstí. Socha sv. Ignáce obklopená zlatou aureolou je umístěna na vrcholu kostela. Kostel byl vybudován v letech 1665-77, za autora projektu se považuje vynikající architekt Carlo Lurago. V letech 1686-87 doplnil Pavel Ignác Bayer kostel o věž a před koncem 17. století i o předsunutou krytou předsíň. Svatyně se vyznačuje klidnou a důstojnou monumentalitou. Vnitřek chrámu je sálový prostor s bočními kaplemi, charakteristický pro jezuitské kostely, zařízení je převážně barokní a rokokové z 18. století. Hlavní oltář je z tmavého mramoru a jde o klasicistní styl ze 3 čtvrtiny 18. století. V roce 1773 byl kostel zrušen, jezuité se sem však opět vrátili v roce 1886, koupili si dům za kostelem v Ječné ulici a působili tu až do roku 1950.Za kostelem sv. Ignáce až k ulici Ke Karlovu a odtud směrem k Vyšehradu bývaly ještě v 19. století zahrady s mnoha letohrádky. Rozsáhlé, někdy napolo zpustlé pozemky a opuštěné příbytky byly výborným prostředím pro romantické a tajuplné příběhy. Kdesi v blízkosti Dobytčího trhu byl letohrádek, kde se říkalo Na poušti. Ten byl sídlem tajného sdružení Synové světla, o kterém napsal román Karel Sabina. 

Hlávkův most přes Vltavu a ostrov Štvanici spojuje Holešovice s Karlínem. Je určen pro automobilovou a tramvajovou dopravu a pro pěší. Důvod stavby Hlávkova mostu Potřeba mostu vyšla z postavení Ústředních jatek v Holešovicích v letech 1890-1895, jeho stavba souvisela rovněž se současnými plány regulace toku řeky Vltavy v těchto místech, včetně rozhodnutí o postavení elektrárny na ostrově Štvanice. Pro složitost příprav a projednávání návrhů byl tak v roce 1900 postaven alespoň provizorní most dřevěný. Součástí tohoto provizoria byly i dva betonové obklouky, později odstraněné při stavbě mostu. Teprve v letech 1910-1912 bylo provizorium nahrazeno definitivním mostem. Na průběhu jeho projektování a budování se projevil spor koncepcí mostu se železnou konstrukcí a mostem betonovým. Starší část mostu mezi Štvanicí a Novým Městem je ještě železné obloukové konstrukce postavena v letech 1908-1910 a je zároveň posledním železným mostem v Praze. Druhá část mezi Štvanicí a Holešovicemi je již betonová postavená v letech 1910-1911 podle plánů ing. Františka Mencla a arch. Pavla Janáka. Byl první velkou betonovou stavbou. Kamenný obklad je použit pouze na spodních částech pilířů, ostatní části včetně výzdoby jsou z betonu či umělého kamene. Pro shrnutí. Původní most tedy byl postaven ve dvou etapách. V první, v letech 1908 – 1910, to byl železný most z Karlína na Štvanici. Ve druhé, v letech 1910 – 1912, to byl k tomuto mostu napojen betonový most z Holešovic na štvanici. Významná rekonstrukce Hlávkova mostu V letech 1958 – 1962 by most rekonstruován. Jižní, kovová část mostu, byla odstraněna a nahrazena mostem železobetonovým. Vozovka celého mostu byla rozšířena na 28 m. Plavby po Vltavě Hlávkův most je posledním mostem, ke kterému se v Praze dostanete na vyhlídkových plavbách lodí. Lodě se zde obrací a plují zpět do přístaviště k Čechovu mostu. Dále plují jen lodě Pražské paroplavební společnosti do zoo. Výzdoba Hlávkova mostu Most je vyzdoben reliéfy B.Kafky a L.Kofránka, medailony od J.Mařatky a O.Gutfreunda a na severním úpatí sochami Práce a Humanita od J.Štursy. Spojuje s oběma břehy také ostrov Štvanici. Název most nese po staviteli Josefu Hlávkovi.