Zřícenina kostela sv. Apoleny se nacházejí kousek od obce Málkov při silnici vedoucí z Přimdy do Nové Vsi, zhruba 4 km jižně od Přimdy. Kostel je pozůstatkem bývalé osady Apolena (Svatá Apolena), ze které bylo v roce 1945 její převážně německé obyvatelstvo vysídleno. Obec pak zanikla a do dnešní doby se z ní kromě tohoto kostela nedochovaly téměř žádné stopy. Raně barokní kostel byl postaven okolo roku 1670 na místě poutní kaple stojící poblíž léčivého pramene. Kostel byl ponechán svému osudu již na počátku 20. století tedy ještě dlouho před vysídlením obce a jeho stav tak nemá s tím nic společného. Již za druhé světové války byl v havarijním stavu. V současné době se zdá, že je snaha alespoň zachovat jeho zbytky. Kostel má z vnějšku obdélný půdorys, vnitřní prostor zaujímá pak půdorys kříže s centrálním prostorem s kupolovou klenbou. Na střední prostor navazoval po východní straně užší pravoúhlý presbytář s vydělenými nárožními čtvrcovými prostorami. Severní měla funkci sakristie, jižní pak jako komora. V patrech pak byly oratoře, šneková schodiště k nim vedoucí byla vestavěna do přilehlých pilířů. Na západní straně navazoval na ústřední prostor podobně o něco užší prostor před kůrem s postranními čtvercovými kaplovými prostorami s emporami v patře, otevírajícími se do lodi půlkruhově ukončenou arkádou. V západním konci kostela byla vstupní předsíň, nad ní v patře trojdílná kruchta, podkruchtí odděleno od lodi plnou zdí s portálem. Kdysi valbová střecha krytá šindelem, dnes již neexistuje. Zdivo je z místního lomového kamene, případně žuly ojediněle bylo použito cihel. Presbytář, loď, sakristie a oratoře byly pravděpodobně sklenuty valenou klenbou s lunetami, podkruchtí, kaple a empory klenbou křížovou. O vnitřním zařízení není nic známo. Přibližně 10 m od kostela západním směrem se nacházejí zbytky kaple Panny Marie Pomocné. Zděná stavba ze které se dodnes dochovaly jen zbytky obvodové zdi měla valbovou střechu krytou šindelem. Zdivo z kamene a žuly bylo kdysi omítnuté. Interiér tvořil obdélný prostor a malá předsíňka otevírající se do kaple obloukovou arkádou. V rozích hlavního prostoru byly trojboké pilířky s nikami s kamennými nádobami na dně, kam vyvěral léčivý pramen.

Věž zvaná Práchovna se nachází na pravém břehu Labe na konci Podskalského nábřeží. Stavba vznikla patrně v první polovině 15. století a je jedním z mála dochovaných zbytků městského opevnění. Byla vybudována jako předsunuté opevnění kolínského hradu a strážní věž. V průhybu 16. a 17. století snad sloužila také jako vodárna. Posléze se stala skladištěm střelného prachu, od tohoto účelu pochází také její dnešní pojmenování. Zřejmě někdy polovině 19. století přišla o svoji jehlancovitou střechu s ochozem a dále se měnila ve zříceninu. Okolo roku 1945 bylo projektováno nové zastřešení a možná i využití jako rozhledna, k tomu však v té době nedošlo. Až v roce 2006 byla po rekonstrukci je věž zpřístupněna prostřednictvím informačního centra. V sousedství Práchovny se ještě na konci 70. let 20. století nacházel cenný soubor lidové architektury. Tvořily jej domky budované v průběhu 16.-19. století původními obyvateli předměstí. V 80. letech 20. století byly zdemolovány a nahrazeny novostavbou panelových domů.

Raně barokní klasicistně upravený zámek Mníšek pod Brdy stojí nedaleko Prahy, v centru stejnojmenné obce na vyvýšeném místě a je dominantou blízkého okolí. V okolí zámku se nalézá také areál barokního kláštera Skalka a především překrásná příroda s množstvím turistických stezek.     Historie zámku                                       První písemná zmínka o sídle Mníšku pod Brdy je až zápis v zákoníku Karla IV. „Majestas Carolina“ z roku 1348. Archeologické nálezy však dokládají, že zde stávala stavba již na přelomu 13.  a 14. století. Šlo o malý hrádek obklopený hradbou a příkopem. V roce 1487 na více než 150 let získal Mníšek významný rod pánů z Mitrovic. Tento rod spravoval sídlo po celé 16. století, kdy zde proběhly značně rozsáhlé stavební práce. V roce 1639 zničily zámek švédská vojska. V roce 1655 odkoupil panství nobilitovaný pražský měšťan Servác Engel z Engelsflussu, který v letech 1656-1672 nechal sídlo opravit. Tím byla zakončena etapa, která objektu i přes četné a podstatné mladší úpravy vtiskla zásadní podobu i výtvarný ráz. Ve druhé polovině 18. století, za Unwerthů, došlo k řadě stavebních úprav. V  roce  1848  zámek  poznamenal  rozsáhlý požár. V roce 1909 po smrti hraběte Schirndinga majetek získal jeho příbuzný, Theodorich, svobodný pán Kast z Ebelsbergu, jenž přistoupil k zásadní obnově zámku podle projektu, který vypracovala přední pražská kancelář vedená Matějem Blechou. V roce 1945 byl zámek v Mníšku pod Brdy zkonfiskován. Poté se objekt dostal do správy Ministerstva vnitra, které zde ukládalo různé archivní fondy. V roce 2000 byl zámek vyklizen a postoupen Národnímu památkovému ústavu, který zde přikročil k rozsáhlé obnově. Obnova zámku začala v prosinci roku 2000. Jde o jedinečný projekt, který se snaží zachytit stav panství na počátku 20. let 20. století. Zámek byl slavnostně otevřen veřejnosti 1.7.2006. Podoba zámku Návštěvník může projít dva okruhy, vztahující se především k poslední rodině majitelů - Kastů. Pokoje jsou bohatě vybaveny a dokládají život šlechty na přelomu 19. a 20. století. V prvním patře zámku je prohlídková trasa, která seznamuje návštěvníky se stylem života a bydlením drobné šlechty v období mezi světovými válkami. Severní křídlo pak poskytuje prostory pro společenské akce a pořádaní stylových svatebních obřadů. V průběhu roku probíhá na zámku celá řada kulturních akcí. Mezi již tradiční patří Velikonoční veselice, Slavnosti vína, Vánoce na zámku, Mezinárodní flamenco festival a celá řada výpravných letních divadelních představení i koncertů. Po prohlídce zámeckých prostor a všech zdejších zajímavostí si návštěvník může odpočinout v stylové restauraci "U Saturnina". Ubytovat se můžete přímo v Mníšku pod Brdy.

Kdysi se obec jmenovala Sotalice a z toho odborníci usuzují, že jméno pochází zřejmě ze staročeského slova „sotati“, které znamenalo „udeřit“ či „uhodit“. Snad tady žili lidé, kteří se rádi prali, ale nelze ani vyloučit, že snad kdysi existoval jakýsi člověk jménem Sótal, kterému mohla zdejší ves patřit. První písemné zmínky o vsi pocházejí z roku 1374. Zdejší pozemky tehdy patřily více majitelům. V 17. století byla ves majetkem vyšehradské kapituly. V polovině 18. století se celá vesnice stala součástí vinořského panství hraběte Prokopa Adalberta Černína z Chudenic. Od Vinoře byla ves oddělena v roce 1891 a stala se samostatnou obcí. Ještě začátkem 20. století byly Satalice typickou zemědělskou obcí, ale objevovaly se již první náznaky průmyslu.