Národní knihovna České republiky, jež sídlí v Klementinu, má za sebou bohatou historii a mnoho názvů. Její počátky je možné klást do pobělohorské doby, kdy se jezuité ujmuli správy Karlovy univerzity. Vznikla spojením knihovny Karlových kolejí a tehdy již rozsáhlé knihovny jezuitské koleje v Klementinu. Po zrušení řádu jezuitů v roce 1773 došlo z iniciativy Františka Josefa, hraběte Kinského k vydání dvorského dekretu císařovnou Marií Terezií, kterým oficiálně potvrdila spojení čtyř velkých knihovních celků v novou veřejnou c.k. univerzitní knihovnu, jejímž sídlem se stalo právě Klementinum. O pár let později dostala knihovna název Bibliotheca nationalis. V roce 1924 se přejmenovala na Slovanskou knihovnu, v roce 1939 se jmenovala Zemská a univerzitní knihovna a od roku 1958 nesla název Státní knihovna ČSR. Dnes, již opět působí knihovna opět pod názvem Národní knihovna. Knihovní fondy se rychle rozrůstaly. Od r. 1782 všichni pražští tiskaři odevzdávali knihovně povinné výtisky, po 25 letech se tato povinnost rozšířila na celé území Čech. Dnes má ve svých depozitářích více než 6 milionů knih. Nejkrásnějším sálem je Barokní knihovní sál, který zabírá výšku dvou pater. V roce 1722 jej postavil K.I. Dienzenhofer a je vyzdoben freskami na téma vědy a umění. Nad Barokní knihovnou je tzv. Meridiánová síň, kde se prováděla měření a výpočty. Jsou tu astronomické přístroje a struna, která je vlastně pražským poledníkem, přesněji umístěným než ten na Staroměstském nám. Z Meridiánové síně se lze dostat na ochoz věže. Dalšími vzácnými sály jsou Mozartův s rokokovými malbami, Matematický sál, Sál rukopisů a velký sál se štukovaným stropem, v němž je dnes lístkový katalog. Dále je zde sál Hudební se štukovanou figurální klenbou s alegoriemi čtyř fakult a rokoková kaple s oltářem sv. Jana Nepomuckého. V roce 1926 byla postavena hlavní čítárna, dnešní hala služeb a po roce 1931 došlo ke změně dispozice křídla směřujícího do Mariánského náměstí pro účely Technické knihovny. Dnes už kapacity Klementina přestávají stačit. Proto je snahou vedení Národní knihovny postavit novou budovu. Nová knihovna by měla nabídnout prostor pro deset milionů knih a přestěhovat by se do ní měly svazky Národní knihovny vytištěné po roce 1801. Rekordy Klementina NEJstaršími dokumenty v našem fondu jsou řecké papyry z 1. st. n. l. NEJstarším latinsky psaným rukopisem v NK ČR je zlomek evangelia podle sv. Lukáše z přelomu 7. a 8. stol NEJdelším dokumentem je rotulus ze 14. století – měří více než 10 metrů. NEJtěžší knihou je Lobkovický graduál o váze více než 70 kg. NEJdražším dokumentem je Kodex vyšehradský, jehož historická hodnota je nevyčíslitelná. Odhaduje se na miliardu Kč. NEJstarší českou památkou je Svatojiřský antifonář s přípisky o Berhelovi a Aldíkovi z přelomu 13. a 14. století. NEJcennější autograf pochází z ruky Jana Husa. NEJstarším tiskem je zlomek z Gutenbergovy bible z roku 1454. NEJstarším českým tiskem jsou Statuta Arnošta z Pardubic z roku 1476. Tištěné památky z NEJvzdálenějších oblastí pocházejí z jezuitské misie v Manile (Filipíny). NEJrozměrnější mapou je rukopisná mapa Ruska o velikosti přesahující 11 m².

Skalní útvar Kočičí hrad tvoří mohutná pískovcová kra o rozměrech 750 x 300 m. Nachází se na značené odbočce vedoucí z cesty vedoucí od Ostaše do Dědova. Spolu s dalšími skalními útvary tvoří tzv. Dolní labyrint vrchu Ostaš. Od hlavní cesty je to sem cca 2 km, cesta vede docela obtížným terénem, který je za sněhu a náledí nebezpečný. Nejbližším místem pro parkování je parkoviště u osady Ostaš.

Židovské osídlení je sice v Písku doloženo již ve 14. století, ale mělo jen jepičí život. Již v roce 1425 byli Židé z města vypovězeni a v následujících staletí se zde usidlovala pouze jednotlivé rodiny. To se změnilo během židovské emancipace v polovině 19. století. Velký příliv židovského obyvatelstva znamenal, že zde na konci 19. století žilo až několik set Židů. Vzrůstající počet židovských obyvatel přinesl potřebu postavení synagogy. Jako místo byla zvolena Soukenická ulice a roku 1872 byla v orientálním slohu s novorománskými prvky synagoga postavena. K bohoslužbám sloužila do druhé světové války, po ní byla jako mnoho jiných využita pro hospodářské účely.  V jejich prostorách našel skladiště Velkoobchod s oděvním zbožím. Pro účely skladu byl hlavní sál rozdělen stropem na dvě patra. V roce 1995 byla synagoga vrácena do vlastnictví Židovské obce v Praze. Proběhla její rekonstrukce a je znovu přístupná veřejnosti.

Hroubovický židovský hřbitov se nachází na severovýchodním okraji obce. Dá se k němu dostat polní cestou vedoucí k němu za bývalou továrnou, kterou je potřeba obejít zleva. Byl založen někdy v polovině 18. století a v polovině 19. století v souvislosti s obřadní síní rozšířen. Pohříbalo se zde až do roku 1937. Letopočet 1966 je přitesán na starším náhrobku. Na ploše přibližně 3.000 m2 se dnes nachází cca 250 náhrobků, většinou jeho horní polovině, dolní je pak převážně prázdná. Náhrobky převážně barokní a klasicistní s bohatou náhrobní symbolikou. Hřbitov prochází postupnou rekonstrukcí. Byla částečně opravena márnice, která byla v havarijním stavu (stojí v jednom z dolních rohů), v současné době (2011) se opravuje ohradní zeď a obřadní síň stojící v rohu hřbitova při přístupové cestě. Hřbitov není volně přístupný.