Monolit je zhotoven z měřínské žuly a je 12 m vysoký. Na vrcholu sloupu je jónská hlavice se zlatou koulí. Monolit stojí na Moravské baště a nechal ho zde v roce 1923 umístit J. Plečník.

Historie poutního místa a současného kostela Navštívení Panny Marie v dnes již zaniklých Skokách (dříve Marian Stock) se začala psát v první čtvrtině 18. století. Někdy na počátku roku 1717 si tehdejší farář žlutického kostela P. Johann Rick nechal svolat skokské sedláky a patrně jim vyčinil jejich malou účast na bohoslužbách. Také jim sdělil, že by se věc dala vyřešit postavením kaple v jejich vsi, na kterou by měli přispět. To se sedlákům moc nelíbilo a tak ač přislíbili, k činu se moc neměli. Až na jednoho sedláka Adama Lienerta, kterému se ve snu zjevila Panna Marie a jeho slib mu připomněla. Sedlák tak prodal jednoho ze svých koní a za utržené peníze najal zedníka a tesaře. Údrčské panství vlastněné tehdy rodem Bádenských pak na stavbu kaple přispělo materiálně. A tak 29.9.1717 byla ve Skokách vysvěcena malá kaple o půdorysu 7 x 3,5 m, zasvěcené tehdy Panně Marii Pomocné. Samo o sobě by však kaple asi nezavdala příčinu k tomu co pak následovalo, to hlavní co způsobilo pozdější věhlas zdejšího poutního místa byl obraz, který byl pro tuto kapli namalován. Je to kopie obrazu Panny Marie Pomocné podle pasovského zázračného obrazu a namaloval jej Johann Wolfgang Richter z Toužimi. A zřejmě na tento obraz, ačkoliv to byla jen kopie přešlo něco z tohoto magického německého díla, neboť začal plnit přicházejícím poutníkům a okolním obyvatelům mnohé prosby a činil zázračná uzdravení. To se rozšířilo nejen po okolí, ale i do vzdálenějších míst a tak začíná stále přicházet více a více poutníků. Zdejší malá kaple nestačí již takovému přílivu lidí a jelikož příjmy od nich jsou více než dostatečné, rozhodující patronové kostela Bádenští pro vybudování nové svatyně. Stavba je zadána místnímu staviteli Johannu Schmiedovi a ten musel řešit nejeden problém. Původní projekt o jedné věži je ještě před výstavbou přehodnocen na dnešní dvouvěží. Nový kostel byl vystavěn během dvou let (1736-38) a dostal zasvěcení Navštívení Panny Marie. Věhlas místa stále stoupá a ročně přichází okolo 30.000 poutníků. První velká rána pro zdejší poutní místo přichází s nařízením Josefa II o zrušení poutí a zákazu uctívání svatých obrazů. Kostel začíná chátrat, neboť malá farnost nestačí na údržbu tak velké stavby. V roce 1838 kostel vykazuje již velmi vážné stavební vady a pro veškeré bohoslužby je uzavřen. Nejvíce je pak poškozena střecha objektu. Změna k lepšímu přichází v letech 1903-1904, kdy je objekt nákladem tepelského kláštera opraven a znovu se začínají konat mše a poutě. Bohužel takového významu jako v 18. století již nedosáhnou. To vše až do konce druhé světové války. Po ní nejdříve přichází odsun zdejšího neměckého obyvatelstva, pak v roce 1950 je premonstrátský řád zrušen a opuštěna je tím i zdejší fara. Další pohromou je výstavba žlutické vodní nádrže, obec ve kterém kostel stojí je odříznuta od světa a poslední lidé se odsud stěhují do okolních vesnic. V roce 1982 umírá i poslední obyvatelka, jenž tehdy odmítla odejít. Kostel tak již stojí na opuštěném místě. I když i za komunistické éry se zde nějaké poutě konaly. Nicméně jak byl kostel premonstrátům odňat tak jim byl víceméně v roce 1990 navrácen. A to jak po stavební stránce tak hlavně po stránce vybavení interiéru. Bohužel v divokých devadesátých letech a na počátku 21. století se stal opuštěný a nepříliš dobře zajištěný kostel několikakerým nájezdem vandalů a zlodějů. Co se nepodařilo včas odvézt bylo ukradeno či zničeno. Dnes se tak v interéru nacházejí již torza původního nádherného vybavení. Naštěstí hlavní oltářní obraz byl včas zajištěn a odvezen do tepelského kláštera. V interiéru tak dnes můžeme najít jen zbytek kdysi velkolepého a hlavně netradičního hlavního oltáře, který byl baldachýnového typu. Kromě oltářního stolu a baldachýnu jej tvoří tzv. nebesa, po kterých stoupali poutníci aby se poklonili svatému obrazu Panny Marie. Dále se zde v torzách nachází dva postranní oltáře (sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého), kazatelna, dřevené lavice a další drobné vybavení. Na falešné klenbě lodi se pak nacházejí malby od profesora Krattnera (1903-1904), interiér osvětlují malovaná okna zhotovaná Mayerovým dvorním uměleckým ústavem v Mnichově. Na kúru se nachází již jen torzo pneumatických varhan z roku 1906. I když se toho mnoho z kdysi určitě nádherného vybavení nezachovalo, přesto určitě doporučuji zdejší místo navštívit, už jen pro jeho jedinečnou atmosféru. Navíc od roku 2006 se spolu s premonstráty o již zajištěný kostel stará sdružení Pod střechou. Od cca dubna do října je zpřístupňován o víkendech, v létě pak i po velkou část všedních dní. Kromě několika pravidelných poutních mší se zde také konají občasné koncerty, kostelní noc či noc světel (o jednom z červencových svátků).

Za rotundou v parku u hradeb najdeme miniaturní kostelík spíše kapli vestavěnou do hradebního valu. Její název je Panny Marie v hradbách jinak řečeno Šancovní. Byla vystavěna v roce 1748 a roku 1882 renesančně upravena. V roce 1889 byla doplněna o přístavbu s „lurdskou jeskyňkou“ a znovu vysvěcena.

Jelení příkop tvoří rokle táhnoucí se severně pod Pražským Hradem. Od Nového Světa až po Chotkovu ulici. Údolím protéká potok Brusnice. Rokle byla nejen přirozenou ochranou severní částí Pražského hradu, ale využívala se i pro jiné účely. V době vlády císaře Rudolfa II. sem byla vysazena vysoká zvěř za účelem pořádání lovů. Jelení byl přemostěn. Původní most byl na pilířích. Později byl nahrazen mostem sypaným. Ten rozděluje Jelení příkop na dvě části, severní a jižní, dodnes. Spojené jsou tunelem pro pěší. Do jižní části Jeleního příkopu lze vstoupit z Chotkovy ulice, z ulice Na Opyši a z Královské zahrady. Do severní části schodištěm od zahrady Na Baště, pěšinou od Haffeneckerovy brány, či od Jízdárny Pražského hradu.