Působivý a za prohlídku určitě stojící areál raně středověkého hradiště se nachází jen pár kilometrů jihovýchodně od Mikulčic, na hranici se Slovenskem je to již co by kamenem dohodil. Zdejší lokalita byla osídlena již v pravěku a středověku. Tehdy to zde vypadalo zcela jinak, písčité duny oklopené říční nivou a na nich nacházející se osídlení. V 8. století tu existovalo předvelkomoravské sídliště a o století později velkomoravský knížecí hrad. Ačkoliv o tom nejsou žádné písemné zprávy, archeologické výzkumy to dokládají. Velkomoravský hrad byl součástí rozsáhlé aglomerace jenž se rozkládala na několika ostrovech v řece Moravě. Tvořilo jej opevněné jádro o velikosti 10 ha dělící se na hlavní hrad (akropoli) a předhradí. Na akropoli se nacházely důležité zděné stavby jako církevní stavby a knížecí palác. Kromě těchto kamenných staveb tu byl nespočet dřevěných domů s dusanými podlahami a ohništi. Jejich pravidelné uspořádání připomíná městskou zástavbu. Zde na akropoli a předhradí žili příslušníci knížecí rodiny, duchovní, řemeslníci a další společensky významní obyvatelé. Nacházely se zde dílny řemeslníků jako kovolitců, kovářů, šperkařů a snad i sklářů. Opevnění tvořila mohutná dřevohlinitá hradba s čelní kamennou zdí. V tomto opevnění se pak nacházely tři brány a také tu byly dřevěné mosty spojující ostrovy, jak to dokládají archeologické nálezy. Pevnostní charakter tohoto jádra ještě zvýrazňovala říční ramena, která akropoli s předhradím obklopovala a oddělovala je od ostatního osídlení podhradí, které se rozkládalo na ploše o velikosti 50 ha. Zde v podhradí pak žili řemeslníci, zemědělci a také příslušníci vládnoucí aristokracie, která tu měla svá sídla v podobě dřevěných dvorců a kostelů. Od 10. století začalo docházet k postupnému zanášení ramen a rozsáhlé povodně postupně od 13. století změnily zdejší krajinu od dnešní podoby. Od roku 1954 zde provádí archeologický výzkum Archeologický ústav AV ČR v Brně. První provizorní expozice byla otevřena spolu s areálem v roce 1960. V roce 1997 byl otevřen první pavilon se starší expozicí. V roce 2008 pak druhý pavilon s moderněji vybavenou expozicí a odkrytými základy druhého kostela (tato expozice v současné době prochází rekonstrukcí - 2012). Následně následuje okruh po hradišti a podhradí, kde se nachází odkryté základy kamenných staveb (kostelů, rotund, baziliky a knížecího paláce). Expozice je přístupná od dubna do října.

Židovský hřbitov se nachází asi 1,5 km jihozápadně od obce, při malé asfaltové silničce vedoucí od Terešova na Bílou Skálu v malé zalesněné ploše. Založen byl asi na přelomu 17. a 18. století, podle některých pramenů v roce 1623. Kolem roku 1768 byl rozšířen a ohrazen kamennou zdí, roku 1816 postaven domek pro hrobníka. Dnes se na ploše cca 4.092 m2 nachází asi 300 náhrobků, nejstarší pocházejí z let 1725-1729. Hřbitov je zaplněn zhruba z poloviny, částečně zarostlý a některé náhrobky jsou povaleny. Ohradní zeď není v dobrém stavu a domek hrobníka se nedochoval. Hřbitov je volně přístupný.

Obec Provodov dostala svoje jméno po obyvatelích, kteří zde pod hradem Světlov žili. Ti provázeli pocestné a obchodníky přes pusté hory plné dravé zvěře a také loupežníků. Kousek jižně od obce se nachází místo nazvané Malenisko s poutním kostelem Panny Marie Sněžné. Vznik tohoto poutního místa se váže do počátku 18. století, kdy Valašsko prožívalo krušné časy, plné nájezdů uherských povstalců. V té době v provodovském mlýně žil mlynář Pavel Vlaštovica. Jeho žena si často stěžovala na bolesti hlavy a očí, ztrácela totiž zrak. Denně se modlila k Panně Marii za zdraví a lepší časy. V roce 1711 před svátkem Nanebevstoupení Páně měla sen, ve kterém byla vyzvána neznámým stařečkem aby ho následovala. Ten ji zavedl na místo, kde zabodnul hůl a pravil, že zde je voda, která bude uzdravovat nemocné. Pak stařeček zmizel. Když šla druhý den žena na bohoslužbu do pozlovického kostela, u místa, kde byla se stařečkem opravdu našla hůl a u ní prýštící pramének vody. Vodou si omyla oči a cítila, že lépe vidí. Spěchala pak do kostela, ale o svém zážitku nikomu nepověděla. Za několik měsíců měla opět sen se stařečkem, který ji vyčinil, že o vodě jiným neřekla. A tak od roku 1712 začínají sem přicházet lidí a každým rokem přibývalo zázračných uzdravení. Poutníci se scházeli u obrazu Panny Marie, kterým se darovala za své uzdravení Dorota Jahodníková z Pašovic. Tento obraz je dodnes zachován na hlavním oltáři v kostele. Historie kostela sahá do 20. let 18. století. Tehdy vážně onemocněl majitel luhačovického panství, hrabě Wolfgang Serenyi. Pozlovický farář mu dal vzkaz od mlynářky z Provodova, že se uzdraví, ale aby u pramene nechal vybudovat kapličku. Hrabě slíbil a slib dodržel. Po uzdravení nechal vystavět nejprve dřevěnou kapli a později zděnou s oltářem. Svatyně byla posvěcena 5.8.1735 a od té doby se stala středem mnoha poutí. Lidí přibývalo a stavba již nestačila, v roce 1750 musela být kaplička rozšířena na dnes zde stojící malý barokní poutní kostel. Kousek od kostela vede vzhůru po cestě do svahu křížová cesta. Zaparkovat lze krátkodobě přímo pod kostelem. Jinak sem vede turisticky značená cesta z Provodova a Luhačovic.

Židovský hřbitov se nachází na severovýchodním okraji města Vlašim, při silnici vedoucí do Trhového Štěpánova, asi 100 m od městského hřbitova směrem do centra. Založen byl v druhé polovině 19. století. Po druhé světové válce byl pustošen a v 80. letech 20. století byla většina náhrobků odvezena. Na celkem velké ploše 1.843 m2 se dnes nachází jen pár náhrobků či jejich torz. Hřbitov je uzamčen, ale lze nahlédnout přes zeď.